Kafka: Proces

   

O víkendu jsem se s Klárou vypravily zase za kulturou. Žánr jsme nezměnily, ale divadelní budovu ano. V Stavovském divadle jsme už několik sezón nebyly. Tady se dávají balety jen výjimečně. 

Baletní představení Kafka: Proces se vracelo na scénu po delší pauze. My ho ještě nikdy neviděly. Zcela netradičně jsem si vybraly odpolední termín, abychom měly to "správné" obsazení. 

Asi bych měla předeslat, že na představení jsem šla s notnou dávkou obav. Kafka opravdu nepatří k autorům, které bych četla a kterým bych rozuměla. A musím říct, že představení mé obavy naplnilo vrchovatou měrou. 

Nejvíc jsem měla problém s choreografií, jejímž autorem je Mauro Bigonzetti.  Po celou dobu jsem se snažila pochopit, co mi chce představení říct, kam směřuje, ale nedařilo se mi do něj proniknout. Místy jsem měla pocit, že se na jevišti něco děje, ale já vlastně nevím proč. Chyběla mi pro mě čitelnější dějová nebo emocionální linka, která by mě vtáhla dovnitř.

Bohužel mě vůbec neoslovila ani hudba. Ta mi místy přišla až nepříjemná a celkově jsem s ní během představení dost bojovala. Chápu, že hudební složka má vytvářet napětí, neklid a absurdní atmosféru Kafkova světa, ale v mém případě se to minulo účinkem. Spíš než aby mě vtáhla do děje, mě od něj ještě víc vzdalovala.

Co mě naopak opravdu zaujalo, byla scéna a světla.  Vizuální stránka představení na mě působila velmi silně a některé obrazy byly skutečně působivé. Právě světelný design a práce s prostorem pro mě patřily k tomu nejlepšímu.

A určitě musím ocenit také taneční výkony. Federico Ievoli byl pro mě výraznou osobností celého představení. Je pravda, že hlavně kvůli němu jsme na představení šly. Už jen to, že je na scéně prakticky celých 85 minut, je podle mě obdivuhodný výkon. Jeho fyzické nasazení je obrovské a i v choreografii, která mě jako celek neoslovila, jsem jeho práci na jevišti dokázala ocenit. Stejně tak mě zaujala Alice Petite, jejíž taneční výkon mě velmi mile překvapil.

Nejlépe asi pocity z celého představení shrnula Klára, která bezprostředně po děkovačce pronesla: "Maminko, slib mi, že už na to nikdy nepůjdeme!"       

 

  Na závěr vás nemůžu ochudit o naše divadelní sefíčko do sbírky!                   

       

Další loučení

 

Poslední rok nemáme štěstí s naším malým chovem. Tento týden nás opustila Winnie. Zradilo ji srdíčko. Byla mladá, teď v říjnu by jí byly 2 roky. Od zimy jsme si všímali, že má častou říji. Ještě častější, než je u  morčat obvyklé. Klára ji vzala k naší paní doktorce, kam sama chodí na praxi. Zjisila se malá cysta na vaječníku. Domluvily jsme se, že budeme chvíli cystu sledovat, zda je aktivní a roste. Během prázdnin proběhla další kontrola. To jsme tušily, že nebude vše v pořádku, protože Winnie měla říji už neustále. Při sonu se zjistil nádor na děloze. Měly jsme dvě možnosti - operace a celková kastrace nebo vyčkat a do roka ji nechat uspat. Vzhledem k tomu, že byla mladá, byla v dobré kondici a paní doktorka je jeden z nejlepších specialistů na hlodavce, rozhodly jsem se pro operaci. Nechaly jsem udělat předem všechna dostupná vyšetření, biochemii, hematologii, kardio. Tam se zjistilo, že Wininka má lehce zvětšené srdíčko. Bez šelestů, nic co by ji jakkkoliv omezovalo. Dostala pro jistotu léky na povzbuzení srdeční činnosti na pár dní před operací. Ale i tak byla taková veliká operace na její malinké srdíčko moc a v polovině to vzdalo. Vzalo nás to samozřejmě všechny. Nejvíce Kláru, která si to zcela iracionálně dává za vinu. U operace samozřejmě nebyla, to jí paní doktorka nedovolila. 

Truchlíme nejen my, ale i Houbička. Ta v podstatě nespí, jen stojí a čeká.... stále ji nedochází, že její parťačka se už domů nevrátí...

Sbohem, holčičko moje, chtěla jsem pro tebe to nejlepší. 

B.A. Paris - Až tě zabiju

 Anotace z DK:

Co když se ze stalkera stane sledovaný objekt? B.A. Paris napsala další napínavý thriller s nečekaným dějovým zvratem. Nell je přesvědčena o tom, že ji někdo sleduje. Někdo, kdo je jí neustále v patách a dokonce se pohybuje v její domě. Někdo, kdo zná její temné tajemství. O čtrnáct let dříve se ještě jako Elle zapletla do vyšetřování vraždy a její posedlost dopadením vraha měla za následek sérii lidských tragédií. Nyní se pod identitou Nell snaží utéct před nepříjemnou minulostí, ale současnost je mnohem děsivější. V okolí jejího přítele Alexe totiž došlo k velmi znepokojivým událostem. Nell nebude mít klid, dokud se stalkerovi nepodívá do tváře. I s rizikem, že ji ten pohled může stát život.

Nová knížka mé oblíbené autorky se čte velmi dobře. Díky krátkým stránky jen lítají. V příběhu se střídají dvě roviny - minulost a současnost, které jsou občas proloženy deníkovými zápisky vraha. To bývá něco, co mě baví. Ale tím asi končí  pozitiva. Hlavní hrdinka mi nebyla vůbec sympatická. Přesněji řečeno, nemohla jsem si k ní najít žádný vztah. Některým jejím rozhodnutím jsem moc nerozuměla. Děj mi připadal docela nezáživný, občas trochu přitažený za vlasy. Je pravda, že vraha jsem neodhalila, takže překvapení na konci bylo. Celkově bych knížku zařadila se slabším dílům autorky. 

Sbohem, můj parťáku

Koncem minulého týdne mi přišla SMS z opravny fotoaparátů: Vaše zakázka je připravena k vyzvednutí. Cena 0 Kč, platba pouze v hotovosti. V první chvíli ve mě hrklo, že foťák nejde opravit. Pak jsem se ukolébala myšlenkou, že to je pouze předpřipravená automatická zpráva, kam se jim pouze nechtělo vkládat skutečnou částku. Včera se však ukázalo, že mé mrazení bylo správné. Foťák opravdu opravit nejde. Chyba je v základní elektronické desce, která se už nevyrábí. Nebudu vám lhát, doma jsem se rozbrečela. Já vím, že nefotím nijak úchvatně, ale focení pro mě byl vždycky takový relax, únik od reality. Musím promyslet, co dál. Jestli pořídit nějaký bazarový foťák, abych využila objektivy, které  mám. Nebo šetřit na něco úplně nového. Nebo se na to úplně vykašlat a naučit se konečně využívat foťák na mobilu.....Mele se mi toho v hlavě hodně. Jedno je jisté, ani letošní fotoprojekt nedofotím.

Samuel Bjork - Výbuch

 Anotace z DK:

Metrem v Oslu otřese smrtící výbuch. A to je teprve začátek. Anonym oznámí, že každých čtyřiadvacet hodin bude následovat další exploze. Město zachvátí panika, hranice se uzavírají a policie bojuje s neviditelným nepřítelem. Zatímco se novinářka Jessica Blomqvistová snaží rozkrýt pozadí útoků, detektiv Holger Munch a vyšetřovatelka Mia Krügerová bojují s protivníkem, který je vždy o krok napřed. V sázce není jen jejich kariéra – i sebemenší chyba může stát stovky nevinných životů. A čas se neúprosně krátí.

Musím přiznat, že tohle mě tedy nebavilo. Nejprve mě zmátlo pořadí dílů. Nejprve z tého série vyšlo několik chronologických dílů. Pak Vlk, což byl preqeul. Já pak nějak automaticky předpokládala, že Výbuch zase naváže chronologicky na původní díly. Ale ne, navazuje časově na prequel. Takže mi chvíli trvalo, než jsem se časově zorientovala. Ale to je samozřejmě moje chyba. Na rozdíl od ostatních dílů pro mě kniha neměla takové napětí, švih na jaký jsem od autora zvyklá. Úplně jsem nezvládala vysledovat myšlenkové pochody vyšetřovatelky Mii, které byly často založené na pocitech a intuici a nebyly pro mě dostatečně logické. Vadil mi styl psaní. Jedno slovo na řádek. I několik stran za sebou. Pro mě docela únavné. S knížkou jsem se hodně trápila a hlavou mi i proběhla myšlenka, že ji odložím nedočtenou. 

Povídání (nejen) o vombatech

Chtěla jsem si udělat večer pro sebe. Na webu Městské knihovny mě zaujala přednáška Davida Valy. Pan Vala je chovatel prazšké ZOO z Darwinova kráteru. Má tam na starosti vombaty, čerty, klokany,  ježury. A ještě si odskakuje do Indonéské džungle, kde pečuje o luskouny. Jeho přednáška byla opravdu zajímavá. V první části se hovořilo vombatech. O těch ve volné přírodě i o těch v pražské zoo. Dozvěděli jsem se, jací jsou povahově (Cooper velmi fixovaný na svého chovatele a velmi urážlivý, Wingkleigh naopak lidem nedůvěřuje a je velmi dominantní), co mají rádi, jak se adaptovali pražskou zoo. Co vlastně všechno obnáší pro zoo získat vombata. Hodně se také mluvilo o Wombat Rescue, neziskové organizaci, která v Austrálii zachraňuje a léči vombaty a poté je vypouští zpět do přírody a kterou finančně podporuje pražská ZOO ze svého sbírkového programu Pomáháme jim přežít. To bylo opravdu velmi zajímavé. A v neposlední řadě se také řešila populární otázka, proč  má vombat hranaté bobky.

V druhé části programu, který byl věnován hlavně otázkám návštěvníků, přišla samozřejmě na přetřes i ostatní zvířata, o které se pan Vala stará, zejména luskouni. Péče o ně je neuvěřitlně náročná a je to vlastně cesta pokus - omyl, proto stále patří mezi nejméně prozkoumané savce na planetě. 

Přišla jsem domů nabitá dojmy a vědomostmi. Takže teď se mi raději vyhněte, všude nadšeně vyprávím o vombatech!

Konopiště

Letošní prázdninovou, letní sezónu jsem zakončily dnes s Klárou výletem na Konopiště. Pochmurná, zatažená obloha plně vykreslovala mé pocity z konce léta. Tentokrát jsme si opravdu moc výletů neužili. Částečně za to mohla vedra, ve kterých se nám nikam jezdit nechtělo. Částečně pracovní povinnosti moje i dětí. A také celková situace doma. 

Musím ale přiznat, že všední den po začátku školního roku má veliké kouzlo. Takhle prázdný zámek jsem už hodně dlouho nezažila!

Protože Konopiště máme prochozené, zvolily jsme okruh, který začínal po našem příjezdu - tedy Salony jižního křídla zámku. Prohlídka začíná v lovecké chodbě, kde je vystaveno přes 800 trofejí Františka Ferdinanda. Přiznám se, že na mě ty skleněné oči nepůsobily moc dobře. Děsivější byly ještě čísla, která jsem se dozvěděly od průvodce. Za svůj život František Ferdinand ulovil 274 889 kusů zvěře. Rekordní rok pro něj byl rok 1911, kdy skolil 18799 kusů. Lovil vše od bažantů, výrečků, racků přes srnčí a jelení zvěř až po tak exotická zvířata jako tygři, sloni, nosorožci, lvi... Pro mě dost děsivý způsob zábavy. Z těch čísel mám husí kůži. Také mě zaujala informace, že Konopiště si František Ferdinand v necelých 24 letech za 2,5 milionů zlatých. Umožnilo mu to dědictví po strýci. Inu, naše děti se špatně narodily. Budou rádi, když si někdy pořídí alespoň garsonku. 

Po prohlídce zámku jsem vyrazily na procházku kolem rybníka. Příjemnou procházku nám docela kazil zápach rybiny. Všimly jsem si, že na mnoha místech u břehů byly mrtvé ryby. 

Samozřejmě jsem nevynechaly ani Růžovou zahradu. Jen jsme na ni bohužel už neměly moc času, takže prohlídku skleníku jsem musely oželet. 

Všudypřítomné cedule nás upozorňovaly, že nesmíme rušit pávy. Ti jsou tak oprsklí, že se rozhodně vyrušit nenechají. Ochotně pozují při focení, a když se člověk posadí na lavičku, jdou se honem podívat, co tam dělá. Pobavil nás bažant, který se po zahradě procházel stejně důležitě a nerušeně jako pávi. Téměř se nebál, jen majetnicky pochodoval mezi záhony.

                     

Teď už u nás vypukl ten pravý školní blázinec. Už zase řešíme jen termíny, kdo kdy kde bude. Ten letní poklid mi bude moc chybět.