Návštěvu knižního veletrhu plánuji už dlouho, každý rok se však našlo něco důležitějšího, prostě nevyšel čas. Letos jsem se rozhodla, že si ho ujít nenechám. Obzvlášť, když mi taťka nabídl volné vstupenky, které dostal od svého nakladatele. Všechno ostatní šlo tedy stranou a vyrazily jsme s Klárkou. Zjistila jsem, že na takovéhle akce nemůžu chodit a s Klárou už vůbec ne. Obě totiž knížky milujeme a máme pocit, že je musíme všechny mít doma. Podporované veletržními slevami jsme toho nakoupily tolik, že jsem myslela, že už knihy domů nedonesu. Vybraly jsme pro každého člena rodiny, aby to nikomu nebylo líto. Když jsem se večer podívala do své peněžeky, dušovala jsem se, že příští rok si tuhle akci už nezopakuju. Nebo jedině v doprovodu finančního poradce, který mi takovéhle hýření prostě zakáže.
Po návratu domů jsem dostala ledovou sprchu. Babička hlásila, že David byl nezvykle hodný a poslušný. Teploměr její odhad potvrdil, David je opět nemocný. Byl 3 týdny doma, potom 4 dny ve školce. Dobré skóre, že?
Mrzí mě, že nemám hlídání:-(
OdpovědětVymazatPoprvé po letech jsem na veletrhu nebyla. Zcela úmyslně. Tam se totiž chovám jak smyslů zbavená, nevím, co bych koupila dřív a doma pak přemýšlím, kam všechny ty knížky dát. Ale jinak tento veletrh miluji, ale holt šel letos manžel sám.
OdpovědětVymazatTaky budu příští rok hodně zvažovat :-)
Vymazat