středa 23. května 2018

J.P.Delaney - Ta přede mnou


Anotace z DK:
Temný psychologický thriller. Emma se snaží vzpamatovat z traumatického přepadení a se snoubencem hledá místo, kde by mohla začít nový život. Ovšem žádný z bytů, které navštíví, pro ni není cenově dostupný – anebo se v něm necítí bezpečně. Dokud nenavštíví ten dům na Folgate Street. Je to mistrovské architektonické dílo – minimalistický design ze světlého kamene a skla se vzdušnými, otevřenými prostory. Ten dům má ovšem také svá pravidla. Tajemný architekt, který ho projektoval pro svou rodinu, má totiž pro nájemníky celou řadu nařízení a restrikcí – nesmí mít např. žádné knihy, ozdobné polštáře či jiné dekorativní předměty, dokonce ani fotografie. Tenhle prostor má totiž své nájemníky změnit – a také to udělá. Jane prožila osobní tragédii a také ona potřebuje nový začátek. Když objeví dům na Folgate Street, okamžitě ji uchvátí – stejně jako jeho sice trochu odměřený, ale přitažlivý tvůrce. Brzy po nastěhování se však Jane dozvídá o záhadném předčasném úmrtí předchozí nájemnice – ženě, která byla Jane podobná jak vzhledem, tak věkem. Čím více se Jane snaží v onom příběhu rozlišit pravdu od lží, tím více je nucena podřídit se stejným pravidlům, dělat stejná rozhodnutí, stýkat se s těmi samými lidmi a zažívat stejný teror jako ta předešlá… 

Děj se rozdělený do dvou dějových linek, poukazuje na podobnost mezi hrdinkami. Knížka je velmi čtivá, jen  závěr se mi moc nelíbil. Dějový zvrat mi připadal trochu překombinovaný a křečovitý. Je to knížka, kterou lze přečíst na jeden zátah, ale myslím, že stejně rychle na ní zapomenu. Pouze jedna věc ve mně rezonuje - je občas prospěšné zbavit se nepotřebných věcí. To je něco, co příliš nedokážu a potřebuju se to naučit.

sobota 19. května 2018

Sobotní maraton




Taková to měla být původně pohodová sobota. Měla jsme naplánové korálkování s kamarádkami na zahradě. Fakt jsem se těšila!
Jenže pak došlo ke změně termínu jedné akce, přibyla další akce a já najednou nevěděla, jak se rozpůlit. Ještě že mám maminku. Ráno jsme tedy nejdříve vyrazila s Davidem. Jeho florbalový tým slavil konce sezony, na Bučis party prostě nemohl chybět. Alespoň tak mi to vysvětlil. Byl to celý den plný zápasů soutěží a her. Uznala jsem, že to je něco, co má rád, co ho baví a kde se s kamarády vyřádí.  Pobyla jsem s ním tady téměř do oběda, potom musela štafetu převzít moje maminka. Moc jí děkuji, že to tam přetrpěla až do pozdního odpoledne. Vím, že akce plné křiku, rámusu, zpocených kluků a tatínků popíjejích celý den jedno pivo za druhým, z duše nemá ráda. Ale kvůli Davidovi svůj odpor překonala. A podle toho, co vše mi David večer vyprávěl, se mu den opravdu líbil.

Musela jsem v poledne utíkat domů, abych naskočila do auta směr Plzeň. Tam nás čekal odložený Plzeňský střevíček. Klára poprvé nové sólo. Myslím, že může být vcelku spokojená. Všechny medaile sice odvezly baletky z Vídně, ale když jsem viděla, jak neskutečně klouže baletizol, myslím, že můžeme považovat za velký úspěch, že neupadla. Takových děvčat, která si tam doslova sedla na zadek, bylo totiž dost. Moc jsem je obdivovala za to, že prostě vstala a svou choreografii dokončila. Já bych určitě s brekem utekla :-). Kláru bolí koleno, musí tancovat s bandáží. Tak je vděčná za dlouhé sukně, které to schovají. Asi nás čeká návštěva ortopedie. Ale prý až po soutěžích. Je mi jasné, že první, co doktor na čas zakáže, je balet.




Domů jsme dorazili po 21. hodině. Byť jsem vlastně celý den nic nedělala, měla jsem pocit, jako bych odehrála všechny zápasy a odtancovala minimálně Labutí jezero. Prostě stárnu!

čtvrtek 17. května 2018

19/52 Vodní hladina

19/52 Vodní hladina
Pochopila jsem, že ven k vodě se do konce týdne nedostanu, tak alespoň domácí improvizace...

neděle 13. května 2018

Cheescake


K dnešnímu Svátku matek jsme se s Klárou rozhodly, že spolu připravíme cheescake. Já pro svou mamku, která měla přijít na oběd, Klára zase pro mě. Nikdy jsme cheescake nedělaly, takže jsme si našly recept na internetu. Vybraly jsem tento. Klára více méně vše připravila, na mě zůstal jen odborný dohled a pečení. Před podáváním zase zdobení přebrala Klára. Byl moc dobrý, všem chutnal. Určitě jsme ho nedělaly naposled. Ráda bych ho udělala s jahodami.

sobota 12. května 2018

Kralupy Open



Prý důležitý a prestižní florbalový turnaj. Pro Davida vůbec první turnaj takového formátu. A pro mě opět velké zklamání a rozčarování. První hned při příjezdu. Z přihlášených asi 15 dětí nakonec přijelo 5. Někteří zrušili svou účast den před turnajem, někteří se ani neomluvili a trenéři ráno obtelefonovávali rodiče, zda jsou někde na cestě nebo co se děje. To prostě nepochopím. Když už se rozhodnu dítě na turnaj přihlásit a nestane se nic neočekávaného, tak tam prostě přijedu. Nebo se alespoň omluvím! Takže náš tým nastupoval ve směšném složení 4+brankář. Ve vidině 5 zápasů před sebou a v podstatě bez možnosti střídat to byla opravdu výzva. Ostatní týmy měli 12-15 hráčů + brankáře. To, že naši 10-11 letí elévové některým jiným "elévům" nesahali ani k ramenům, už jsem tu jednou probírala. Náš trenér tvrdil, že někteří kluci jsou výš dokonce o dvě věkové kategorie. Všichni to vědí, řešení prý není. To mi hlava nebere. Co mě ale šokovalo úplně nejvíc, byla brutalita a agresivita některých dětí při hře. Tak neskutečně trvdé fauly, až mrazí. Faulují opravdu zákeřně a úmyslně. Asi bych i pochopila, že v zápalu boje o míček sekne protihráče hokejkou nebo udělá nějaký faul, ale ve chvíli kdy vůbec o míček nebojuje? Našeho brankáře vyřadil ze hry chlapec, který v době, kdy se u naší brány vůbec nehrálo, k brankáři přiběhl, vší silou ho praštil hokejkou přes prsty a zase odběhl. Ano, byl pískán faul a rozehrávali naši, ale mně tento trest přijde velmi málo. Podle mého by měl takového kluka potrestat jeho vlastní trenér např. vyloučením ze zápasu nebo něčím podobným. Co si asi odnese do života dítě, které se naučí, že surovost se v podstatě netrestá, dokonce se vyplatí? Po druhém zápase jsme tedy byli bez brankáře. Prsty sice byly v pořádku, ale bolely, chytat nemohl. Trenér určil, že do brány půjde David. Ten nechtěl, nikdy v bráně nebyl, neumí to. Bál se, že mu pak kluci vynadají, že to kazí. Trenér mu slíbil, že jen na jeden zápas, pak se vystřídají. Nakonec zůstal po tři zbývající zápasy. Docela mu to šlo, spoustu střel vychytal. Ano, nebyla to oslnivá jízda, ale napoprvé to vůbec nebylo špatné. Kluci i trenér ho moc chválili a všichni chtěli, aby v bráně zůstal do konce turnaje. A prý ho to dokonce i bavilo. Mě překvapil moc. Myslela jsem si, že se bude útočníků bát, bude se bát o ruce, ale statečně šel všemu naproti. Po turnaji se trenér ptal, zda tedy mají nového brankáře. To si prý musí ještě rozmyslet. Samozřejmě, že kluci dostali na frak ve všech zápasech. Nejlepší skore byl prohra 3:4. Ale to nám bylo jasné hned od začátku. Snad to kluky až tak moc nemrzelo.

pátek 11. května 2018

Trocha kultury


Blíží se konec školního roku a to pro nás znamená smršť koncertů, vystoupení, turnajů, soutěží a podobných radostí. Takže si tu užijete! Když vám to poleze hodně na nervy (což dokážu pochopit), s klidným svědomím příspěvky přeskakujte. Dnes tedy Klářin koncert - L. Vinci: Sonáta D dur - Adagio. Bála se (jako ostatně vždy), bylo tam hodně trylků a ještě něčeho, což jsem okamžitě zapomněla čeho. Alespoň vidíte, jaký má Klára těžký život s hudebně negramotnou matkou. Ale zcela vyjímečně byla se svým vystoupením spokojená, paní učitelka chválila, chtěla, aby Klára vyšla při potlesku ještě jednou na jeviště, ale to Klára odmítla. Budeme muset zapracovat na sebevědomí, paní učitelka mi říkala, že Klára hraje moc pěkně, ale měla by si více věřit, potom by to bylo určitě i na soutěž. No jo, po kom to dítě sebevědomí  asi má......

středa 9. května 2018

Šok

Předem se omlouvám za délku tohoto příspěvku, vím, že bude rozsáhlejší, možná zbytečně rozvleklý a hodně neveselý. Proto upozorňuji všechny, kdo chtějí optimistické čtení a pár jarními fotkami, aby příspěvěk rovnou přeskočili. Pár dní jsem náš sobotní zážitek vstřebávala, sbírala odvahu k tomu, abych se podívala na  fotky a byla vůbec schopna tohle uveřejnit. Asi bych měla začít trochu v historii a lehce nastínit situaci. Přibližně v roce 1968/69 zakoupili mí rodiče dům na samých hranicích s tehdejší NSR. Dům izolovaný od okolního světa, do nejbližší vísky s několika obytnými domy to byly asi 2 km. Dům nebyl kupovaný k rekreaci, ale pro jednoho vzdálenějšího člena rodiny k trvalému bydlení. Nicméně tam rodiče i prarodiče za ním jezdili, pomáhlali s rekostrukcí domu. Po jeho smrti si dům ponechali. Jezdila jsem tam na prázdniny, to jsem tam pobývala s babičkou a dědou doslova celé léto. Vzhledem k vzdálenosti jsme tam pak jezdili 1-2x mimo sezonu dům jen kontrolovat. Naposledy jsem tam já osobně byla někdy těsně po revoluci, možná ještě část léta po maturitě.  Potom tam občas jezdil vždy na 2-3 dny jen můj tatínek. Maminka ten dům a hlavně okolí, vesnici a lidi v ní neměla ráda, proto tam vždy pobývala pouze 1 týden v roce, potom už vůbec ne. Co si budeme povídat, lidé v pohraničí nebyli zrovna Pražákům nakloněni. V nejbližší vesnici bydlela dost podivná společnost, dnes bychom asi řekli nepřizpůsobiví, Romové i Češi (prosím, nechci se tu zamotávat do nějakých rasových strereotypů). Prostě lidé, kteří byli ochotni osídlit vyrabované pohraničí, kde dostali od obce nebo statku nějaké bydlení a práci. Dům jsem měli vždy zařízený velmi, velmi jednoduše, samými starými věcmi, protože byl pravidelně každoročně vykrádán. Proto jsme tu měli věci, které byly v Praze určené na vyhození, věděli jsme, že jsou jen na jednu sezonu. Naposledy zde byl můj tatínek v roce 2002 v době povodní (pamatuji si to proto, že pak měl problém vrátit se přes Plzeň domů), to tu zjistil nějaké problémy s dodávkou vody. Pak už tam nikdy nikdo nebyl. Přiznám se, že jsem nic od domě nězjištovala, bylo dost jiných starostí.
V dědickém řízení po tatínkovi jsem získal dům já. Rozhodli jsme se s manželem, že tuto kauzu musíme nějak vyřešit. Domluvili jsme se, že se tam pojedeme podívat, abych zjistili, v jakém stavu je dům a pokusili se eventuálně najít kupce, tedy myslím spíš kupce za symbolickou 1 Kč. Konečně jsem se tuto sobotu odhodlali vyrazit do pohraničí. Měla jsem strach. Bála jsem se, co se mnou udělá, až uvidím své věci z dětství, věci po tátovi i prarodičích najednou, prostě jsem měla strach z pohledu do minulosti. A také strach z toho, co vlastně najdu. Počílala jsem s tím, že bude dům vykradený, bylo to tak pokaždé, ale měla jsem pocit, že tam stejně není co odnést. Když jsem balila klíče od domu, smála jsem se manželovu dotazu, zda si myslím, že je budeme potřebovat...



To co jsme našli, mi nejdříve připadalo jako scéna z nějakého hodně blbého hororu. Dlouho jsem byla v klidu - dům je hodně zarostlý a do poslední chvíle jsem nich netušila. Pak jsem pochopila, že klíče opravdu potřeba nebudou - nebyl plot, těžká kovová vrata, dvěře, okna, trámy,... vlastně nebylo nic.
Kromě cihel zmizelo opravdu všechno. Veškeré vybavení, naprosto všechno. Díky vyřezaným trámům z půdy  se i část půdy propadla.....

Tohle je pohled z verandy do celého domu:

 Obývajcí pokoj:

 Kuchyně:

 Ložnice:


Koupelna - tady je vidět ta propadlá část půdy, při bližší pohlídce zahlédnete i odřezané trámy



Chvíli jsem nebyla schopná žádné reakce. Na tohle jsem připravená nebyla. Pak jsem nevím jak dlouho seděla venku a brečela.  V životě by mě nenapadlo, že někdo dokáže takhle vyrabovat dům.
Abych se uklidnila, šla jsem na procházku do okolí. To je tam opravdu překrásné, hezčí než bývalo. Vše je takové upravenější.




Ve vsi mě překvapil krásně opravený Kostel Dobrého Pastýře . Měla jsem štestí, při našem příjezdu právě probíhla bohoslužba, tak jsem mohla nakouknout. Nikdy jsem v něm nebyla, za minulého režimu nefungoval a byl hodně poničený. Vzhledem k tomu, že kněž hovořil hodně lámanou češtinou a lidé v kostele mu odpovídali německy, tuším, kdo asi rekonstrukci kostela hlavně financoval.


Zjistila jsem, že na kraji vsi stále bydlí jediný člověk, se kterým jsme vždy velmi dobře vycházeli. Byl to místní pošťák, velmi kultivovaný pán a taková černá ovce vesnice. Černá ale v tom dobrém slova smyslu, sám vždy říkal, že tam nikdy nezapadl. Pamatuji se, že v době revoluce jsem mu posílal nějaké materiály, zakládal v okolí OF. Manžel mě přemlouval, ať se za ním stavím (původně jsem to měla v plánu, kdybych ho našla). Ale teď jsem to nezvládla. Věděla jsem, jak vypadám s opuchlýma očima a rudým nosem, věděla jsem, že bych se tam zase rozbrečela. Teď mě to mrzí, ale tu sobotu jsem prostě cítila, že je to nad mé síly.
 Děti měly slíbenou návštěvu klatovských katakomb. Morbidně se těšily na mumie. I když bych nejraději jela rovnou domů, zastávku v Klatovech jsem udělali. Manžel rozhodl, že prostě potřebuju panáka a nějaký pozdní oběd pro ně že se také hodí. Pomohlo mi to, dala jsem se trochu do kupy. Takže jsme si potom prošli centrum Klatov, zavzpomínala jsem, kde byla cukrárna, kdy měli výborný dort ve tvaru ježka. Prošli jsme slíbené  katakomby. A domů jsme se vrátili po 14 hodinách.




Až se všechny emoce ve mně trochu usadí, musíme vymyslet, co si se svým dědictvím počnu. Nejjednodušší by bylo vše shrnout buldozerem a pokusit se udat parcelu. Je tu malý háček- k domu už není žádná přístupová cesta, tak nevím, jak by se tam buldozer dostal. Nevím, jestli zkusit oslovit obecní úřad, zda by o pozemek neměl zájem... prostě netuším.
Zase tu nad fotkami brečím, asi jsem neměla ještě příspěvek psát. Děkuji všem statečným, kteří dočetli až sem a omlouvám se, pokud je celé povídání příliš zmatečné. Přiznám se, že nemám sílu a chuť celé to znova pročítat a přepracovávat. To bych to asi smazalal. Děkuji