Bryden a Sam Frostovi mají skvělá zaměstnání, stylový byt v luxusním komplexu, rodinu a přátele, kteří je podporují, a milovanou dceru. Dokonalý život pro dokonalý pár. Pak Samovi v kanceláři zazvoní telefon. Bryden, která ten den pracovala z domova, nevyzvedla jejich Claru ze školky. Když se Sam vrátí domů s dcerkou, najde v podzemní garáži auto své ženy. Nahoře v bytě zůstal její notebook, kabelka i telefon. Jen po Bryden se slehla zem. Jak mohla takhle zmizet? S každou uplynulou minutou – a jak se kolem nich šíří otázky – se vztah Frostových jeví o něco méně dokonalý, jejich byt méně bezpečný a jejich nejbližší už ne tak spolehliví.
Shari Lapena je pro mě sázka na jistotu, když hledám nějakou čtivou, napínavou oddechovku. V tomto směru mě opět nezklamala. Napínavý příběh, velmi čtivý. Krátké kapitoly, které vás ponoukají - ta je krátká, to stihnu ještě jednu! Zdánlivě dokonalé postavy, na kterých vám "něco" nesedí. Takže jsem každou chvíli podezírala někoho jiného. A pravda, závěr jsem tak do 2/3 knížky opravdu nečekala. S knížkou této autorky mám ale obecně jeden problém (tuším, že jsem to tu už zmiňovala, proto se omlouvám za repetitivnost). Knížky mě zaujmou, zhltnu je za pár chvil, ale stečou po mě, ničím se mě nedotknout. Jak rychle jsem je přečetla, tak rychle na ně zapomenu. Zůstane ve mě pocit "jo, to bylo docela fajn", ale kdybyste mě mučili, nevzpomenu si, o čem knížka byla.
Julia Amesová má konečně pocit, že svůj život drží pevně v rukou. Po mládí plném otřesů a citových zmatků dospěla do zdánlivě klidné fáze – do bezpečného, usazeného středu života. V sedmapadesáti letech věří, že to nejhorší má za sebou. Jenže pak se jí v životě začnou objevovat věci, které nečekala: Překvapivé oznámení syna. Odloučení svéhlavé dospívající dcery. A především návrat minulosti, který je stejně svůdný jako nebezpečný. Stačí málo a Julia se může znovu ocitnout na hraně, kde už jednou byla. Všechno při starém je pronikavým a citlivým portrétem života v celé jeho neuhlazenosti. S mimořádnou přesností zachycuje mateřství bez příkras, křehkost mezigeneračních vztahů i nepředvídatelné řetězce příčin a následků, jež formují naše osudy. Je to příběh o tom, jak se proměňujeme – a jak nás minulost nikdy úplně nepustí.
Již podruhé jsme se přesvědčila, že autorka dokáže mistrně popsat naprosto banální, obyčejný život. Myslím, že přitažlivost jejích příběhů je právě v tom, že každý si v tom najde to svoje. Ať už jsou to problémy v dětství, které ovlivňují naše vztahy v dospělosti, mateřství, přátelství. Se mnou nejvíce rezonoval pohled na mateřství. Jsem ještě z generace, kdy matku musel po porodu zalít neuvěřitelný příval lásky a blaha a ten ji neopouštěl do konce života. Své děti miluje, musí být tedy naprosto šťastná. Stěžovat si nemůže, děti chtěla, tak co čekala. Nemluvilo se o tom, že se matka také může cítit úplně jinak. Nebo alespoň v mém okolí, abych to upřesnila. Jsem ráda, že se již dnes věci mění. A přečíst si, že i když žena miluje své děti a má skvělého manžela, může se cítit osaměle a mít pocit, že její život je sakra těžký. I když hlavní hrdinka Julia byla trošku podivín, v mnoha situacích jsem jí moc rozuměla. Máte-li rádi příběhy o životě, kdy je chvíli všechno fajn, chvíli je vše plné přešlapů a omylů, bude tohle knížka přesně pro vás.
Bohužel mě vůbec neoslovila ani hudba. Ta mi místy přišla až nepříjemná a celkově jsem s ní během představení dost bojovala. Chápu, že hudební složka má vytvářet napětí, neklid a absurdní atmosféru Kafkova světa, ale v mém případě se to minulo účinkem. Spíš než aby mě vtáhla do děje, mě od něj ještě víc vzdalovala.
Co mě naopak opravdu zaujalo, byla scéna a světla. Vizuální stránka představení na mě působila velmi silně a některé obrazy byly skutečně působivé. Právě světelný design a práce s prostorem pro mě patřily k tomu nejlepšímu.
A určitě musím ocenit také taneční výkony. Federico Ievoli byl pro mě výraznou osobností celého představení. Je pravda, že hlavně kvůli němu jsme na představení šly. Už jen to, že je na scéně prakticky celých 85 minut, je podle mě obdivuhodný výkon. Jeho fyzické nasazení je obrovské a i v choreografii, která mě jako celek neoslovila, jsem jeho práci na jevišti dokázala ocenit. Stejně tak mě zaujala Alice Petite, jejíž taneční výkon mě velmi mile překvapil.
Poslední rok nemáme štěstí s naším malým chovem. Tento týden nás opustila Winnie. Zradilo ji srdíčko. Byla mladá, teď v říjnu by jí byly 2 roky. Od zimy jsme si všímali, že má častou říji. Ještě častější, než je u morčat obvyklé. Klára ji vzala k naší paní doktorce, kam sama chodí na praxi. Zjisila se malá cysta na vaječníku. Domluvily jsme se, že budeme chvíli cystu sledovat, zda je aktivní a roste. Během prázdnin proběhla další kontrola. To jsme tušily, že nebude vše v pořádku, protože Winnie měla říji už neustále. Při sonu se zjistil nádor na děloze. Měly jsme dvě možnosti - operace a celková kastrace nebo vyčkat a do roka ji nechat uspat. Vzhledem k tomu, že byla mladá, byla v dobré kondici a paní doktorka je jeden z nejlepších specialistů na hlodavce, rozhodly jsem se pro operaci. Nechaly jsem udělat předem všechna dostupná vyšetření, biochemii, hematologii, kardio. Tam se zjistilo, že Wininka má lehce zvětšené srdíčko. Bez šelestů, nic co by ji jakkkoliv omezovalo. Dostala pro jistotu léky na povzbuzení srdeční činnosti na pár dní před operací. Ale i tak byla taková veliká operace na její malinké srdíčko moc a v polovině to vzdalo. Vzalo nás to samozřejmě všechny. Nejvíce Kláru, která si to zcela iracionálně dává za vinu. U operace samozřejmě nebyla, to jí paní doktorka nedovolila.
Truchlíme nejen my, ale i Houbička. Ta v podstatě nespí, jen stojí a čeká.... stále ji nedochází, že její parťačka se už domů nevrátí...
Sbohem, holčičko moje, chtěla jsem pro tebe to nejlepší.
