neděle 31. prosince 2017

Pf 2018



Poslední den v roce se sluší poděkovat a popřát. Moc, opravdu hrozně moc všem děkuju za vaši přízeň. Za to že sem chodíte, prožíváte se mnou naše radosti i starosti. Děkuji za milé vzkazy, které mi tu necháváte. Vždy mě velmi potěší, mnohokrát pobaví, dojmnou. Za ta léta, která tu píšu , jsem měla to štěstí a potkala se s některými z vás i naživo. S některými si  píšeme i mimo blog a věřím, že v novém roce se zadaří a sejdeme se. Tím se přesouvám k přáním. Začnu přáním sobeckým. Sobě přeju zachování vaší přízně, přeju si, abyste sem i nadále snad rádi chodili a já se mohla těšit z vašich postřehů. A co přeji vám? Samozřejmě zdraví, zdraví a zase zdraví. Vím, že se to často užívá jako fráze, ale já to myslím zcela upřímně. Když jsem zdraví, zvládneme pak už téměř všechno. Ale určitě se v novém roce bude hodit i troška štěstí, kopa radosti, ti správní lidé okolo  a tajné sny, protože ty nás posouvají dál. Mějte krásný rok 2018!

pátek 29. prosince 2017

Na Pražském hradě






Původně jsem chtěli ke Kapucínům. Na betlémek tam chodíme každoročně. Ráno jsme však byli všichni nějak pomalí, rozhodli jsem se tedy, že vyrazíme až po obědě. A to byla chyba! Fronta lidí vycházela z kostela a táhla se do dáli podél klášterní zdi. Chvilku jsem postáli a když jsem nepostoupili ani o píď, vzdali jsme to. Rozhodnutí padlo na Pražský hrad. Byla jsem skeptická - fronty na prohlídku, do katedrály jsem se nedostali již několik let. Ale stal se zázrak - na kontrolu stálo jen pár lidí a ještě jsme v řadě neustále postupovali. Při prohlídce pobavil ( a mě překvapil David), když z kapsy bundy vyndal svá kovová pouta. Páni policisté se opravdu srdečně zasmáli. A pak  zázrak ještě větší - přes katedrálou sv. Víta fronta žádná. Honem jsem tam zapluli a pobyli opravdu dlouho. Vstupné jsme si nekupovali, k jesličkám potřeba nebylo a hlavní části katedrály jsme viděli dobře. Vždy mě připadá úsměvné, že taková veliká katedrála má takový malý betlém :-).

čtvrtek 28. prosince 2017

Obnovení tradice





Po roce či dvou, kdy jsme vynechali, jsme letos obnovili naší vánoční tradici - Vánoce s Louskáčkem a vyrazili jsme do Národní divadla. Pro Davida je to vlastně jediná příležitost, kdy do Národního divadla chodí. Když nějak nejsem schopná vybrat něco, na co bych s chutí šla a ještě vzala s sebou Davida. Ale zpět k Louskáčkovi. Pauza minulých let byla způsobena úpravou, která byla na programu. Po změně vedení baletu se vrátila dickensovská verze Yourie Vamose. Ta je pro nás přijatelnější. Přiznám se, že ji mám i radši než tu úplně správnou ruskou verzi. Jsem ráda, že je zpět. A nejen já. Jak jsem slyšela, i tanečníci souboru si oddychli.

úterý 26. prosince 2017

Vyšehrad







Na včerejší odpoledne jsme měli plány. Byli jsme na obědě u mé maminky a pak jsem chtěla zajít na Rybovu mši do "našeho" kostela Nejsvětějšího srdce páně . Ale při poobědové kávě jsme vyndala stará alba z doby, kdy se mí rodiče seznámili, jejich svatební fotografie a k pobavení dětí i mé miminovské fotky. Chtěla jsem jen dětem ukázat moje prarodiče. Ale tak jsme se do toho zabrali, že najednou byl večer  plány vzaly za své.
Dnes jsem tedy rodinu vyhnala na odpolední procházku. Na Vyšehrad jsme vždy chodili rádi.  Navíc bazilika sv. Petra a Pavla je nádherná a má kouzelný betlém. K mému překvapení jsem však byla jediná, kdo někam chtěl chodit. Už i děti pěkně zlenivěly a nikam se jim nechce. Ach jo. Avšak krutá matka zavelela a šlo se. Měli jsme štěstí,  v bazilice probíhal komentovaný varhanní koncert pro děti s možností prohlídky varhan. Pohled z kůru mě ohromil. Přeci jsem nejsme zvyklí pozorovat kostel z takové perspektivy. Zda se prohlídka líbila i ostatním jsem radši nevyzvídala, abych si nekazila nádherný sváteční pocit.

neděle 24. prosince 2017

Štedrý den





Dlouho očekávaný a vytoužený (dětmi), ale i obávaný (mnou) konečně přišel. Mám vždycky strach, že se něco pokazí. Že se snažím, honím, aby bylo vše připravené a pak někdo onemocní nebo nějaká podobná hrůza nastane. Ale klaplo vše.  Všichni jsme se sešli zdraví a co víc si přát. Na nic jsem nezapomněla, s dárky jsem se snad také trefila do vkusu. Tak zase za rok a ve stejném složení, prosím! Krásné Vánoce všem!!!

pátek 22. prosince 2017

Když se rozbije flétna...



...vypadá to, jak by jeden vůbec necvičil a ještě k tomu měl dřevěné prsty. Přesně to se stalo Kláře na dnešním koncertu. V první části jsem si říkala, co to blbe, vždyť cvičila, doma to hrála moc pěkně. O přestávce přišla celá nasupená, že jí flétna nezní, něco se děje a neví co. Po ohlednání flétny paní učitelka zjistila, že se jí přilepila klapka a otevírá se pozdě. Něco poštelovala a že snad to nějak půjde. No nešlo, číslo bylo ještě horší.  Klára byla... jak jen to říct slušně...hodně hodně hodně naštvaná. Naštěstí, když dohrála, paní učitelka vyšla na jevišti a publiku vysvětlila, že to nejsou Klářiny chyby, ale technický problém na nástroji. Třetí skladbu už musela Klára vynechat, to by už bylo týrání posluchačů. Flétnu jsme tedy sbalili a první pracovní den pojede k nástrojaři. Taky mohla ještě přes koncert vydržet....

pondělí 18. prosince 2017

Vánoční koncert



Tentokrát kytarový, Davidův. A neodehrával se v prostorách hudební školy, ale ve stylovém prostředí klubu v samém centru města v Týnské ulici. David byl hrozně nervozní. I když tvrdil, že není vůbec, ale vlastní matku neoklame. Takhle prkenný a zamračený on opravdu není. Jsem moc ráda, že vše zahrál bez chyby. Kláry vystupuje vždy a všude ráda, pro Davida je to však spíš za trest. Nikdy jsem ho do žádného vystupování nenutila, vše s ním domluvil pan učitel a David se nakonec rozhodl, že vystoupí. Snad už příště to bude pro něj jednodušší, dnes odcházel sám se sebou spokoje.

pátek 15. prosince 2017

Druhé kolo


Věřím, že smůlu máme na dlouho vybranou. I když jsem prohlašovala, že žádné nové zvířátko mi do bytu už nesmí, podlehla jsem. Při pohledu na Cookieho, jak se tulí k plyšové Šmoulince, jsem dala za pravdu paní z chovné stanice, odkud jsme si kluky přivezli. Neměl by být sám a je určitě lepší sehnat mu mimino, dokud je také ještě malý. Dvě mláďata se jistě sžijí lépe než dospělí jedinci. Ovšem sehnat teď hned malého samečka nebyla úplná legrace. Teď prostě mláďata nejsou. Nemohli jsme si vybírat barevnou mutaci, hlavně že je to dvouměsíční kluk. Paní z ChS mě naváděla, jak nejlépe je skamarádit. Upozorňovala mě, že se kluci prát budou, budou lítat chlupy, ale když nepoteče krev, nemám zasahovat. Můžu vás ujistit, že jsme mě hodně strach, co se bude dít. Cookie ale hodně překvapil - mimčo očuchal, olízl ho na hlavě a hned se k němu přitulil. Nedošlo na žádné boje, žádné prskání, naprostý klid. A že je malý pěkný křikloun. Když na něj sahneme tak, že se mu to nelíbí, kvičí jak když ho na nože berou. To jsem ještě u žádné z našich činčil nezažila. Tak věřím, že to klapne a kluci budou dobří kamarádi. Jméno jsme pro prcka ještě nevybrali. Bylo to totiž pro děti překvapení. Když přišli, prcek tu prostě byl. Na dohady o jméně ještě nebyl čas :-)

sobota 9. prosince 2017

Chopiniana




První vánoční představení. Letos vlastně i poslední. Tentokrát jsou představení pouze dvě, to druhé až v lednu. Klára měla sólo. Docela se povedlo. Měla jsem strach, jak dneska bude fungovat. Včera byla tak hysterická, že nebyla schopná jít na zkoušku. V noci nemohla spát, jen seděla v kuchyni a brečela. Na včerejší zkoušce jsem jí samozřejmě omluvila, napsala jsem panu učiteli, co se stalo. Je velký milovník zvířat, tak jsem doufala, že to pochopí. I když trošku strach jsem měla, aby jí to dnes nějak nevmetl. Před představením mu vždy tečou nervy a bývá nevyzpytatelný. Naštěstí se mě však ráno při příchodu jen potichu zeptal, zda je Klára relativně v pořádku a už nic neříkal. Jsem mu za to vděčná. Mezi kamarádkami přišla Klára na jiné myšlenky, sólo jí plus minus vyšlo, tak snad si dnešek užila. Uf...

pátek 8. prosince 2017

Sen skončil

Sen o třech činčilých mušketýrech skončil stejně rychle jako začal. Dnes ráno v 7:30, když jsem odcházela za pracovními povinnostmi, všichni tři poskakovali vesele po kleci, dělali a mě zoufale hladová očka, pro kousek sušené mrkvičky by zbořili klec. V 11 hodin mi volala mamka, která hlídala nemocného Davida, že Coffee a Toffee jsou mrtví. Naprosto nechápeme, co se stalo. Nic jsme nezměnili - krmení, písek, seno, podestýlka - vše stejné.  Takže nám zbyl šedivý Cookie . Sedí v kleci v rohu, temně na nás zahlíží. Musí být z toho v šoku, stejně jako my.

úterý 5. prosince 2017

Vánoční trhy







Ty na Staroměstském náměstí nenavštěvuji úplně ráda. Poslední roky jsem je docela úspěšně bojkotovala. Ale dnes jsme měli v plánu zubaře v Dlouhé, tak to byl byl hřích na trhy nedojít. Doufala jsem, že se mi snad podaří trochu se vánočně naladit. Moc se tedy nedařilo. Sice nebylo až tolik lidí, jak jsem se obávala. Ale že bych si to nějak užila, to se říct nedá. Plno policejních hlídek. To na mě nepůsobí příliš uklidňujícím dojmem, nějak se v jejich přítomnosti bezpečněji necítím.
Svařák mi spíš nakysle smrděl než aby mi nadělal chutě. Jsem asi divná. Ale přimělo mě to doma zkontrolovat, zda mám zásobu koření na svařákový sirup, musím ho uvařit a vyhnat tatínka do naší vinárny. Dětem se návštěva trhů líbila. Jestě jsem cestou na metru jukli na slavností otevření kluziště na Ovocném trhu. Jen co David dobere antibiotika, musíme vyrazit, na brusle se těším!

neděle 3. prosince 2017

První...


... adventní neděle, první svíčka na adventním svícnu. Oprášili jsme ten loňský, jen jsme obměnili ozdoby. Měli jsme plány, kam zajít, na jaký stromek se podívat, ale protože si David opět užívá antibiotik, zůstali jsme doma. Na nějaké adventní rozjímání nemám ani pomyšlení. Nemám čas, hlavně ani chuť moc přemýšlet. Nějak se díky nostalgii vánočního času obracím do minulosti, vzpomínám a nedělá mi to dobře. Už aby bylo po všem!

sobota 2. prosince 2017

Opět po roce


... otevíráme knížku Terezie Radoměřské Vánoce pro kočku. Takový adventní kalendář v knize. Už ani nevím, po kolikáté ji čteme. Tedy já čtu a děti poslouchají. Myslela jsem, že letos už o ní stát nebudou. Jsou už přeci velcí na čtení od mámy. Navíc podle Kláry cokoliv matka dělá, je trapný, nudný a nevím jaké ještě. Ale když jsem se dnes vrátila z práce, měli už knihu připravenou. Prý co se divím, je přece prvního!

středa 29. listopadu 2017

Zvědavá



Nevím, co se honilo Kláře hlavou. Asi byla zvědavá, chtěla pořádně omrknou klec a polovinou těla se do ní zasunula. Avšak ouha, ono to potom nešlo zpět. Tak jsme jí tam chvíli nechali vydusit. Kluci jí zvědavě okukovali a my smáli, až mě břicho bolelo.

úterý 28. listopadu 2017

Trocha kultury


Netuším proč, ale několik dnů se mi nedařilo vložit nový příspěvek. Až konečně dnes. Tak tedy se zpožděním. V pátek jsme absolvovali flétnový koncert Klářiny třídy. Tady jsou 2 tance W. Babella. Začíná období koncertů, představení, besídek a dalších předvánočních taškařic. Abych snad nemusela obíhat všechno, rozhodl se David pro druhé kolo angíny. Vždyť byl ve škole celý týden! Ach jo...

pátek 17. listopadu 2017

Tvoříme v Dubči




Předvánoční tvoření v Dubči jsme už několikrát vynechali. Letos se to opět moc nehodilo, ale potřebovali jsme trochu upgradovat vánoční výzdobu, něco nakoupit, proto jsme se rozhodli, že to zvládnout musíme. Bohužel jediný den, který přicházel v úvahu, byl hned ten první. A to byl kámen úrazu. Tedy netušila jsem, jak to tam bude vypadat. Kdybych to byl tušil..... Vždy jsme chodili až na poslední den. Bylo lidí vždy dost, ale dalo se to. Dnes se to tedy nedalo. Fronta u vstupu na půl hodiny... to opravdu neznáme. A pak všude davy, davy, davy. Kdyby se hned dopoledne u prvního stánku Klára nezapsala na olejomalbu, která byla až v 16 hodin, odjela bych hned. Takhle jsme tam museli pár hodin přežít. Vytrvale jsme se tedy těmi davy prodírali. Při troše štěstí jsme občas i zahlédli, co je na prodejních stáncích. A i na nějaký ten workshop se děti dostaly. David vytvořil krásného andílka. U Kláry jsem si objednala vánoční přání pro svého přítele do francouzského kláštera. Udělala ho tak pěkné, že nevím, jestli si ho raději nakonec neschovám. Došlo i na korálkování. A nakonec ta vysněná malba. Myslím, že také povedené. Spoustu věcí jsme si nakoupili, budeme raději tvořit v klidu domova. Jestli ještě někdy najdu odvahu do Dubče vyrazit (teď mám pocit že ne), rozhodně NE den první.  Píšu si to tu, kdyby mě náhodou postihla amnézie.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Více než měsíc...

Coffee

Toffee

Cookie

...jsou kluci u nás. Konečně jsem se pokusili vyfotit je. Byl to boj. Jsou stále jak pytel blech. Vyfotit je při pobíhání po pokoji nelze. Jsou neuvěřitelně rychlí, měla jsem plný foťák šmouh. Ono i na ruce je udržet v klidu je umění. Jsou neustále na odchodu. Jsou to kluci učenliví. Loudit se naučili snad za dva dny. Takže každé ráno mě vítá skupinka hlady týraných hlodavců. Je zajímavé sledovat, jak má každý úplně jinou povahu. Coffee je mazlík. Nechá se chytit nejsnadněji a docela ochotně se nechá drbat. Toffee je nejmenší, ale nežravější. Když jim dávám nějaké mlsky přímo z ruky, mám pocit, že to ani nekouše a rovnou polyká. Je neuvěřitelně zvědavý a rychlý. Chytit se nechá, protože doufá, že z toho kápne nějaká dobrota. Když ale pochopí, že už jídlo nebude, hrne se někam pryč. Cookie je největší, přitom ale jí nejpomaleji, všechno si labužnicky vychutnává. Je nejméně kontaktní. Dlouho mu trvalo, než se naučil vzít si pamlsek z ruky. Většinou počkal, až si vezmou bráškové a pak jim to vyškubl. Teď už si pro dobrůtku přijde. Chytit se ale nechce nechat, o nějakém drbání nemůže být řeč. Po dnešním focení v kleci trucoval, otočil se k nám zády a nechtěl ani křížalu. Někdy si říkám, jestli třeba neví, že jsme ho původně nechtěli :-) . Snažím se ho pomalu na ruku zvykat, ale zase ho nechci přílišným braním moc stresovat. Je to takový bubáček.

neděle 12. listopadu 2017

Holky v divadle




Nějak ten čas letí rychleji než si uvědomuji. Téměř dva týdny utekly dříve než jsem se stačila nadechnout. Poslední dny jsou více než hektické. Změnila jsem práci, musím si zvyknout na nový rytmus. Abych to neměla úplně jednoduché a nudné, David se rozhodl, že chodí do školy už dlouho a angína je to přesně to, co teď potřebujeme. A proč si pro onemocnění nevybrat přesně ten den, kdy jde mamka poprvé do nové práce. Potoky slz, horečka a naříkání, jak ho bolí v krku, to je přesně to, co mamka ke správnému vykročení ráno potřebuje.
Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsme o víkendu vyrazily na dámskou jízdu do divadla. Nedovedete si představit, jak moc jsem se těšila. Ani ne tak kvůli programu, spíš proto, že na chvíli radikálně změním prostředí a úplně vypnu. Teprve v divadle jsem si opravdu uvědomila, jak moc mi to chybělo. Pořádně se natěšit, vyčistit hlavu, hezky se obléknout....
A co jsme viděly? Nové baletní přestavení Timeless v Národním divadle. Je to komponované představení. První část je klasická, nebo spíše neoklasická. Balanchinova Serenáda na hudbu P.I.Čajkovského. Je to sázka na jistou, musí se líbit snad každému. Druhá část Separate Knots je choreografie, kterou vytvořil izraelský choreograf Emanuel Gat pro soubor ND na hudbu F.Chopina. Je - alespoň pro mě - divná. Tančí to vždy dva lidé, my jsme viděly pánské obsazení. Ale vím, že je i dámské a také smíšený pár. Nějak jsem si na to stále neuzavřela svůj pohled. Maminka prohlásila, že je to hnusné. To mi přijde dost tvrdé odsouzení. Ale úplně pozitivní pocity jsem z toho neměla a asi bych už to podruhé vidět nemusela. Závěrečná část je  Stravinského Svěcení jara v choreografii Glena Tetleyho. Choreografie zajímavá, pro tanečníky nesmírně technicky i fyzicky náročná. Mě osobně neuvěřitelně rušila hudba. Přiznám se, že Stravinský je pro mě nestravitelný. Byla jsem ze skladby neuvěřitelně unavená, už jsem se těšila, až hudba skončí. Večer to by rozhodně zajímavý. I když ne všechno bylo můj šálek kávy, jsme ráda, že jsem vyrazily. Doufám, že na další divadelní výlet nebudu muset čekat tak dlouho.

středa 1. listopadu 2017

41/52 Na horizontu

41/52 Na horizontu
 Nevím proč, ale na FB se mi nějak delší dobu nezobrazovaly žádné příspěvky z fotoskupiny. Ani nová témata. A znáte to - sejde z očí, sejde z mysli. Úplně jsem na fotoprojekt zapomněla. Když jsem do skupiny nakoukla, nestačila jsem se divit, co všechno mi uteklo. Mám nepříjemný pocit, že už to nedoženu. Při pohledu z okna alespoň  rychlocvak na jedno z posledních témat.

pondělí 30. října 2017

Svítíme



Ode dneška. Společná práce Kláry a tatínka, David spíš kibicoval a já vařila polévku :-)

čtvrtek 26. října 2017

Exotica 2017












Cestu do Lysé nad Labem jsme si s dětmi domluvili už o prázdninách - když už tak pěkně umíme jezdit vlakem, musíme toho využít. Už jsem asi dva ročníky této výstavy navštívili, teď jsme si dali pár let pauzu. Zjistili jsme, že se nic moc zásadního nezměnilo. K vidění bylo spousta rostlinek i živočichů - ptáků, hlodavců, na své si určitě přišli i milovníci akvaristiky a teraristiky. Spousta věcí samozřejmě i k zakoupení. Odolali jsme všemu, to byla vlastně podmínka mé cesty - že neuslyším žádné žadonění o koupi čehokoliv. Pro mě nebylo příliš těžké odolat všem kaktusům, sukulentům a orchidejím, ceny byly na můj vkus dost přemrštěné.
Příliš dobře mi nebylo při pohledu na velké kočkovité šelmy. Myslím, že i z mých fotek je na jejich očích vidět, že se moc dobře necítily. A to jsem nefotila malá lvíčata, se kterými bylo možné se za 100 Kč vyfotit. Byly to opravdu takové ty malinké chundelaté kuličky, které tam tahali dospělí i děti, aby si je na fotku správně usadili. Nevím, jestli jsem tak útlocitná, ale podle mě je tohle už týrání zvířat. I některá morčata a činčily k prodeji byly v podmínkách více než diskutabilních.
Ale až na pár takových excesů se nám výstava líbila. Už teď tedy vím, že zase pár ročníků vynecháme, ale i tak jsem ráda, že jsem tentokrát zase vyrazili.