Konopiště

Letošní prázdninovou, letní sezónu jsem zakončily dnes s Klárou výletem na Konopiště. Pochmurná, zatažená obloha plně vykreslovala mé pocity z konce léta. Tentokrát jsme si opravdu moc výletů neužili. Částečně za to mohla vedra, ve kterých se nám nikam jezdit nechtělo. Částečně pracovní povinnosti moje i dětí. A také celková situace doma. 

Musím ale přiznat, že všední den po začátku školního roku má veliké kouzlo. Takhle prázdný zámek jsem už hodně dlouho nezažila!

Protože Konopiště máme prochozené, zvolily jsme okruh, který začínal po našem příjezdu - tedy Salony jižního křídla zámku. Prohlídka začíná v lovecké chodbě, kde je vystaveno přes 800 trofejí Františka Ferdinanda. Přiznám se, že na mě ty skleněné oči nepůsobily moc dobře. Děsivější byly ještě čísla, která jsem se dozvěděly od průvodce. Za svůj život František Ferdinand ulovil 274 889 kusů zvěře. Rekordní rok pro něj byl rok 1911, kdy skolil 18799 kusů. Lovil vše od bažantů, výrečků, racků přes srnčí a jelení zvěř až po tak exotická zvířata jako tygři, sloni, nosorožci, lvi... Pro mě dost děsivý způsob zábavy. Z těch čísel mám husí kůži. Také mě zaujala informace, že Konopiště si František Ferdinand v necelých 24 letech za 2,5 milionů zlatých. Umožnilo mu to dědictví po strýci. Inu, naše děti se špatně narodily. Budou rádi, když si někdy pořídí alespoň garsonku. 

Po prohlídce zámku jsem vyrazily na procházku kolem rybníka. Příjemnou procházku nám docela kazil zápach rybiny. Všimly jsem si, že na mnoha místech u břehů byly mrtvé ryby. 

Samozřejmě jsem nevynechaly ani Růžovou zahradu. Jen jsme na ni bohužel už neměly moc času, takže prohlídku skleníku jsem musely oželet. 

Všudypřítomné cedule nás upozorňovaly, že nesmíme rušit pávy. Ti jsou tak oprsklí, že se rozhodně vyrušit nenechají. Ochotně pozují při focení, a když se člověk posadí na lavičku, jdou se honem podívat, co tam dělá. Pobavil nás bažant, který se po zahradě procházel stejně důležitě a nerušeně jako pávi. Téměř se nebál, jen majetnicky pochodoval mezi záhony.

                     

Teď už u nás vypukl ten pravý školní blázinec. Už zase řešíme jen termíny, kdo kdy kde bude. Ten letní poklid mi bude moc chybět. 
 

Ještě tam vylezu

Jednou za čas mám pocit, že si potřebuju dokázat, že to dokážu. Ze na vyhlídku ve Svatém Janu pod Skalou vylezu. Dnešní den byl pro to jako dělaný.

                   
 

Jela jsme vlakem do Srbska. Tuhle trasu mám moc ráda, kochám se pohledy u okýnka. Ze Srbska vede krásná cesta. Chvíli jsem šla podél Berounky, kde byly stále docela velké skupiny vodáků. V lese vede cesta podél potoka Kačák.  Pak už jen strmý výstup na vyhlídku U kříže na Svatojánské skále. Funěla jsem, co vám budu povídat. Letošní léto jsem toho moc nenachodila, pohybu málo, cítila jsem to na sobě. Nahoře byl neskutečný vítr,  přiznám se, že jsem měla chvílemi strach že když se o mě opře, ztratím rovnováhu. Takže k okraji skály jsme se raději moc nepřibližovala. 

 

 

Přemýšlela jsem o zpáteční cestě a nakonec si vybrala trasu, kterou jsme ještě nešla a která končila v Berouně. Ano, sice jsem původně plánovala, že půjdu na Karlštej, ale přiznám se, že se mi nechtělo funět do dalšího obřího kopce, který je před Bubovickými vodopády.

Cestou jsem se ještě zastavila na malebném hřitově ve Svatém Janu pod Skalou. Vévodí mu nádherná neogotická  kaple svatého Maxmiliána. Bohužel kaple byla uzavřena, takže jsem nemohla nehlédnout. Pak už rovnou do Berouna, převážně lesními cestami přímo na nádraží.


                   

Myslím, že bych tenhle výstup měla zase za rok zopakovat, abych měla pořádnou motivaci zlepšit si fyzičku.

Mníšek pod Brdy

Přiznám se, že letošní vedra mi udělala trochu škrt v prázdninových plánech. Chtěla jsem zvládnout spoustu výletů. když už nemůžu odjet na dovolenou. Ale ve vedrech, která panují, se mi nikam opravdu nechce. Využili jsme tedy lehkého "ochlazení" a vyrazili alespoň na nedaleký zámek Mníšek pod Brdy. Byli jsem zde před 8 lety, tak to je správný čas na osvěžení paměti.

Byť první zmínky o Mníšku pocházejí už z roku 1348, současnou podobu začal dostávat po roce 1655, kdy ho koupil Servác Engel z Engelsflussu, významný pražský měšťan a později šlechtic 17. století. Původně pocházel z nizozemského Maastrichtu (přesněji z oblasti dnešní Belgie/Nizozemska) a do Prahy přišel kolem roku 1630 jako koželuh. Díky znalosti výroby kvalitních usní velmi zbohatl a vybudoval na Kampě prosperující koželužnu. Nejvíce se proslavil během obrany Prahy proti Švédům v roce 1648 na konci třicetileté války. Nejprve bránil svůj dům na Malé Straně, poté se spolu se synem zapojil do měšťanských oddílů bránících Staré Město. Za svou statečnost byl roku 1651 povýšen do českého šlechtického stavu . Proto potřeboval nějaké reprezentativní sídlo, dům na Malé Straně byl pro tyto účely nevhodný. On a posléze jeho syn nechali přestavět původní rezenanční zámek (v té době vypálený a vypleněný) na reprezentativní raně barokní sídlo. Zámek má 3 věže, i když dle půdorysu by se hodili spíše 4. Je několik teorií, proč to tak je. Nejpravěpodobnější je, že to byl záměr, tři věže měli vzdávat hold Nejsvětější Trojici. Podle některých teoríí si však Engel jako povýšený šlechtic nemohl dovolit tak okázalé sídlo a proto mu stará rodová šlechta k výstavbě 4, věže nedala povolení.  A pak je tu ještě jedna pohádková verze. Podle legendy uzavřel majitel smlouvu s čertem, který měl postavit zámek za jeden den. Pokud by to nestihl, dostal by majitel zámek zadarmo Čert však nestihl dokončit čtvrtou věž, protože majitel vypustil ještě před svítáním kohouta, aby zakokrhal a za zámek tak platit nemusel. Která verze je podle vás pravdivá?

Prošli jsme se po zámeckém parku. Osvěžili u Zámeckého rybníka.  Také jsme nahlédli do kostela sv. Václava. 

 Byl to kratší výlet, ale alespoň na chvíli jsem vyjeli z Prahy.

Bez ZOO není léto

Píšu to tu každý rok, proto se omlouvám, že se opakuji. Ale bez návštěvy pražské ZOO by pro mě léto nebylo úplné. I kdyby to měl být jeden jediný výlet za celý rok, brouzdání po zahradě a focení si prostě nedokážu odpustit. Sice má u mě ZOO malý vroubek, Klára zde chtěla dělat svou povinnou školní praxi. Napsala žádost, zaslala všechny dokumenty ze školy a ze zahrady jí ani neodpověděli. Chápu, že asi nemají na studenty prostor, i když ona potřebovala v rámci povinné chovatelské praxe dělat tu základní chovatelkou činnost, zjednodušeně řečeno zametat bobky. Ale přišlo mi docela hloupé, že si na personálním nenajdou půl minuty času, aby napsali "Nejde to". No nic, vroubek odpouštím, ZOO prostě miluju. Tak jen "pár" fotek pro trpělivé a statečné.

Gulab, 67let, je nejstarší slonice chovaná v evropských ZOO

 Ráda bych ještě během prázdnin vyrazila na podvečerní focení, ale nevím, jestli se mi to podaří zrealizovat. 

Veltrusy

Po letech jsme se vydali do Veltrus. Je to zámek, který mám spojený se svým dětství, jezdila jsem sem s rodiči každé léto. Přitom s dětmi jsme zde byli snad pouze jednou. Nastal čas to napravit. Já se pořád dávám dohromady po prodělané chorobě, nebo spíš po léčbě antibiotiky, tak jsem potřebovala něco lehčího, pohodovějšího. 

Myslím, že zámek Veltrusy není nutno představovat. Je to nádherný barokní zámek kousek od Prahy. Je obklopený rozsáhlým krajinářským parkem. Zaujalo mě, že park má rozlohu přibližně 3 Stromovky. 

Vybrali jsem si II. prohlídkový okruh, který je věnován rodině Chotků,  majitelům zámku.  Ti zámek vlastnili od roku 1706, kdy ho nechal Václav Antonín Chotek vystavět, až do roku 1945, kdy byl Karlovi Maria Chotkovi na základě Benešových dekretů zkonfiskován. 

Měli jsem velké štěstí, na prohlídku jsem se dostavili jen my 3.Soukromá prohlídka se nám moc líbila. 

Poslední rekonstrukce zámku byla dokončena v roce 2021, takže vše je opravdu krásné, opravené. 

Samozřejmě jsem se prošli krásně po parku. V oboře jsem se kochali daňkem skrvnitým. Viděli jsem tedy jen samé daněly s kolouchy. Na pány stáda jsem štěstí neměli. Ale i tak bylo vidět, že stádo je opravdu početné. Jen ochota fotit se nějak chyběla. 

A já se kochala neustálým pošťuchováním naší mláděže. Čím jsou starší (už se asi nedá říct větší), tím víc si vážím chvil, kdy jsou ochotni vyvézt matku na výlet  a užít si společný den. 

Týden v Jizerských horách

Plán na minulý týden byl docela jasný. Pojedeme do Janova nad Nisou. Od soboty do středy tu budeme celá rodina, budeme běhat po horách, každý den pořádný výlet. Ve středu naši pánové odjedou do Prahy a já s Klárou se v Janově přestěhujeme do jiné chalupy na náš každoroční korálkářský mejdan. Ale znáte to, chcete - li pobavit Pána Boha..... Ano, musel se dobře bavit. V sobotu po příjezdu a krátké procházce po okolí Klára prohlásila, že jí bolí v krku. Za hodinu už nemohla skoro polykat. Do toho manžel telefon, že se něco pracovně pokazilo v Příbrami a že tam musí neodkladně v neděli v 9 hodin být. Takže nedělní program byl jasný. Manžel téměř za tmy odjel a já dopoledne jela s Klárou do Jablonce na pohotovost. Diagnóza nás nepřekvapila - angína. Jediný spokojený byl asi David, který se zůstal povalovat v apartmánu připojený na internetu. 

Ale odpoledne mě docela překvapil. Prohlásila jsem, že ať si dělá co chce, já jdu na výlet. Kupodivu se hned hrabal ven, že jde se mnou, nemůže riskovat, že někde zabloudím. A bylo to pěkné odpoledne, plné krásných výhledů:

Vyšlápli jsem na Královku: 

Občerstvili jsme se na Prezidentské chatě

Nakonec jsme ještě zamířili na přehradu Josefův Důl

Vymyslet výlety na další den byl trochu oříšek. Všechno, co jsme navrhli, chtěla taky Klára vidět a fňukala, že tam budeme bez ní. Takže jsem zvolili něco, co už notoricky znala nebo co byla ochotná oželet. 

V pondělí jsme zajeli do Liberce do ZOO. Tuhle ZOO jsme vždycky měla moc ráda. Ale  už jsem rozmazlená Prahou, už se mi zdá moc malá, moc stará, úplně vhodné výběhy zvířata nemají. Je pravda, že je od mého mládí téměř stejná. 

V úterý vedly naše kroky na zámek Lemberk. Zaujalo mě, že posledními majiteli byl Clam-Gallasové, rod, se kterým jsem se při našich toulkách již párkrát setkali. Také mě AI prozradil, že zámek není přiliš navštěvován. A to mohu potvrdit. I díky deštivému počasí tu žádné davy nebyly. 

Prohlédli jsme si zámeckou kapli, bajkový sál s nádherným renesančním kazetovým stropem, rytířský sál s barokní štukovou výzdobou a apartmány posledních majitelů. V druhý okruh byl zaměřen na provozní prostory zámku, jako kanceláře, vrchnostenské byty a černou kuchyni. Pokud vám prostory zámky připadají povědomé, i když jste zámek nenavštívili, je to proto, že se zde natáčela Poslední aristokratka a Tajemství staré bambitky. 

Zašli jsme se podívat i na Zdislavinu studánku. Podle Dalimilovy kroniky sv. Zdislava tímto pramenem vzkřísila mrtvé, vrátila zrak slepým, uzdravovala chromé a malomocné. Později se toto místo stalo poutním místem a byl zde vystavěn empírový gloriet. U pramene byly připravené hrníčky, bylo možno vyzkoušet léčivou sílu pramene. Přiznám se, že tolik dovahy jsme neměli.  

Ve středu už naštěstí bylo Kláře dobře, teploty odpadly, v krku přestalo bolet, tak jsem se mohly spolu přesunou na korálkovací chatu a užít si 3 dny korálkování a babského drbání. Jsem ráda, že vyšlo alespoň to.