Petra Braunová - Ibka

 Anotace z DK:

Románová kronika jedné rodiny, do jejíchž osudů se otiskly turbulentní dějiny, je drsným obrazem venkova i velkoměstské periferie poslední třetiny 20. a počátku 21. století. Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu tráví odmalička celé léto u babičky v Pošumaví. Jenže stará žena, věřící a konzervativní, svou vnučku zcela ignoruje. Citlivá holčička nechápe proč, vesnický svět jí připadá prapodivný a nevlídný. Jakákoli jinakost a odchylka od průměru se tady stává předmětem klevet a přezíravých odsudků, čehož se Petře i její krásné mámě Ibce dostává vrchovatě. Jak se hrdinka ubírá životem, odhaluje rodinná tajemství, staré křivdy, příčiny napětí v rodině i důvod, proč milovaný táta propadá výbuchům zoufalého vzteku. Rozhodne se jít svou vlastní cestou, svobodně a bez ohledu na konvence, ale to vždy něco stojí.

Touto knížkou pokračuje moje brouzdání současnou tvorbou českých autorek. A již na úvod musím říct, že pokračuje úspěšně. Petru Branovou jsem znala pouze jako autorku dětských knih z edice  První čtení, které jsme s dětmi četla na úplném začátku jejich čtenářské kariéry. Musím se přiznat, že mě překvapilo, že píše i pro dospělé. Protože mám moc ráda románové kroniky, po knížce jsem skočila a vůbec jsem netušila, že se jedná o autobiografický příběh. Poznáváme celý život autorky, od dětství až po součanost. Je to krásné čtení. Není úplně lehké, ale příběh plyne krásně. Autorka se nevyhýbá ani velmi intimním věcem, za což sklízí můj obdiv. 

V Opeře (Státní)!

Kam vyrazit ve sváteční den? Do divadla! Do Státní opery! Už jsem vám říkala, že miluju L´Histoire de Manon? Nebudu tvrdit, že jsem měly opět štěstí na skvělé obsazení. Tentokrát jsem termín představení vybírali cíleně podle tanečníků. Aya Okumura a Fedrico Ievoli jsou v tomto kuse naprosto nedostižní.

Užila jsem si výhod toho, že děti ve Státní Opeře pracují, tak jsem se pokochala prázným hledištěm, prošla nekonečně sevisních schodišť a prolezla zákulisím a kostymérnou. Tohle prostředí prostě miluju!

A nesmím vás ochudit o naše divadelní sefie. Využily jsme krásného počasí a pokochaly se výhledem z terasy. I když tedy tentokrát se nám dařily opravdové skovsty, takže vybrat alespoň jednu trošku normální fotku byl opravdu oříšek!

 

13/52 Komplementární barvy

13/52 Komplementární barvy

 

Jaro

Miluju jaro. A i když si s námi pořád zahrává  - tak už bude? ještě ne? ale teď už opravdu!, užívám si každý paprsek sluníčka. Pobíhám po zahradě a sleduju, co kvete. Hlavně si dokumentuju narcisky, které jsem před 2 lety vysadila. Co na tom, že zahrada je plná květů. trávník je rozkvetlý nádhernými petrklíči. Nejdůležitejší jsou tyhle narcisky, protože jsou "moje". To je přeci jasné!

 Na tuhle krásku koukám celé dny z kuchyně. Mirabelka, prostě špendlíky. Každý rok čekám, až rozkvete. Mohla bych napsat nějaký harmonogram jejího kvetení, téměř každý rok si ji sem na blog dávám. Tak nemůžu udělat letos výjimku.

Krásný Velký pátek všem!

12/52 Flora flatlay

12/52 Flora flatlay

 

Pečeme podle Míši Landové

Nějak se to sešlo a poslední dobou jsem zkoušela recepty Míši Landové. Tak jsem si říkala, že si to tady nějak sesumarizuji, protože všechno jsou věci, které jsem rozhodně nepekla pouze jednou a budu se k nim vracet. 

S nadcházajícími Velikonocemi jsem vyzkoušela kynutý makový věnec . Těsto jsem si nechala vypracovat pekárnou. Nenechte se zmýlit barvou náplně, je opravdu maková. Jen já mám ještě od strejdy bílý mák a švestková povidla mu dala nádech do hněda, takže barevně to vypadá skoro jako ořechová náplň. S ní by byl věnec také určitě luxusní. S těstem se pracovalo výborně. Věnec jsem pekla ve větší dortové formě vyložené pečícím papírem, aby držel tvar a nějak se  mi nerozjel.

K večeři jsem pekla slané kynuté koláče. Opět jsem si velmi pochutnali. Kombinace lučiny a pórku ovoněná slaninou snad nikoho zklamat nemůže.
 

A ke kávě bábovka. Abych držela linii, tak kynutá bábovka.  Ta mě opravdu velmi překvapila. Jednak snadností přípravy - těsto umíchal robot. Pak už samo spokojeně kynulo ve formě. Nemusí se nic tvarovat, s ničím se patlat. Jen umícháte trošku lepivější těsto které přesunete do formy a necháte ho svému osudu. Přesto není bábovka tak hutná jako klasické kynuté těsto, je taková vláčná, nadýchaná. Chutnala i Davidovi, který úplně kynuté věci nemusí.

Blog Míši Landové je pro mě takový zlatý grál pečení, ke kterému se vracím opakovaně. Určitě zase vyzkouším něco dalšího.

Zuzana Dostálová - Soběstačný

 Anotace z DK:

Štěpánovi je jedenáct a celý jeho svět závisí na dospělých. Jenže co si počne ve chvíli, kdy se jeho táta nejspíš zbláznil – odstěhoval se, nechal si narůst plnovous a z kalhot mu koukají kotníky. Tátova nová přítelkyně nemá Štěpána moc v lásce, přijde si nadbytečný. Jeho máma vzdychá, šetří úplně na všem a vypadá to, že jí není dobře. Štěpán si proto přeje hlavně jednu věc – co nejrychleji vyrůst a být soběstačný. Zuzana Dostálová napsala román o dospívání a dospělosti, o samotě a samostatnosti. Hrdinův život sleduje v rozmezí několika let a vyprávění nenechává jen na něm.

Tohle byl tak nádherný příběh o přečasném dospívání. Jemný, citlivý, bez zbytečných příkras, prostě ze života. Větší část knihy je vyprávěná z pohledu Štěpána, prostřední část z pohledu jeho maminky. Tím se nám opět složí jeden smutný příběh. Kniha mě vtáhla od první stránky. Bylo mi líto maminky, Štěpána i dědy. Přesto kniha nepůsobí depresivně. Jen tatínka bych občas profackovala!  Není to lehké čtení, ale přesto moc doporučuju. Musím říct, že poslední dobou mě baví tvorba současných českých autorek.