čtvrtek 19. září 2019

Ellen Marie Wiseman - Tmavé stěny Willardu

Anotace z DK:
Izzy je sedmnáct a je poloviční sirotek. Žije u pěstounů a okolnosti smrti jejího otce jsou víc než tragické. Nešťastná dívka najde vítané vytržení, když v místním zrušeném psychiatrickém sanatoriu najde starý deník. Objeví v něm okno do své vlastní minulosti. – Claře Cartwrightové bylo v roce 1929 právě osmnáct let. Zmítá se mezi autoritativními rodiči a láskou k italskému přistěhovalci. Když odmítne vnuceného ženicha, nechá ji otec zavřít do soukromého útulku pro duševně choré… I když se Izzy musí porvat s potížemi spjatými s novým životním začátkem, Clařin příběh ji stále poutá k dávné minulosti. Pokud Clara opravdu nebyla duševně nemocná, může to nějak objasnit i Izzyino trauma? Pátrání po Clařině osudu přiměje Izzy přehodnotit vlastní životní rozhodnutí – s šokujícími důsledky.

Tak tohle bylo něco! Od téhle knížky jsem se nemohla odtrhnout. Příběh se odehrává ve dvou časových rovinách, které se na konci spojují. Děj v současnosti mě až tak úplně neoslovil, ale příběh v minulosti byl strhující. Při jeho čtení člověka až mrazí, když si uvědomí, jak fungovala tehdejší společnost. 

Charlotte Link - Podvedená


Anotace z DK:
Scenárista Jonas Crane doufá, že v osamělém domě v yorkshirských slatinách unikne hrozícímu syndromu vyhoření. Doprovází ho manželka a jejich malý syn. Trojice však netuší, že ve stejnou dobu hledá jistý nebezpečný kriminálník na útěku před policií bezpečnou skrýš: Denis Shove je v podezření, že brutálně zavraždil policistu Richarda Linvilla. Kate Linvillová, dcera oběti a vyšetřovatelka ze Scotland Yardu, ztratila v otci jedinou osobu v životě, k níž měla citový vztah. Na vlastní pěst se pokouší zločin objasnit. Přitom zjišťuje, že její milovaný otec nebyl tím mužem, za kterého ho považovala. Přichází dramatické pravdě na stopu – a netuší, že rodině Cranových již začal závod s časem.

Psát hodnocení bude pro mě trošku oříšek. Přečtené knížky jsem hodně zanedbala, vlastně za celé léto jsem nic nezapsala, tak to budu muset trošku lovit z paměti. Ale tuhle si pamatuju moc dobře. Knížky této německé autorky mám obecně moc ráda. I tato byla velmi čtivá, napínavá, překvapivá. Mám ráda takovýto styl psaní, kdy je příběh vyprávěn z různých pohledů, postupně se vynořují nové skutečnosti. Je až děsivé, jak minuta nepozornosti dokáže poznamenat v budoucnu tolik lidských osudů.

neděle 8. září 2019

Hrnčířské trhy






Podzimní Hrnčířské trhy v Berouně jsou pro mě vždycky takovým prodloužením prázdnin. Prostě skočíme s dětmi do vláčku a jedeme na výlet. Prohlédli  jsme pečlivě všechny stánky. Koukali se a kochali. Nakupovali jsme minimálně. Vybrali bychom si toho určitě tolik, že bychom to ani nepobrali, ale co si budeme povídat, byt nafukovací není. S focením to bylo slabší. Jako vždy jsem řešila problém, jak alespoň něco vyfotit bez okolo stojících lidí. Da
vy opět neskutečné. Bylo to asi také tím, že v sobotu bylo počasí špatné, spoustu lidí asi odložilo návštěvu až na neděli.
 ¨
Po obědě jsme nejdříve vystoupali na Pražskou bránu a pokochali se pohledem na trhy shora.




Poté už povinná procházka na Městskou horu. Tentokrát jsme konečně měli štěstí, ukázali se nám oba méďové. Zjistili jsme, že když se medvěd pase na trávě, neuvěřitelně při tom mlaská!




A nakonec výšlap na rozhlednu. A krásný výhled. Jsem moc ráda, že vyšlo hezky počasí a mohli jsme si ještě alespoň na chvilku prodloužit léto.

středa 4. září 2019

Konec prázdnin a začátek školy




Na poslední výlet letošních prázdnin jsme vyrazili ve čtvrtek  22.8. Naším cílem byl zámek Nelahozeves. Jak jsem se dočetla, je to jedna z nejkrásnějších renesančních staveb u nás. A musím naprosto souhlasit. Při prohlídce jsme nahlédli do dvanácti dobových pokojů, které ilustrují život vlivné šlechty v 19. století. Umělecké sbírky roudnické větve rodiny Lobkowitzů patří k nejrozsáhlejším a nejlépe dochovaným soukromým sbírkám umění v České republice a my mohli alespoň zlomek zahlédnout. I když výklad průvodce se mi nezdál úplně nejšťastnější, i tak se nám na zámku velmi líbilo. Samozřejmě naše marnivá Klára začala přemýšlet, zda by mladý pan Lobkowitz, který se podílí na správě rodinného sídla, mohl mít o ní zájem, když je mezi nimi věkový rozdíl 10 let a jak se k němu tak dostat. Ale myslím, že můžu být klidná, zámecká paní z ní určitě nebude.



V Nelahozevsi jsme samozřejmě museli dojít k rodnému domu Antonína Dvořáka. Bohužel prohlídku je třeba zamluvit dopředu na zámku, což jsem si včas nezjistila. Tak jsme si museli vystačit s focením.


Oproti  původnímu plánu jsme se rozhodli, že vyrazíme Dvořákovou stezkou do Kralup. Je to cesta, po které chodíval Antonín Dvořák ke svým příbuzným do Kralup. Cesta, která vede podél řeky,  je lemována pískovcovými útvary. To bylo něco pro naše děti!


V Kralupech jsme nemohli bez povšimnutí minout sochu Švejka. Miluju film s Rudolfem Hrušínským. Jeho podobu má i tato socha.
A to byl zcela neplánovaně poslední prázdninový výlet. Po příjezdu domů jsem si říkala, že jsem moc unavená, že si lehnu a jen na chvilku odpočinu.... a už jsem nevstala. Horečky mě pěkně potrápily. Už mě čekaly jen cesty k praktickému lékaři, na infekční odd. Bulovky a další radosti. Naštěstí poslední týden prázdnin měl David florbalové soustředění. Hráli nejen florbal. Vyjeli i na 2 dny do Poděbrad, kde v místní loděnici získávali dovednosti na plachetnicích. Myslím, že pro něj úžasný zážitek.

Začátek školního roku je pro mě, i když školou povinná nejsem už dávno, velmi přelomový. Mám to nějak naprogramované, že je to období velkých změn. Tím, že svou práci podřizuju chodu rodiny a potřebám dětí, vždy dochází i u mě od září ke nějakým změnám. Pro mě osobně je také velmi těžké vyplout z "prázdninového módu". Z doby, kdy člověk nemusel až tolik hlídat hodinky. Kdy jsme jedli, až když jsem měli hlad, šli jsem spát až když jsme byli unavení. Protože během školního roku máme všichni aktivit hodně (a mám pocit, že čím dál víc), musíme plánovat na minuty. To je pro mě v září neskutečně těžké. Mám za sebou pár probdělých noci, kdy mám strach, že to neklapne, že toho je moc, že to nezvládneme. Chce to čas, všechno si sedne, zapadne do sebe a všechno půjde. Ale než si to vše ujasním, musím se vždy pořádně vystresovat. Už jiná nebudu. Změny jsou pro nás letos o něco náročnější. David přešel na druhý stupeň, Klára na vyšší gympl. O Kláru strach nemám. Ví dobře, co chce, je sama na sebe náročná. Vlastně už téměř vše nechávám na ní a jen opatrně pozoruju, připravená podat pomocnou ruku, když bude zájem. David je ale takové telátko, které moc neví, co se s ním děje. Mění se před očima, neskutečně rychle fyzicky vyspívá. Mentálně je to ale pořád můj malý chlapeček, který se večer potřebuje přitulit k mámě. O něj mám trochu strach. Snad vše půjde dobře.
A co vy? Také pociťujete konec prázdnin jako zlomový okamžik nebo jsou to pro vás dny jako každé jiné?

neděle 18. srpna 2019

Malá Skála


Na Malou Skálu jsem jezdila před více než 20 lety s maminkou na dovolenou. Byly jsme tu několik let po sobě, vždy na týden. Bylo to moc fajn. Na tuto neděli jsem hledala nějaký výlet do přírody. Nějaký příjemný, zajímavý okruh, ideálně v lese. Až mě napadla Malá Skála!
Auto jsme nechali na parkovišti a zahájili výstup na Vranov - Pantheon. Je to nejrozsáhlejší skalní hrad v Čechách. Hrad byl založen v 15. století jako gotická pevnost. V roce 1802 byl přestavěn jedním z majitelů Zachariášem Romischem na romantické sídlo s památníkem slavných tehdejší doby. Nechal zde zbudovat letohrádek v podobě novogotické kaple, která sloužila jako lovecký zámeček.


Na hradě jsme si prošli prohlídkový okruh, který má 14 zastavení. U pokladny jsme dostali tištěný text s popisem jednotlivých částí hradu.




Dále byl na plánované trase  hrad Frýdštejn. A nutno říct, že cesta nebyla úplně pohodlná. Funěli jsme všichni. A všichni nadávali, co jsem to zase vymyslela, že je chci zničit, proč musíme lézt do kopců a skákat po kamenech, když jsme sem mohli pohodlně dojet autem a podobně. Přiznám se,  mi to docela přišlo líto. Nikdo si práci s vymýšlením výletu nedá, ale všichni potom nadávají. Opravdu jsem měla na Frýdštějně chuť se na všechno vykašlat, po silnici se vrátit na Malou Skálu a jet domů.
Po jídle a odpočinku se rodina uklidnila a vyrazili jsme na prohlídku hradu.


Vystoupali jsme až na samý vrchol hradní věže. Odtud je nádherný výhled do okolí.


Trosky

Suché skály

Malá Skála

Kozákov

Bezděz
Další cesta byla za odměnu. Vedla lesem a skalním městečkem Drábovna.



Cestou jsme se občerstovali.






Pak už jsme jen seběhli zpět na Malou Skálu, občerstvili se v Boučkově statku a vyrazili směr Praha. V autě jsem se od Kláry dozvěděla, že ten výlet nebyl až tak úplně blbý. Příští rok prý musíme prozkoumat druhou stranu, v okolí Suchých skal.


středa 14. srpna 2019

Zase na berounsku

Opět jsem vyrazili vlakem do Srbska. Odtud jsme  vyrazili do rezervace Koda. Nejprve ke kodskému prameni a studánce, která je svedená do bývalé kaple u cesty. Pramen zde má celoročně 11 st. Je možno ochutnat, my jsem ale zbaběle pili vlastní donesenou vodu.


Další cesta vedla k jeskyni Koda. Tato jeskyně patří k nejvýznamnějším archeologickým lokalitám Českého krasu. Podle archeologický průzkumů tato jeskyně byla obývána od středního paleolitu až po středověk.




Stěny jeskyně jsou zdobeny "pravěkými" malbami.

Další bod programu byl Tetín, hlavně zříceniny hradu.




Jsou odtud nádherné pohledy na Berounku:



Tady nám nahnalo trochu strachu počasí. Zastihla nás sice jen lehká přeprška, ale všudem kolem bylo vidět, že prší mnohem vydatněji. A podle radaru se na nás valila pěkná sprcha. Takže jsme vypustili plánovanou prohlídku tetínských kostelů. Alespoň máme důvod se sem brzy vrátil. A svižnou chůzí jsme vyrazili do Berouna.

 I když to na fotce Pražské brány nevypadá, mračilo se mi za zádny hodně ošklivě. Oželeli jsme tedy cestu podlé Berounky do Srbska a vyrazili na nádraží.


Tam jsme došli asi tak za půl minuty dvanáct, protože se strhla veliká průtrž mračen. Byli jsme moc rádi, že vlak přijel relativně na čas a mohli jsme se před tou hrůzou schovat.