středa 31. července 2013

Nocležník


Po probuzení jsme se rozhlédla ložnicí a uviděla tuhle příšerku sedět nad oknem. Moc velkou radost, že s námi nocovala, jsem zrovna neměla. Pohled na ní mi ani nevadí, ale ta představa, že by se třeba mohla chtít po ložnici rozhlédnout a přistála na mně... brrr...

úterý 30. července 2013

Bouřka



Na dnešní odpoledne a večer slibovali meteorologové bouřky, přívalové deště a kroupy. V naší části Prahy to nebylo tak silné. Sice bouřilo a blýskalo se, takže naši dva malí hrdinové se báli, ale té vody nebylo tolik.  A mě se z balkonu naskytl krásný pohled.

pátek 26. července 2013

Kunratický les


Mám teplo ráda, ale uznávám, že velké vedro ve městě je dost nepříjemné. Hlavně mi vadí teplotní přechody horko - zima, kdy rozpaření a zpocení vlezeme např.  v ledového metra.  Obzvlášť u Davida, který trpí na angíny, mám strach, a proto s sebou vozím  i v největších vedrech pro děti mikiny pro takovéhle případy. Dnes jsme se uklidili do stínu Kunratického lesa. Bylo zde moc příjemně, sice teplo, ale snesitelné. Naplánovali jsme si okruh dlouhý 8.5 km a téměř  celou trasu jsme šli ve stínu. Překvapila nás probíhající rekonstrukce Nového Hrádku. Děti byly tedy trochu zklamané, těšily se, jak budou prozkoumávat ruiny. Takhle jsme jen nakoukli pracujícím řemeslníkům přes rameno a pokračovali dál. Jsme zvědavá, co zde vybudují. O důvod víc se sem zase za rok vrátit a zkontrolovat postupující práce.


Krmení daňků je naší oblíbenou kratochvílí. Letos jsme byli dobře vyzbrojeni a nesli s sebou asi 10 jablek. Ta zmizela rychlostí blesku, i když jsem je krájela na menší kousky, aby déle vydržela. Do příštího roku mám bojový úkol zlepšit stav své páteře, abych proviantu unesla víc!




Pro kačenky v rybníku U labutě jsem nic neměli. A holky čekaly, co bude. Po chvíli zklamaně odplavaly.


Našli jsme i houbičku. Moc mě lákalo ji sebrat, ale protože byla jediná, nechali jsme ji pro úspěšnější houbaře.

středa 24. července 2013

Praha z výšky




Prázdniny utíkají nějak rychleji než bych si představovala. Stále se mi nedaří zpracovat nahromaděné resty. Potřebovala bych 2-3 dny ošklivého počasí, abych mohla být s klidným svědomím doma a něco udělat Když je takhle krásně, je mi hloupé být doma a pořád někde pobíháme.

Dnes jsme si udělali výlet na Petřín. Vyjeli jsme lanovkou, prošli zdrcadlové bludiště, růžový sad a také vysupěli až na samý vrchol rozhledny. Byla to fuška, ale ten rozhled stál za to. Uznejte sami.


A tady, tam jak je ten červený věžák, bydlíme. Tedy o jednu stanici autobusu blíž, ale to není vidět :-).

pátek 19. července 2013

Zvládli jsme to!


Sláva, sláva, třikrát hurá! Jsme doma, zdraví, spokojení. Musím říct, že letošní dovolená byla opravdu zasloužená. A vychutnávali jsme ji plnými doušky. Odjezd byl dost hektický. Ještě ráno v den odletu jsme byli s Davidem u paní doktorky. Protože CRP se nezvýšilo, bylo jasné, že ho trápí jen viry a paní doktorka prohlásila, že klidně můžeme odjet. Tedy pokud jde o Davida. Pokud jde o Klárku a její ohrožení neštovicemi, radila odjezd radši zrušit. Riziko jí připadalo příliš veliké. Nakonec jsme se rozhodli (i když já úplně přesvědčená nebyla) , že to riskneme. Nabalili jsme jednu tašku navíc. Ta byla plná knížek, her, vyšívání, oproti svým zásadám jsem přibalila i tablet, a Klára se duševně připravovala, že bude trávit dovolenou na pokoji, později procházkami po západu slunce. Nemusím asi psát, že první dny jsem nemohla ani spát ani jíst, zběsila se po ni vrhala a hledala pupínky a jednou komáří kousnutí na ruce mě dokázalo zcela vykolejit na dlouho dobu. Po třech dnech jsem se začala zklidňovat a dovolenou si užívat se všemi požitky.




Již od mého dětství jezdíme k moři téměř výhradně na Kypr. Nechci říkat, že tam jezdním celý život, v odbobí dospívání a do narození dětí by  mě trávit dovolenou na pláži nepřinutil nikdo. Ale po narození dětí, od Klárčiných dvou let, jezdíme dokonce stále do jednoho hotelu.Pouze před dvěma lety jsme udělali vyjímku a docela litovali.  Je to hotel, kde nemám jedinou výhradu. Navíc s postupujícím věkem nějak čím dál víc oceňuji, že se téměř nic nemění. Jako jeden z mála hotelů má tento otevřeno celoročně, takže po celá leta zde pracují stále stejní zaměstatnci, kteří nás při příjezdu vítají jako své přátele. Tentokrát jsem obzvláště ocenila laskovost recepčního. Přiletěli jsme totiž hodně po půlnoci a pan recepční na nás již mával kartami od pokojů. Pravil, abychom šli rychle spát, všechny  přihlašovací formuláře již vyplnil, abychom se nemuseli zdržovat.
Celých čtrnáct dnů jsme jen lenošili, koupali se a váleli. Když jsme se sklidnila, musela jsem doplnit spánkový deficit, takže jsem s dětmi usínala kolem 21. hodiny a s chutí jsem si s nimi schrupla i po obědě na pláži. Klárka s mými rodiči podnikla výlet do nedaleké Larnaky, klukům se však nechtělo, tak jsme radši zůstali u vody. Protože David již odlétal bez teploty, i on mohl řádit v moři i bazénu od prvního dne. Dokonce začal objevovat kouzla podvodního světa, takže je jasné, že do příštího roku musíme pořídít další šnochlovací sadu.


Musím se přiznat, že jsem se v hotelu bláznivě zamilovala. Jmenoval se Rodrigo, ale já mu říkala Macíčku. Byl to ten nejmazlivější kocour, kterého jsem zatím potkala. V hotelu je hodně koček. Samozřejmě chodí na snídaně, obědy i večeře. Ale podzřívám je, že ne kvůli jídlu.Personál hotelu je totiž poctivě krmí.  Sem tam něco sezobnou i od hostů, ale spíše hostům pro radost. Jinak tam chodí hlavně za společností a podrbáním. Macíček chodil za námi i na pláž. I když nejraději lehával na židli u baru.


Klárka nechala zase srdce tady. Byli s Davidem z koťátek tak unešení, že jsem se už přistihla, že přemýšlím, jaké kroky by bylo potřeba podniknout k vývozu kotěte. Nakonec jsem ale musela uznat, že tahle koťata byla příliš malá na to, aby odešla od mámy. Ještě ani jíst neuměla a byla odkázaná na kojení.

A když tu Wlčice psala o svých konfliknech s Rusy, musím se i já podělit s vámi o jednu epizodu, kterou jsem měla se členkou tohoto národa. A snad symbolicky, svou roli opět hráli neštovice. Přesně po týdnu pobytu přišla na pláž tříčlenná rodina hovořící rusky. Upoutal mě jejich asi tříletý synek, který úpěnlivě kvílel, že se chce koupat. Rodiče ho však posadili na lehátko pod slunečník, do ruky mu vtiskli tablet a odešli do moře sami. Hocha jsem si pátravě prohlédla, zpočátku proto, že jsem nemohla pochopit, že někdo nechá tak malé dítě samotné na pláži, a pochopila důvod - byl úplně kompletně osypaný neštovicemi. Když se matka vrátila, šla jsem za ní s dotazem, zda myslí vážně, že nemocné dítě vezme na pláž plnou zdravých dětí. ( Několik rodin okolo se již odstěhovalo na druhý konec pláže). Paní se nejdřív tvářila, že mi vůbec nerozumí, že anglicky neumí. Hocha rychle oblékla a pak začala mi vysvětlovat, že neštovice se přenáší pouze kontaktem, takže mým dětem nic nehrozí. Popovídali jsme si tedy o infekčnosti neštovic, ale dlouho to vypadalo, že nebudu úspěšná, že paní je úplně splachovací. Po příchodu manžela se však rychle zbalili a z pláže odešli. Naštěstí jsem je do konce našeho pobytu již nepotkali.

středa 3. července 2013

Přiděláno



Poslední dny jsem v ohromném stresu. Nic se nedaří, jak jsme plánovali, nic prostě nejde. Je toho na mě už opravdu hodně, já si vše ještě umím svými hororovými scénáři dobarvit co by, kdyby... Takže v noci nemohu vůbec spát, žaludek neustále jako na vodě. Abych snad neměla starostí málo, včera  měl David opět horečku. Dnešní návštěva lékařky zatím mé obavy, že je to opět angína nepotvrdila, CRP má 18, takže takové nicneříkající. Zítra nás tedy čeká další píchnutí do prstíku. Prostě do poslední chvíle nebudeme vědět, zda odjedeme nebo ne. Kdyby to záleželo jen na mě, zruším dovolenou okamžitě. Ale když vidím ta nešťastná očička dětí a slyším jejich škemrání "Třeba to zvládneme, mami", opravdu netuším, co dělat. Paní doktorka mě dnes ujistila, že by to také zatím úplně černě neviděla, máme vyčkat do zítřka. Je pravda, že i manžel je z práce neuvěřitelně vyčerpaný a dovolenou by opravdu potřeboval. Pro mě to ani dovolená nebude, jen jeden velký stres.
Abych se v noci trochu odreagovala, vyndala jsem si korálky. Řekla jsem si, že náramek se mi šil moc pěkně, ketlovací očka potřebuju procvičit a tak jsem podle návodů z Korálkové školy došila k náramku náušnice a náhrdelník. Mám z nich radost. Alespoň chvíli jsme přišla na jiné myšlenky.