Předem se omlouvám za délku tohoto příspěvku, vím, že bude rozsáhlejší, možná zbytečně rozvleklý a hodně neveselý. Proto upozorňuji všechny, kdo chtějí optimistické čtení a pár jarními fotkami, aby příspěvěk rovnou přeskočili. Pár dní jsem náš sobotní zážitek vstřebávala, sbírala odvahu k tomu, abych se podívala na fotky a byla vůbec schopna tohle uveřejnit. Asi bych měla začít trochu v historii a lehce nastínit situaci. Přibližně v roce 1968/69 zakoupili mí rodiče dům na samých hranicích s tehdejší NSR. Dům izolovaný od okolního světa, do nejbližší vísky s několika obytnými domy to byly asi 2 km. Dům nebyl kupovaný k rekreaci, ale pro jednoho vzdálenějšího člena rodiny k trvalému bydlení. Nicméně tam rodiče i prarodiče za ním jezdili, pomáhlali s rekostrukcí domu. Po jeho smrti si dům ponechali. Jezdila jsem tam na prázdniny, to jsem tam pobývala s babičkou a dědou doslova celé léto. Vzhledem k vzdálenosti jsme tam pak jezdili 1-2x mimo sezonu dům jen kontrolovat. Naposledy jsem tam já osobně byla někdy těsně po revoluci, možná ještě část léta po maturitě. Potom tam občas jezdil vždy na 2-3 dny jen můj tatínek. Maminka ten dům a hlavně okolí, vesnici a lidi v ní neměla ráda, proto tam vždy pobývala pouze 1 týden v roce, potom už vůbec ne. Co si budeme povídat, lidé v pohraničí nebyli zrovna Pražákům nakloněni. V nejbližší vesnici bydlela dost podivná společnost, dnes bychom asi řekli nepřizpůsobiví, Romové i Češi (prosím, nechci se tu zamotávat do nějakých rasových strereotypů). Prostě lidé, kteří byli ochotni osídlit vyrabované pohraničí, kde dostali od obce nebo statku nějaké bydlení a práci. Dům jsem měli vždy zařízený velmi, velmi jednoduše, samými starými věcmi, protože byl pravidelně každoročně vykrádán. Proto jsme tu měli věci, které byly v Praze určené na vyhození, věděli jsme, že jsou jen na jednu sezonu. Naposledy zde byl můj tatínek v roce 2002 v době povodní (pamatuji si to proto, že pak měl problém vrátit se přes Plzeň domů), to tu zjistil nějaké problémy s dodávkou vody. Pak už tam nikdy nikdo nebyl. Přiznám se, že jsem nic od domě nězjištovala, bylo dost jiných starostí.
V dědickém řízení po tatínkovi jsem získal dům já. Rozhodli jsme se s manželem, že tuto kauzu musíme nějak vyřešit. Domluvili jsme se, že se tam pojedeme podívat, abych zjistili, v jakém stavu je dům a pokusili se eventuálně najít kupce, tedy myslím spíš kupce za symbolickou 1 Kč. Konečně jsem se tuto sobotu odhodlali vyrazit do pohraničí. Měla jsem strach. Bála jsem se, co se mnou udělá, až uvidím své věci z dětství, věci po tátovi i prarodičích najednou, prostě jsem měla strach z pohledu do minulosti. A také strach z toho, co vlastně najdu. Počílala jsem s tím, že bude dům vykradený, bylo to tak pokaždé, ale měla jsem pocit, že tam stejně není co odnést. Když jsem balila klíče od domu, smála jsem se manželovu dotazu, zda si myslím, že je budeme potřebovat...
To co jsme našli, mi nejdříve připadalo jako scéna z nějakého hodně blbého hororu. Dlouho jsem byla v klidu - dům je hodně zarostlý a do poslední chvíle jsem nich netušila. Pak jsem pochopila, že klíče opravdu potřeba nebudou - nebyl plot, těžká kovová vrata, dvěře, okna, trámy,... vlastně nebylo nic.
Kromě cihel zmizelo opravdu všechno. Veškeré vybavení, naprosto všechno. Díky vyřezaným trámům z půdy se i část půdy propadla.....
Tohle je pohled z verandy do celého domu:
Obývajcí pokoj:
Kuchyně:
Ložnice:
Koupelna - tady je vidět ta propadlá část půdy, při bližší pohlídce zahlédnete i odřezané trámy
Chvíli jsem nebyla schopná žádné reakce. Na tohle jsem připravená nebyla. Pak jsem nevím jak dlouho seděla venku a brečela. V životě by mě nenapadlo, že někdo dokáže takhle vyrabovat dům.
Abych se uklidnila, šla jsem na procházku do okolí. To je tam opravdu překrásné, hezčí než bývalo. Vše je takové upravenější.
Ve vsi mě překvapil krásně opravený Kostel Dobrého Pastýře . Měla jsem štestí, při našem příjezdu právě probíhla bohoslužba, tak jsem mohla nakouknout. Nikdy jsem v něm nebyla, za minulého režimu nefungoval a byl hodně poničený. Vzhledem k tomu, že kněž hovořil hodně lámanou češtinou a lidé v kostele mu odpovídali německy, tuším, kdo asi rekonstrukci kostela hlavně financoval.
Zjistila jsem, že na kraji vsi stále bydlí jediný člověk, se kterým jsme vždy velmi dobře vycházeli. Byl to místní pošťák, velmi kultivovaný pán a taková černá ovce vesnice. Černá ale v tom dobrém slova smyslu, sám vždy říkal, že tam nikdy nezapadl. Pamatuji se, že v době revoluce jsem mu posílal nějaké materiály, zakládal v okolí OF. Manžel mě přemlouval, ať se za ním stavím (původně jsem to měla v plánu, kdybych ho našla). Ale teď jsem to nezvládla. Věděla jsem, jak vypadám s opuchlýma očima a rudým nosem, věděla jsem, že bych se tam zase rozbrečela. Teď mě to mrzí, ale tu sobotu jsem prostě cítila, že je to nad mé síly.
Děti měly slíbenou návštěvu klatovských katakomb. Morbidně se těšily na mumie. I když bych nejraději jela rovnou domů, zastávku v Klatovech jsem udělali. Manžel rozhodl, že prostě potřebuju panáka a nějaký pozdní oběd pro ně že se také hodí. Pomohlo mi to, dala jsem se trochu do kupy. Takže jsme si potom prošli centrum Klatov, zavzpomínala jsem, kde byla cukrárna, kdy měli výborný dort ve tvaru ježka. Prošli jsme slíbené katakomby. A domů jsme se vrátili po 14 hodinách.
Až se všechny emoce ve mně trochu usadí, musíme vymyslet, co si se svým dědictvím počnu. Nejjednodušší by bylo vše shrnout buldozerem a pokusit se udat parcelu. Je tu malý háček- k domu už není žádná přístupová cesta, tak nevím, jak by se tam buldozer dostal. Nevím, jestli zkusit oslovit obecní úřad, zda by o pozemek neměl zájem... prostě netuším.
Zase tu nad fotkami brečím, asi jsem neměla ještě příspěvek psát. Děkuji všem statečným, kteří dočetli až sem a omlouvám se, pokud je celé povídání příliš zmatečné. Přiznám se, že nemám sílu a chuť celé to znova pročítat a přepracovávat. To bych to asi smazalal. Děkuji
