Už dlouho jsme tu nepekli. Je to tím, že poslední dobou jsem neměla chuť ani čas na nějaké experimenty a většinou jsem sahala po ověřených stálicích. Teď mě zaujal recept na youtube na kynuté rohlíčky s nutelou. Také rychlovka. A moc dobrá. Obzvláště pro milovníky nutely. A to naše děti opravdu jsou. Já bych dala přednost třeba ořechové náplni. Ořechový závin jsem ale pekla před pár dny, tak ať si děti užijí. Uričtě jsem se nepekla naposledy. Naplnit se dají opravdu čímkoliv.
.... budu pyšná matka a pochlubím se tu. Tady na tu akci dostala Klára pozvání. Nevím, přijde mi, že to zní až moc honosně a zase až taková sláva to nebude. Ale snažím se potlačit svůj vrozený sketpiticmus a radovat se s ní. Ještě doufám, že se dá do té doby dohromady. Právě ulehla s teplotou. Letos se jí po zdravotní stránce fakt "daří".
Já vím, zase to tu zanedbávám. Pořád si říkám, že se blogu věnovat musím, ale nějak mi to nejde . Na jedné straně stará ohraná písnička - málo času. To ale už je trapné. A pak - nějak už mi přijde hloupé psát o stále stejných věcech. Ale náš život je v podstatě strašně monotónní. Skoro se chce říct naštěstí, protože mám pocit, že jakékoliv vzrůšo poslední dobou přinese nějaké komplikace. Program máme docela nabitý, ale v podstatě stále stejný. Jako třeba tento víkend. V sobotu Davidův florbalový zápas. Ano, tady trošku změna je. David vyrostl z elévů do mladších žáků. Tady se hraje už "větší" florbal - hráčů je 5+1 a podstatně větší hřiště. Takže naši nováčci jsou z toho zatím vyjukaní, nějak nikdo neví, kde má být, kde je jeho místo, co se vlastně po něm chce, aby dělal. Navíc trošičku nesoulad s trenérem. Uvidíme, jak se to vyvrbí.
A v neděli Klára baletní soutěž. Naposledy soutěžila se svým sólem Mazurky. Ještě si jí zatancuje jednou v Plzni za 14 dní. To ale nebude soutěž. Jde o mezinárodní Balet Gala, kam si jí organizátoři vybrali na základě jejích vysoupení na baletních soutěžích v loňském roce. Nepředpokládám, že se na video budete dívat. Dávám si ho tu jen pro svůj pořádek, abych ho dohledala. Docela se jí, myslím, povedlo. Ano, v klidu na sále to zatančí lépe, ale nervy vždy udělají své. Jsem zvědavé na celkové umístění. Sólo už chytá nové, momentálně ladíme kostým. Poprvé jsem se rozhodla požádat o pomoc profesionální švadlenu, protože je to nad mé síly.
Tak vidíte, pořád to samé. Už mám strach, že tu nudím. Budu muset vymyslet nějakou zajímavou akci, aby bylo o čem psát. Ale jak se znám, s nastupujícím podzimem a zimou mé jediné akce budou co nejblíže ústředního topení :-)
Nemám ráda podzim. Tedy obecně. Takové ty upršené, studené dny, kdy fouká vítr. Všichni mají nudli u nosu nebo kašlou. Brr... Ale takové dny, jako byl ten dnešní, beru na milost. To se mi dokonce líbí. Barevné listy na sluníčku krásně září. Dokonce jsem se donutila ještě vytáhnou běžecké boty, které jsem už uklidila a navečer se proběhnout. Doufám, že ještě pár takových dní bude.
Kniha nenápadná názvem, formou i obsahem, ale která čtenáři nabízí zvláštní sourodý svět. Svět vtipný, radostný a harmonický, i když často plný překvapení a drobných nezdarů. Je složena z autentických facebookových statusů, které autorka vnímá jako svébytnou literární formu. Je to kniha o údivu nad nevšedností všedního života. Krátké texty jsou řazeny do tematických cyklů a mapují autorčin běžný život od půvabných projevů ženské marnivosti přes prožitky z cestování, sportování, čtení, zaujetí vlastní prací redaktorky a překladatelky až po výchovu dětí a hlubší zamyšlení o paradoxech života. Autorka neopouští půdu lehké sebeironie, její humor není jadrně třaskavý, ale tichý a nenápadný, zato déle zůstává v podvědomí čtenáře. Svět Michaely Škultéty je světem, ve kterém čtenář rád pobude, a do své reality se pak vrátí osvěžen a pln úsměvně zdrženlivého optimismu.
Od narození až do dospělosti (minimálně do maturity) jsem s Míšou bydlela v jednom domě. Chodily jsem do stejné základní školy i na stejné gymnázium. Nemůžu říct, že bychom byly kamarádky, i když v dětství jsme spolu nejednu bábovičku na pískovišti uplácaly, ale znaly jsem se. Znali se naši rodiče. A spoustů zážitků z dětství máme podobných. Třeba jsme byly obě odchované na Olšanských hřbitovech. To jsou hlavní důvody, proč jsem po knížce sáhla. Je to milé, vtipné čtení, které občas donutí člověka zamyslet se. Na sebou, nad životem. Je pravda, že jsem většinu textů již znala, Míša je pravidelně uveřejňuje na svém FB profilu. Ale ráda jsem si je všechny znovu připomněla.
Do kina chodím velmi málo. Přiznám se, že mi tam není úplně příjemně. Zvuk je na můj vkus příliš hlasitý, obvykle odcházím s bolestí hlavy. Ale jednou za čas se objeví film, který prostě vidět musím. A ten čas nastal právě teď. Dokument o Jiřím Suchém jsem vyhlížela od okamžiku, kdy jsem se dočetla, že se chystá. Jedná se portrét věnovaný tvorbě a životě Jiřího Suchého. Ukázky z tvorby Semafory jsou prokládané vyprávěním pana Suchého. Jeho vzpomínáním, úvahami o životě i smrti. Přesvědčila jsem se, že pan Suchý je neskutečně pracovitý a činorodý člověk. Jeho elán, humor a nadhled mu můžeme závidět. Jak víte, Jiřího Suhého a jeho tvorbu neskutečně miluju, takže jsem se u filmu pobavila, odpočinula, zasnila se i zamyslela. Už se těším na listopad, kdy do Semaforu zase vyrazíme.
Nechápu... jak se tohle mohlo stát... Karel Gott tu přeci vždycky byl a vždycky bude...Od dětství taková jistota. Mění se režimy, mění se dějiny, ale Karel Gott byl jistota, která zůstává. Vždycky jsem měla za to, že je nesmrtelný. Zase kus mého dětství zmizel....
