pátek 10. července 2020

Miřenka Čechová - Balety


Anotace z DK:

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru.
Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech
.


Všichni dobře víte, že balet miluju. Měla jsem v mládí v prostředí baletu hodně kamarádů,  známých i lásek, takže v knížce asi není nic, co by mě překvapilo . Knížka líčí velmi syrově studium na konzervatoři a asi by si jí měla přečíst každá maminka, která sní o tom, že její dcera bude baletka. Pedagogové jsou vykresleni velmi věrně. I když autorka používá zkreslená jména nebo přezdívky, jsou velmi dobře identifikovatelní. Trochu mi vadil styl, ve kterém je kniha napsaná - vyprávění v 2. osobě proložené strohými deníkovými zápisky bez špetky emocí. Přeskakování v čase. Ale po pár stránkách jsem si na to zvykla. 
Dala jsem knížku přečíst i Kláře. Doufala jsem,že pochopí a přestane nám vyčítat, že jsem jí nedovoli jít studovat na konzervatoř. To se ale bohužel nestalo...

úterý 7. července 2020

Divoká Šárka








Naše oblíbené místo. Kousek přírody téměř v centru Prahy. Vydržíme tu bloumat celý den. Obzvlášť když se vydaří počasí jako dnes - ani horko ani zima, skvěle se leze po kopcích, krásná viditelnost. Co víc si přát?

neděle 5. července 2020

Český Krumlov








Bylo nám jasné, že pokud se máme podívat do Českého Krumlova, který nepřetéká turisty, musíme letos. A čím dříve, tím lépe. Pořád se nedařilo, až konečně dnes! Pro mě vlastně první pravý letní výlet se vším všudy. Lidí tedy bylo dost, to pusto a prázdno jsme bohužel prošvihli. Ale myslím, že i tohle množství turistů se nedá srovnávat s tím, na co jsou v Českém Krumlově zvyklí. 





Výlet jsem si užili parádně. Zvládli jsme projít oba hlavní okruhy - tedy renesanční a barokní apartmány, to se nejvíce líbilo Kláře, i apartmány z 1. a 2. poloviny 19. století, z těch byl nejvíce nadšený David. Mě naprosto okouzlilo barokní divadlo. Před mnoha lety - rozuměj před dětmi - jsme s manžele v Českém Krumlově byli, ale divadlo jsme neviděli. Nemůžu si vzpomenout, zda proto, že bylo tenkrát v rekonstrukci, nebo jsme prohlídku nestihli z časových důvodů. Proto jsem dnes měla divadlo jako prioritu a byla bych ochotná oželet klidně i nějakou jinou prohlídku. Naštěstí to nebylo potřeba. Samozřejmě jsme se prošli zámeckou zahradou. A nevynechali jsme i útulné uličky v podhradí. Stejně tak Kostel sv. Víta.




Litovala jsem, že den je tak krátký. A to jsme z Prahy vyjeli na naše poměry brzy a vrátili jsme se kolem 21 hodiny. A stejně se nám z městečka nechtělo. Pokud máte Český Krumlov v plánu, neváhejte, věřím, že turistů bude přibývat. A není nad to se uličkami volně procházet a ne být davem posunován!

sobota 4. července 2020

Opožděná oslava



David měl narozeniny v době karantény. Nechtěl však slavit bez babičky. V té době jsem moji maminku navštěvolali jen nakrátko, s nákupem a vždy v roušce. Takž oslava byla přesunuta na lepší časy.  A ty tedy nastaly teď, kdy konečně jsem měli všichni čas a pořádnou oslavu.  Tak dodatečně všechno nejlepší!

pátek 3. července 2020

Petra Dvořáková - Vrány

Anotace z DK:

Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?

Kniha, kterou doprovázel obrovský hype na sociálních sítích, je krátkým, komorním příběhem. Přečetla jsem ji lehce za jeden večer. Nevýhodou takové masáže je to, že máte nějaká očekávání a vlastně tušíte, jak byste se měla při čtení knížky cítit. Příběh je opravdu hodně děsivý, to je mimo veškerou diskuzi. Ale že bych měla při čtení husí kůži nebo ji nebyla pro slzy schopná dočíst - to opravdu ne. A možná jsem divný asociál, ale já s matkou hlavní hrdiny Báry v některých chvílích i soucítila. Ne že bych její chování schvalovala, ale asi jsem jí dokázala trošku porozumět. Možná i proto, že takovou Báru, ale v chlapecké verzi doma mám. Předala jsem knížku Kláře a jsem opravdu zvědavá na její postřehy, ona se bude dívat na příběh z jiné perspektivy.

neděle 21. června 2020

Kutná Hora


 Už mi neuvěřitelně chyběl nějaký výlet. Proto jsme dnes vyrazili, i když počasí příliš toulkám nepřálo.Vybrali jsem cíl, která jsem předpokládali, že zvládneme i v dešti - Kutnou Horu. I když jsem tu už několikrát byli s Davidem na florbalovém zápase, nikdy nebyl čas a po zápasech ani síla, na nějaké toulky.Přiznám se, že jsem doufala, že déšť všechny odradí a že vlastně budeme se městem toulat sami. Evidentně si to řeklo více lidí, takže bylo lidí dost.  Začali jsem, jak jinak, v Chrámu svaté Barbory. Co říct k tomuto skvostu, který je zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO? Bylo by to asi ono pověstné nošení dříví do lesa.
Tak alespoň pár kousků interiéru, které nás zaujaly asi nejvíce. Za kvalitu fotek se omlouvám, fotit se mohlo pouze bez blesku.

Gotická madona - nejstarší a nejvzácnější socha chrámu z roku 1380:



Kazatelna - jádro je kamenné z roku 1566, baldachýn a barokní dřevěné obložení pochází z roku 1655:



Varhany - mají 3 klaviatury, 52 rejstříků a 3991 píšťal:




Tohle je snad jediná fotka dětí v rouškách. Za celou dobu jsem neměla chuť v roušce kohokoliv fotit, i když uzávám, že by to asi zdokumentováno být mělo:



Hlavní oltář naprosto ohromil mě. Ustředním motivem je Poslední večeře Páně, po stranách jsou vyobrazení svatí Barbora, Metoděj, Dorota, Vojtěch, Cyril, Panna Maria, Václav a Kateřina:



Jezuitská kolej - současné sídlo Galerie Středočeského kraje:



Pohled na kostel sv. Jakuba (ten jsem už z časových důvodu nestihli navštívit):





Dalším naším cílem byla Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tato unikátní památka UNESCO je konventním chrámem cisterciáckého opatství v Čechách. Pro mě osobně má tento řád mimořádný význam, možná někdy najdu odvahu rozebrat proč. Je to nejstarší chrám střední Evropy, byla přestavěna Janem Blažejem Santinim.



Nádherný oltář. Bylo škoda, že bylo zataženo. Paprsky zapadajícího slunce by měly oltář rozzářit.




Výlet by se zamozřejmě nemohl obejít bez Kostnice. Je to podzemní kaple hřbitovního kostela Všech svatých. Zrovna zde  probíhá rekonstrukce, která je plánovaná až do roku 2024. Ale provoz zůstal zachován. Ostatky byl měly být ze zhruba 40 000 zesnulých po morové ráně z roku 1318  a z průběhu hustitských válek.



Více už jsme nestihli. Bylo nám zima, byli jsme mokří. Ale vzhledem k tomu, co vše Kutná Hora nabízí, nebyla to naše poslední návštěva.

pátek 19. června 2020

Konečně za kulturou


Poprvé po době koronavirové vyrážíme za kulturou. Sice jen na Davidův závěrečný kytarový koncert, ale sláva! Je to důvod se  hezky nalíčit a obléknout. Koncert byl poznamenaný určitě dlouhou pauzou, kdy děti nemohly na hodiny. Davidův učitel koronavirové prázdniny řešil tím, že mu David posílal svá videa a učitel mu k tomu posílal nějakou zpětnou vazbu. Bylo to super, ale přeci jen to normální hodinu nenahradí. 
Jako první hrál David španělský Příliv. Dost se skadbou doma bojoval, rytmus mu dal hodně zabrat, ale snad to úplně špatné nebylo.


Další písníčka byla známá  Come a little bit closer. Naštěstí se zpěvačkou, tohle by David neměl vůbec šanci vyzpívat. Navíc jsem zjistila, že když nemusí zpívat, hraje podstatně lépe, protože se může soustředit jen na kytaru.

A zlatým hřebem večera pro mě osobně vystoupení kytarového souboru. Vždycky mě hrozně baví, co učitel s dětmi vymyslí a nacvičí. Teď navíc za velmi krátkou dobu. Bohužel se mi v průběhu natáčení zasekl foťák, tak je nahrávka rozkouskovaná. Ale i tak si  myslím, že pokud se chcete na něco z koncertu podívat, tak na souborovku.



Z kytarového koncertu chodím pokaždé velmi nadšená. Ne z Davidových výkonů .- i když jsem hudebně nahluchlá, tak vím, že muzikant z něj nebude Ale z Davidova učitele. Už jsem tu na něj ódy pěla. Ale musím to zopakovat. Fascinuje mě, jak muzikant, rockový muzikant, to bezvadně umí s dětmi. Je na něm vidět, že ho to s nimi opravdu baví. A děti ho berou ne jako učitele, ale kamaráda, se kterým si chodí zahrát na kytaru. David, i když je děsný lenoch a flink, a Tomáše se vždycky těší. Nebýt jeho, myslím, že do hudebky už dávno nechodí.