Na poslední výlet letošních prázdnin jsme vyrazili ve čtvrtek 22.8. Naším cílem byl
zámek Nelahozeves. Jak jsem se dočetla, je to jedna z nejkrásnějších renesančních staveb u nás. A musím naprosto souhlasit. Při prohlídce jsme nahlédli do dvanácti dobových pokojů, které ilustrují život vlivné šlechty v 19. století. Umělecké sbírky roudnické větve rodiny Lobkowitzů patří k nejrozsáhlejším a nejlépe dochovaným soukromým sbírkám umění v České republice a my mohli alespoň zlomek zahlédnout. I když výklad průvodce se mi nezdál úplně nejšťastnější, i tak se nám na zámku velmi líbilo. Samozřejmě naše marnivá Klára začala přemýšlet, zda by mladý pan Lobkowitz, který se podílí na správě rodinného sídla, mohl mít o ní zájem, když je mezi nimi věkový rozdíl 10 let a jak se k němu tak dostat. Ale myslím, že můžu být klidná, zámecká paní z ní určitě nebude.
V Nelahozevsi jsme samozřejmě museli dojít k rodnému domu Antonína Dvořáka. Bohužel prohlídku je třeba zamluvit dopředu na zámku, což jsem si včas nezjistila. Tak jsme si museli vystačit s focením.
Oproti původnímu plánu jsme se rozhodli, že vyrazíme Dvořákovou stezkou do Kralup. Je to cesta, po které chodíval Antonín Dvořák ke svým příbuzným do Kralup. Cesta, která vede podél řeky, je lemována pískovcovými útvary. To bylo něco pro naše děti!
V Kralupech jsme nemohli bez povšimnutí minout sochu Švejka. Miluju film s Rudolfem Hrušínským. Jeho podobu má i tato socha.
A to byl zcela neplánovaně poslední prázdninový výlet. Po příjezdu domů jsem si říkala, že jsem moc unavená, že si lehnu a jen na chvilku odpočinu.... a už jsem nevstala. Horečky mě pěkně potrápily. Už mě čekaly jen cesty k praktickému lékaři, na infekční odd. Bulovky a další radosti. Naštěstí poslední týden prázdnin měl David florbalové soustředění. Hráli nejen florbal. Vyjeli i na 2 dny do Poděbrad, kde v místní loděnici získávali dovednosti na plachetnicích. Myslím, že pro něj úžasný zážitek.
Začátek školního roku je pro mě, i když školou povinná nejsem už dávno, velmi přelomový. Mám to nějak naprogramované, že je to období velkých změn. Tím, že svou práci podřizuju chodu rodiny a potřebám dětí, vždy dochází i u mě od září ke nějakým změnám. Pro mě osobně je také velmi těžké vyplout z "prázdninového módu". Z doby, kdy člověk nemusel až tolik hlídat hodinky. Kdy jsme jedli, až když jsem měli hlad, šli jsem spát až když jsme byli unavení. Protože během školního roku máme všichni aktivit hodně (a mám pocit, že čím dál víc), musíme plánovat na minuty. To je pro mě v září neskutečně těžké. Mám za sebou pár probdělých noci, kdy mám strach, že to neklapne, že toho je moc, že to nezvládneme. Chce to čas, všechno si sedne, zapadne do sebe a všechno půjde. Ale než si to vše ujasním, musím se vždy pořádně vystresovat. Už jiná nebudu. Změny jsou pro nás letos o něco náročnější. David přešel na druhý stupeň, Klára na vyšší gympl. O Kláru strach nemám. Ví dobře, co chce, je sama na sebe náročná. Vlastně už téměř vše nechávám na ní a jen opatrně pozoruju, připravená podat pomocnou ruku, když bude zájem. David je ale takové telátko, které moc neví, co se s ním děje. Mění se před očima, neskutečně rychle fyzicky vyspívá. Mentálně je to ale pořád můj malý chlapeček, který se večer potřebuje přitulit k mámě. O něj mám trochu strach. Snad vše půjde dobře.
A co vy? Také pociťujete konec prázdnin jako zlomový okamžik nebo jsou to pro vás dny jako každé jiné?
