Konopiště

Letošní prázdninovou, letní sezónu jsem zakončily dnes s Klárou výletem na Konopiště. Pochmurná, zatažená obloha plně vykreslovala mé pocity z konce léta. Tentokrát jsme si opravdu moc výletů neužili. Částečně za to mohla vedra, ve kterých se nám nikam jezdit nechtělo. Částečně pracovní povinnosti moje i dětí. A také celková situace doma. 

Musím ale přiznat, že všední den po začátku školního roku má veliké kouzlo. Takhle prázdný zámek jsem už hodně dlouho nezažila!

Protože Konopiště máme prochozené, zvolily jsme okruh, který začínal po našem příjezdu - tedy Salony jižního křídla zámku. Prohlídka začíná v lovecké chodbě, kde je vystaveno přes 800 trofejí Františka Ferdinanda. Přiznám se, že na mě ty skleněné oči nepůsobily moc dobře. Děsivější byly ještě čísla, která jsem se dozvěděly od průvodce. Za svůj život František Ferdinand ulovil 274 889 kusů zvěře. Rekordní rok pro něj byl rok 1911, kdy skolil 18799 kusů. Lovil vše od bažantů, výrečků, racků přes srnčí a jelení zvěř až po tak exotická zvířata jako tygři, sloni, nosorožci, lvi... Pro mě dost děsivý způsob zábavy. Z těch čísel mám husí kůži. Také mě zaujala informace, že Konopiště si František Ferdinand v necelých 24 letech za 2,5 milionů zlatých. Umožnilo mu to dědictví po strýci. Inu, naše děti se špatně narodily. Budou rádi, když si někdy pořídí alespoň garsonku. 

Po prohlídce zámku jsem vyrazily na procházku kolem rybníka. Příjemnou procházku nám docela kazil zápach rybiny. Všimly jsem si, že na mnoha místech u břehů byly mrtvé ryby. 

Samozřejmě jsem nevynechaly ani Růžovou zahradu. Jen jsme na ni bohužel už neměly moc času, takže prohlídku skleníku jsem musely oželet. 

Všudypřítomné cedule nás upozorňovaly, že nesmíme rušit pávy. Ti jsou tak oprsklí, že se rozhodně vyrušit nenechají. Ochotně pozují při focení, a když se člověk posadí na lavičku, jdou se honem podívat, co tam dělá. Pobavil nás bažant, který se po zahradě procházel stejně důležitě a nerušeně jako pávi. Téměř se nebál, jen majetnicky pochodoval mezi záhony.

                     

Teď už u nás vypukl ten pravý školní blázinec. Už zase řešíme jen termíny, kdo kdy kde bude. Ten letní poklid mi bude moc chybět. 
 

Zahájily jsme sezonu

Myslím tu divadelní. Ona byla tedy oficiálně zahájena už 30.8., to Klára s Davidem už stáli za barem v plné polní, ale divácky pro nás začala dnes. A čím lepším začít než Manon. Myslím, že tu není nikdo, kdo by si nevšiml, že tohle představení miluju. A protože si myslím, že v současné době na jevištích ND lepší balet není, přesvědčila jsem maminku, že musí s námi. To je u nás vždy strategické plánování, promýšlení, přemlouvání. Maminka nerada vychází kvůli svému zdravotnímu handicapu mezi lidi. Ale podařilo se nám ji přemluvit. Před zakoupením vstupenek jsem se ještě domlouvala s Federicem Ievolim, protože jsem prostě potřebovala, aby tančil on a Aya Okumura. Když už maminku zlomím a přesvědčím, je přeci jasné, že musí vidět to nejlepší obsazení. Proto jsme si psali vlastně už začátkem června, kdy bude tančit on. A hned jak mi na konci srpna poslal ferman, kupovala jsem vstupenky

Takže naše divadelní selfie je dnes rozšířené. 

Mamince se samozřejmě Manon  líbila moc a myslím, že byla moc ráda, že se nechala přesvědčit. Ona je velká milovnice baletu, mě i Kláru vlastně lásku k baletu vštípila. Zejména Aya Okumura je nadchla. Není se co divit, tato tanečnice je naprosto neuvěřitelná!

A co vy? Jaké  máte před sebou kulturní těšení?

Ještě tam vylezu

Jednou za čas mám pocit, že si potřebuju dokázat, že to dokážu. Ze na vyhlídku ve Svatém Janu pod Skalou vylezu. Dnešní den byl pro to jako dělaný.

                   
 

Jela jsme vlakem do Srbska. Tuhle trasu mám moc ráda, kochám se pohledy u okýnka. Ze Srbska vede krásná cesta. Chvíli jsem šla podél Berounky, kde byly stále docela velké skupiny vodáků. V lese vede cesta podél potoka Kačák.  Pak už jen strmý výstup na vyhlídku U kříže na Svatojánské skále. Funěla jsem, co vám budu povídat. Letošní léto jsem toho moc nenachodila, pohybu málo, cítila jsem to na sobě. Nahoře byl neskutečný vítr,  přiznám se, že jsem měla chvílemi strach že když se o mě opře, ztratím rovnováhu. Takže k okraji skály jsme se raději moc nepřibližovala. 

 

 

Přemýšlela jsem o zpáteční cestě a nakonec si vybrala trasu, kterou jsme ještě nešla a která končila v Berouně. Ano, sice jsem původně plánovala, že půjdu na Karlštej, ale přiznám se, že se mi nechtělo funět do dalšího obřího kopce, který je před Bubovickými vodopády.

Cestou jsem se ještě zastavila na malebném hřitově ve Svatém Janu pod Skalou. Vévodí mu nádherná neogotická  kaple svatého Maxmiliána. Bohužel kaple byla uzavřena, takže jsem nemohla nehlédnout. Pak už rovnou do Berouna, převážně lesními cestami přímo na nádraží.


                   

Myslím, že bych tenhle výstup měla zase za rok zopakovat, abych měla pořádnou motivaci zlepšit si fyzičku.

33/52 V trojici

33/52 V trojci

 Mám týdenní skluz, bojuju s půjčeným foťákem, který neumím vůbec nastavit. Vztekám se, nadávám...

32/52 Kočka mačka

32/52 Kočka mačka

Tak už jsem zase ve skluzu. Ale musela jsem odvézt foťák do opravny. Ano, už to tu dlouho nebylo. Prý nejdříve za měsíc. Pevně věřím, že to nebude trvat čtvrt roku jako naposledy. Mám teď foťák vypůjčený, neumím to s ním, bojuju s nastavení. Doufám, že se to podá.

Žádnou pěknou čičinku v okolí nemáme, musela jsem nasadit Klářin studijní materiál :-)

Moa Herngren - Tchyně

 Anotace z DK:

Jako samoživitelka měla Åsa se svým jediným synem vždy blízký vztah. Všechno se však změní, když si syn najde novou partnerku, která brzy otěhotní. Åsa se usilovně snaží najít cestu ke své snaše, ta ovšem její chování považuje za bezohledné. Åsa tak čelí bolestivému poznání, že už není nejdůležitější osobou v synově životě, a ocitá se na vedlejší koleji. Hrozí jí, že ztratí své nejbližší a zůstane úplně sama. To je předehra k napínavému rodinnému dramatu, v němž Moa Herngren svým výjimečným citem pro psychologii mezilidských vztahů rozkrývá příběh o mateřské lásce, vzájemném nepochopení a samotě.

Tahle kniha je velmi těžká a závažná. Tedy nechápejte to špatně. Je velmi čtivá, stránky budete hltat. Pro mě byla těžká, protože otevírá mnoho otázek. Sama mám tchyni, kterou v podstatě neznám, viděla jsem ji párkrát v životě. Děti ji v podstatě neznají, prsty jedné ruky bohatě stačí, abychom spočítali, kolikrát se viděli. Ne, nebydlí na druhém konci světa, jen pár zastávek autobusu od nás.Ale prostě to tak je a upřímně není to nic, co by mě trápilo. Daleko víc mě trápí pomyšlení, že i já budu tchyně. Chtěla bych mít s partnery svých dětí ty nejlepší vztahy. To ostatně chtěla i hrdinka tohoto příběhu. Přitom cítím, že partnery mých dětí skenuju téměř rentgenovým  pohledem a kladu si otázku : Je dost dobrý/á pro mé děťáko? Neublíží mu? To je asi úděl všech matek. Každá z nás chce pro své dítě to nejlepší a je přesvědčená, že ona ví nejlépe, co to je. Je to tak těžké tohohle červíčka v sobě umlčet. Při čtení  knížky jsem si znovu uvědomila, že v životě existují dvě pravdy, dva pohledy.  Přiznám se, že ani jedna z postav mi nebyla úplně sympatická, i když jsem se většinou podvědomě přikláněla na stranu  matky. Ale všichni víme, že vztahy v rodině jsou v životě snad to nejkomplikovanější. To se autorce podařilo skvěle zachytit. Takže ano, pohrabala jsem se ve svém svědomí a čtení si možná o to více užila. 

Petra Dvořáková - Ordinace

 Anotace z DK:

Román ze života praktického lékaře, který má až příliš dobré srdce. Ale naštěstí i dobré lidi kolem. Patrik by dneska ordinování nejradši zabalil. V čekárně se už zase hromadí lidi a jeho máti jako zdravotní sestra všechny peskuje, protože pořádek musí být. Jenže pacient a rýma se neptají, jak doktorovi zrovna je. A tak spolu s kolegyní Marikou statečně udolávají vysoký tlak, cukrovku, nachlazení i čistokrevnou hypochondrii. Ještě že je tu Hanka. Patrik s ní už nějaký čas žije a těší se, že možná brzy budou tři. Jenže nic není snadné ani za dveřmi ordinace. Je tu Patrikova obezita, jeho neohrabané proslovy a jedna malá divná Drejk. Naštěstí se stačí problémům postavit čelem a život bude zase krásný.

Dnes jsem tu s další jednohubkou. Řada z vás ví, že Petra Dvořáková je moje velmi oblíbená autorka. Řadím ji do mého oblíbeného literárního žánru "česká depka". Proto jsem se těšila na její novou knížku. A tady přišlo zklamání. Ordinace do tohoto žánru totiž vůbec nespadá. Je to příjemná oddychovka, rychlé čtení na horký víkend. Je velmi čtivá, ale po prvních stránkách naprosto přesně víte, jak to dopadne. A ano, opravdu to tak dopadne, žádné překvapení se nekoná. Knížka vás pobaví. Nahlédnete do provozu ordinace praktického lékaře. Ale pokud hledáte hluboký, těžký příběh s nějakým přesahem, budete zklamaní. Pokud hledáte pohodovou knížku na krátkou dovolenou, směle do ní, bude se vám líbit.