pátek 17. listopadu 2017

Tvoříme v Dubči




Předvánoční tvoření v Dubči jsme už několikrát vynechali. Letos se to opět moc nehodilo, ale potřebovali jsme trochu upgradovat vánoční výzdobu, něco nakoupit, proto jsme se rozhodli, že to zvládnout musíme. Bohužel jediný den, který přicházel v úvahu, byl hned ten první. A to byl kámen úrazu. Tedy netušila jsem, jak to tam bude vypadat. Kdybych to byl tušil..... Vždy jsme chodili až na poslední den. Bylo lidí vždy dost, ale dalo se to. Dnes se to tedy nedalo. Fronta u vstupu na půl hodiny... to opravdu neznáme. A pak všude davy, davy, davy. Kdyby se hned dopoledne u prvního stánku Klára nezapsala na olejomalbu, která byla až v 16 hodin, odjela bych hned. Takhle jsme tam museli pár hodin přežít. Vytrvale jsme se tedy těmi davy prodírali. Při troše štěstí jsme občas i zahlédli, co je na prodejních stáncích. A i na nějaký ten workshop se děti dostaly. David vytvořil krásného andílka. U Kláry jsem si objednala vánoční přání pro svého přítele do francouzského kláštera. Udělala ho tak pěkné, že nevím, jestli si ho raději nakonec neschovám. Došlo i na korálkování. A nakonec ta vysněná malba. Myslím, že také povedené. Spoustu věcí jsme si nakoupili, budeme raději tvořit v klidu domova. Jestli ještě někdy najdu odvahu do Dubče vyrazit (teď mám pocit že ne), rozhodně NE den první.  Píšu si to tu, kdyby mě náhodou postihla amnézie.

čtvrtek 16. listopadu 2017

Více než měsíc...

Coffee

Toffee

Cookie

...jsou kluci u nás. Konečně jsem se pokusili vyfotit je. Byl to boj. Jsou stále jak pytel blech. Vyfotit je při pobíhání po pokoji nelze. Jsou neuvěřitelně rychlí, měla jsem plný foťák šmouh. Ono i na ruce je udržet v klidu je umění. Jsou neustále na odchodu. Jsou to kluci učenliví. Loudit se naučili snad za dva dny. Takže každé ráno mě vítá skupinka hlady týraných hlodavců. Je zajímavé sledovat, jak má každý úplně jinou povahu. Coffee je mazlík. Nechá se chytit nejsnadněji a docela ochotně se nechá drbat. Toffee je nejmenší, ale nežravější. Když jim dávám nějaké mlsky přímo z ruky, mám pocit, že to ani nekouše a rovnou polyká. Je neuvěřitelně zvědavý a rychlý. Chytit se nechá, protože doufá, že z toho kápne nějaká dobrota. Když ale pochopí, že už jídlo nebude, hrne se někam pryč. Cookie je největší, přitom ale jí nejpomaleji, všechno si labužnicky vychutnává. Je nejméně kontaktní. Dlouho mu trvalo, než se naučil vzít si pamlsek z ruky. Většinou počkal, až si vezmou bráškové a pak jim to vyškubl. Teď už si pro dobrůtku přijde. Chytit se ale nechce nechat, o nějakém drbání nemůže být řeč. Po dnešním focení v kleci trucoval, otočil se k nám zády a nechtěl ani křížalu. Někdy si říkám, jestli třeba neví, že jsme ho původně nechtěli :-) . Snažím se ho pomalu na ruku zvykat, ale zase ho nechci přílišným braním moc stresovat. Je to takový bubáček.

neděle 12. listopadu 2017

Holky v divadle




Nějak ten čas letí rychleji než si uvědomuji. Téměř dva týdny utekly dříve než jsem se stačila nadechnout. Poslední dny jsou více než hektické. Změnila jsem práci, musím si zvyknout na nový rytmus. Abych to neměla úplně jednoduché a nudné, David se rozhodl, že chodí do školy už dlouho a angína je to přesně to, co teď potřebujeme. A proč si pro onemocnění nevybrat přesně ten den, kdy jde mamka poprvé do nové práce. Potoky slz, horečka a naříkání, jak ho bolí v krku, to je přesně to, co mamka ke správnému vykročení ráno potřebuje.
Po dlouhé, opravdu dlouhé době jsme o víkendu vyrazily na dámskou jízdu do divadla. Nedovedete si představit, jak moc jsem se těšila. Ani ne tak kvůli programu, spíš proto, že na chvíli radikálně změním prostředí a úplně vypnu. Teprve v divadle jsem si opravdu uvědomila, jak moc mi to chybělo. Pořádně se natěšit, vyčistit hlavu, hezky se obléknout....
A co jsme viděly? Nové baletní přestavení Timeless v Národním divadle. Je to komponované představení. První část je klasická, nebo spíše neoklasická. Balanchinova Serenáda na hudbu P.I.Čajkovského. Je to sázka na jistou, musí se líbit snad každému. Druhá část Separate Knots je choreografie, kterou vytvořil izraelský choreograf Emanuel Gat pro soubor ND na hudbu F.Chopina. Je - alespoň pro mě - divná. Tančí to vždy dva lidé, my jsme viděly pánské obsazení. Ale vím, že je i dámské a také smíšený pár. Nějak jsem si na to stále neuzavřela svůj pohled. Maminka prohlásila, že je to hnusné. To mi přijde dost tvrdé odsouzení. Ale úplně pozitivní pocity jsem z toho neměla a asi bych už to podruhé vidět nemusela. Závěrečná část je  Stravinského Svěcení jara v choreografii Glena Tetleyho. Choreografie zajímavá, pro tanečníky nesmírně technicky i fyzicky náročná. Mě osobně neuvěřitelně rušila hudba. Přiznám se, že Stravinský je pro mě nestravitelný. Byla jsem ze skladby neuvěřitelně unavená, už jsem se těšila, až hudba skončí. Večer to by rozhodně zajímavý. I když ne všechno bylo můj šálek kávy, jsme ráda, že jsem vyrazily. Doufám, že na další divadelní výlet nebudu muset čekat tak dlouho.

středa 1. listopadu 2017

41/52 Na horizontu

41/52 Na horizontu
 Nevím proč, ale na FB se mi nějak delší dobu nezobrazovaly žádné příspěvky z fotoskupiny. Ani nová témata. A znáte to - sejde z očí, sejde z mysli. Úplně jsem na fotoprojekt zapomněla. Když jsem do skupiny nakoukla, nestačila jsem se divit, co všechno mi uteklo. Mám nepříjemný pocit, že už to nedoženu. Při pohledu z okna alespoň  rychlocvak na jedno z posledních témat.

pondělí 30. října 2017

Svítíme



Ode dneška. Společná práce Kláry a tatínka, David spíš kibicoval a já vařila polévku :-)

čtvrtek 26. října 2017

Exotica 2017












Cestu do Lysé nad Labem jsme si s dětmi domluvili už o prázdninách - když už tak pěkně umíme jezdit vlakem, musíme toho využít. Už jsem asi dva ročníky této výstavy navštívili, teď jsme si dali pár let pauzu. Zjistili jsme, že se nic moc zásadního nezměnilo. K vidění bylo spousta rostlinek i živočichů - ptáků, hlodavců, na své si určitě přišli i milovníci akvaristiky a teraristiky. Spousta věcí samozřejmě i k zakoupení. Odolali jsme všemu, to byla vlastně podmínka mé cesty - že neuslyším žádné žadonění o koupi čehokoliv. Pro mě nebylo příliš těžké odolat všem kaktusům, sukulentům a orchidejím, ceny byly na můj vkus dost přemrštěné.
Příliš dobře mi nebylo při pohledu na velké kočkovité šelmy. Myslím, že i z mých fotek je na jejich očích vidět, že se moc dobře necítily. A to jsem nefotila malá lvíčata, se kterými bylo možné se za 100 Kč vyfotit. Byly to opravdu takové ty malinké chundelaté kuličky, které tam tahali dospělí i děti, aby si je na fotku správně usadili. Nevím, jestli jsem tak útlocitná, ale podle mě je tohle už týrání zvířat. I některá morčata a činčily k prodeji byly v podmínkách více než diskutabilních.
Ale až na pár takových excesů se nám výstava líbila. Už teď tedy vím, že zase pár ročníků vynecháme, ale i tak jsem ráda, že jsem tentokrát zase vyrazili.

neděle 22. října 2017

Ve znamení baletu





To byl zase víkend! Znáte mé "nadšení" pro baletní soutěže. A teď jsem to měla hned dva dny. Klára startovala ve dvou věkových kategoriích, tak jsem si to mohla opravdu vychutnat. V sobotu sólo. Bylo jasné, že tam nic neuhrajeme - 27 startujících je opravdu hodně. Ráno přijela vykulená z prostorovky, že to zase hodně klouže. A klouzalo to i odpoledne, to se jí vymstilo. Zklamaná byla, trochu i naštvaná. Snažila jsem se jí vysvětlit, že se musí srovnávat s děvčaty, které mají stejné podmínky při tréninku jako ona. Nemůže chtít porazit holky, které trénují téměř denně se soukromými trenéry. Ať se snaží být nejlepší z holek ve škole. Tak uvidíme, kde se v konečné výsledkové listině umístí.


V neděli startovaly se skupinovkou. Tam už šance byly větší. Opravdu ne kvůli kvalitě vystoupení, ale vzhledem k počtu startujících ve skupině. Nejvíc mi vadí přístup některých holek. Na ranní prostorovku jich dorazilo 5 z 8. Nemusím asi moc zdůrazňovat, že nedorazily ty, které by to potřebovaly nejvíc, ty, které netušily, která bije. Na víkendové zkoušky, které probíhaly pár týdnů před soutěží, také nikdy nedorazily všechny. Vlastně ani nevím, jestli si to někdy zkusily v plném počtu na hodině. A pak to podle toho vypadá - každá si tam jede po svém, místa, kde jdou synchronně lehce spočítáme na prstech jedné ruky.  Nechápu přístup našeho pana učitele. Já osobně bych byla v tomto případě hodně přísná - nezkoušíš = nesoutěžíš. A vím, že v jiných školách  to takhle funguje. V téhle skupinovce jsou už ty holky opravdu velké, Klára je tam nejmladší. Ty by už opravdu měly mít nějaké povědomí o zodpovědnosti.  Ale to jsem nějak odbočila. Dopadlo to dobře, holky mají zlato. Dostaly pohár, dort, tašku sladkostí a poukázku od firmy Grishko na nákup v hodnotě 1000 Kč. Tu dají do školy. Myslím, že bude užitečnější koupit něco za školu než aby se částka dělila.
Teď zase bude chvilku od baletu klid, alespoň pro mě. Jinak samozřejmě se už snad konečně začne zkoušet na vánoční představení. Ani netušíte, jak jsem ráda, že je Klára už velká a všechny hodiny a zkoušky si oběhá sama. Včera jsem se v tom utvrdila, když jsem nechtěně byla svědkem scény mezi jednou maminkou a panem učitelem kvůli vystoupení jedné dívky na baletním koncertě. Na tohle už opravdu nemám!