Koněprusy

 

Protože počasí nevypadala dnes úplně jistě, rozhodli jsme se schovat do Koněpruských jeskyní. Už jsme to nebyli pár let a rádi se sem vracíme. 

                             

                                        

  

Velmi mě při příchodu z parkoviště překvapilo, že tu nejsou nevzhledné boudy, ale vyrostl tu Dům přírody Českého krasu. Expozice v něm je rozdělena do několika oddílů, kde se dozvíme zajímavé informace o vývoji Českého krasu, významných krasových jevech i o živé přírodě v této CHKO. Je zde plno interaktivních prvků a her, docela jsem litovala, že to tu nebylo v době, kdy byly děti malé. 

Samotná prohlídka jeskyní byla krásná, jako vždy. Měli jsme štěstí na velmi milou a svižnou průvodkyni, která si dokázala úzašně poradit s "vtipnými" tatínky i zvídavými dětmi. 

Na cestě domů jsme se zastavili na obědo-večeři a kávu v Berouně, samozřejmě jsem se museli pokochat řekou. 

Jsem moc ráda, že i když děti jsou už velké a mají svůj program, rádi vyrazí na výlet i s maminkou. Samozřejmě to podají tak, že musí matku vyvenčit, aby neseděla celé dny u počítače, ale myslím, že je to pořád trochu baví. 

Medvědín - Labská bouda - Prameny Labe

 Včera nám začala rodinná dovolená. Naší cílovou destinací se tentokrát stal Špindlerův Mlýn. 

Dnešní první výlet jsem zahájili výjezdem lanovkou na Medvědín. 

Nejdříve jsem ze pokochali výhledem na Sněžku. Tu tedy nemáme v plánu navštívit. Potom jsme vyrazili na trasu, kterou jsem naplánovala. Oblast Špindlerova Mlýna mám totiž prochozenou skrz na skrz. Jezdila jsem sem s rodiči před takovýmy 35-40 lety. Cestou mě až překvapilo, jak silně mě vzpomínky zaskočily.  Obzvláště zpočátku cesty jsem se v nich úplně utápěla - tady táta sedával, tady jsem vždycky odpočívali... Ale dost sentimentu a vzhůru na cestu.

Prvním bodem na trase byla Vrbatova bouda na Zlatém návrší. Asi nemusím říkat, že své jméno nese po Václavu Vrbatovi, závodníku v lyžování, který tragicky zahynul se svým přítelem Bohumilem Vrbatou během mezinárodního závodu 24. 3. 1913. Pamatuju si, že jako dítě mě tento příběh fascinoval.

 

Tuto tragickou událost připomíná také opodál stojící Mohyla Hanče a Vrbaty. 

Dalším naším cílem byla Labská bouda. Pamatujete na Svatební cestu do Jiljí?

Cestou jsme potkali Pančavský vodopád. 

Samozřejmě jsme nemohli vynechat pramen Labe na Labské louce. Tady jsem se ale moc nezdržovali. Takových lidí pohromadě jsem už dlouho neviděla, proti tomu je centrum Prahy vylidněné. Udělat fotku byl nadlidský úkol. Tady se nám nelíbilo. Honem pryč!

Vraceli jsem se přes Labskou boudu, Martinovu boudu do Špindlerova Mlýna. 

Celkem jsme ušli asi 18 km. Já s Klárou byla maximálně spokojená, pánové remcali. David víc, mažel bručel, že z té cesty z kopce ho budou bolet kolena. Uvidíme, jestli je zítra na nějakou túru přemluvím.

Svatý Jan pod Skalou

Na vyhlídce ve Svatém Janu pod Skalou jsem už před lety byly. Pamatovala jsem si, že výhled byl dokonalý, ale cesta naprosto zabijácká. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem se v polovině cesty chtěla otočit a jít zpět dolů. Nedávnou jsem však kolem jeli a já zatoužila ten výhled vidět znova. Děti se zcela vyjímečně shodly, že se matka pomátla definitivně. David prohlásil, že on nahoru určitě nepoleze, Klára mi ale slíbila, že na mě půjde dohlédnout, abych cestou nezkolabovala. Jeli jsem naším oblíbeným vlakem do Srbska, odtud pohodových 5 km do Svatého Jana. Tam jsem zanechaly Davida svému osudu a začaly s Klárou stoupat. Já vím, že je to jen 1 km. Ale není 1 km jako 1 km! Bylo vedro, i když naštěstí pod mrakem. No co vám budu povídat, kondička samozřejmě na bodu -100. Když celé dny sedím na zadku před počítačem, co taky můžu čekat. Funěla jsem jako lokomotiva. Kdybych si to nevymyslela sama, asi bych to vzdala. Klára vedle mě poskakovala a zpívala mi do kroku! Ale řekla jsem si, že nebudu bačkora a dofuňěla jsem až k cíli. Ten výhled opravdu stojí za to! A jako bonus bylo, že jsem na vyhlídce po celou dobu byly samy! V to jsem po minulých zkušenostech vůbec nedoufala. Takže jsem si mohly posedět a pokochat dosytosti, v naprostém klidu.

Po sestupu dolů, který taky nebyl úplná legrace, bála jsem se, že mě zdradí mé churavé koleno, jsem nabraly Davida a už společně stoupaly k Bubovickým vodopádům. Ty byly samozřejmě bez  vody. Jak jinak v tomhle suchu. Pak už jen na Karlštejn na vlak. Vzhledem k programu, který máme na pátek, jsme se na Karlštějně nijak nezdržovali. V nohách jsem měli krásných 16 km. A mě hřál skvělý pocit, že ještě nejsem úplná bačkora!

 

Vyhlídka Máj

Výšlap na vyhlídku Máj jsem dostala vlastně za odměnu. Mí pánové totiž zatoužili po návštěvě vojenského muzea v Lešanech. To není úplně moje parketa. Chtěli jsme však rodinný výlet, jela jsem tedy s nimi. Muzeum jsem si jen rychle proběhla a zbytek návštěvy proseděla s knížkou na dece. Pánové samozřejmě museli nad každým exponátem dlouze diskutovat, měla jsem tedy dost volného času.  Podle mapy jsem zjistila, že vyhlídka Máj, po které už dlouho toužím, je jen pár minut autem. Takže bylo jasné, kam se ještě pojede.

Z přilehlého parkoviště je na vyhlídku jen krátká procházka, odhaduji tak 1 km. Cestu netřeba nijak složitě hledat, davy lidí vás navedou. Pokud byste měli takové štěstí a na davy nenarazili, dovede vás k cíli žlutá značka.  Doporučuji pevnou obuv, obzvláště pokud budete chtít jako já lézt po kamenech ve snaze ulovit co nejlepší záběr. Bohužel vyhlídka je plná lidí, o místa vhodná k focení je nouze. Nějaké poklidné posezení a rozjímání nad krásami výhledu také úplně možné není. Ale i tak to stojí za to. Výhled je opravdu krásný, jsem ráda, že jsem se na vyhlídku konečně dostala.

Den 225/365

Divoká Šárka.... co dodat. Jen bylo veliké vedro, na vyhlídky se nám lézt nechtělo. 

 

Den 224/365

Dnesšní výlet do Srbska a na Tetín. Milujeme oblast Českého krasu, vracíme se sem velmi často. Ale to vy dobře víte.

Tuhle fotku si tu uložím pro sebe. A budu se k ní často vracet....