Schwarzkopf Gloss Supreme

Dnes spolu nahlédneme do koupelnové poličky. Od společnosti trnd jsem dostala  možnost vyzkoušet Schwarzkopf Gloss Supreme. Tento produkt slibuje oživení barvy vlasů, jejich hydrataci. Obsahuje provitamin B5 a vyživující oleje, měl by tedy o vlasy pečovat. Dle instrukcí  je ideální přípravek používat mezi barveními. To tedy není úplně můj případ, vlasy si nebarvím. Vybrala jsem si odstín Čokoládově hnědá, měla jsem pocit, že nejlépe odpovídá odstínu mým vlasům. 

S produktem se mi pracovalo docela dobře. Samozřejmě jsem při nanášení použila rukavice, ale vyzkoušela jsem, že když se dostane na kůži, kde ho nenechám zaschnout (třeba v oblasti vlasové linie), nenechává žádné fleky a jde bez problémů smýt. Po použití se vlasy dobře rozčesávaly, nebylo vůbec třeba používat kondicionér. Vlasy byly na omak hladké, hebké. Pokud jde o barvu, nezaznamenala jsem žádnou změnu. Ani já, ani okolí. Nikdo nic neříkal, a když jsem se zeptala, jestli něco vidí, všichni se divili, co by jako měli  vidět. Šediny produkt nezakrývá, ale to není výčitka, nic takového ani neslibuje. Takže bych ho označila jako průměrnou hydratační  masku. Asi bych si produkt sama nekoupila. Hydratační účinek jsem sice pozorovala, ale na to mám spoustu jiných masek, u kterých nemusím používat při aplikaci rukavice. 

Seznamte se, prosím....

 ... Brambůrka . Těší nás. Nemohli jsme se dívat na smutnou Houbičku, takže jsem koupili první morčecí slečnu z doporučené chovné stanice, kterou měli. Bez ohledu na druh morčete, barvu srsti. Měli jsme jediné kritérium -miminko, holčička. Jako na potvoru všude v nabídce spousta samečků nebo starší samičky vyřazené z chovu. Až jsme našli tuhle. Jeli jsme pro ní v sobotu do Neratovic. Je malinká, první večer byla hodně vystrašená. Dnes už mi přijde docela přidrzlá a docela začíná sekýrovat Houbičku. K žádným sporům naštěstí nedochází. Až se holky víc sžiijí, pokusím se pořídit nějaké fotky.

Abychom se ale nemohli dlouho radovat, začal mít v neděli zdravotní problémy náš roční činčilák Prcek. Zatím jedeme v modu "asi zuby", protože všechno ukazuje na přerostlé stoličky. Paní doktorka má volný termín až ve čtvrtek, tak nám prosím držte palce, ať to zvládneme

Kafka: Proces

   

O víkendu jsem se s Klárou vypravily zase za kulturou. Žánr jsme nezměnily, ale divadelní budovu ano. V Stavovském divadle jsme už několik sezón nebyly. Tady se dávají balety jen výjimečně. 

Baletní představení Kafka: Proces se vracelo na scénu po delší pauze. My ho ještě nikdy neviděly. Zcela netradičně jsem si vybraly odpolední termín, abychom měly to "správné" obsazení. 

Asi bych měla předeslat, že na představení jsem šla s notnou dávkou obav. Kafka opravdu nepatří k autorům, které bych četla a kterým bych rozuměla. A musím říct, že představení mé obavy naplnilo vrchovatou měrou. 

Nejvíc jsem měla problém s choreografií, jejímž autorem je Mauro Bigonzetti.  Po celou dobu jsem se snažila pochopit, co mi chce představení říct, kam směřuje, ale nedařilo se mi do něj proniknout. Místy jsem měla pocit, že se na jevišti něco děje, ale já vlastně nevím proč. Chyběla mi pro mě čitelnější dějová nebo emocionální linka, která by mě vtáhla dovnitř.

Bohužel mě vůbec neoslovila ani hudba. Ta mi místy přišla až nepříjemná a celkově jsem s ní během představení dost bojovala. Chápu, že hudební složka má vytvářet napětí, neklid a absurdní atmosféru Kafkova světa, ale v mém případě se to minulo účinkem. Spíš než aby mě vtáhla do děje, mě od něj ještě víc vzdalovala.

Co mě naopak opravdu zaujalo, byla scéna a světla.  Vizuální stránka představení na mě působila velmi silně a některé obrazy byly skutečně působivé. Právě světelný design a práce s prostorem pro mě patřily k tomu nejlepšímu.

A určitě musím ocenit také taneční výkony. Federico Ievoli byl pro mě výraznou osobností celého představení. Je pravda, že hlavně kvůli němu jsme na představení šly. Už jen to, že je na scéně prakticky celých 85 minut, je podle mě obdivuhodný výkon. Jeho fyzické nasazení je obrovské a i v choreografii, která mě jako celek neoslovila, jsem jeho práci na jevišti dokázala ocenit. Stejně tak mě zaujala Alice Petite, jejíž taneční výkon mě velmi mile překvapil.

Nejlépe asi pocity z celého představení shrnula Klára, která bezprostředně po děkovačce pronesla: "Maminko, slib mi, že už na to nikdy nepůjdeme!"       

 

  Na závěr vás nemůžu ochudit o naše divadelní sefíčko do sbírky!                   

       

Další loučení

 

Poslední rok nemáme štěstí s naším malým chovem. Tento týden nás opustila Winnie. Zradilo ji srdíčko. Byla mladá, teď v říjnu by jí byly 2 roky. Od zimy jsme si všímali, že má častou říji. Ještě častější, než je u  morčat obvyklé. Klára ji vzala k naší paní doktorce, kam sama chodí na praxi. Zjisila se malá cysta na vaječníku. Domluvily jsme se, že budeme chvíli cystu sledovat, zda je aktivní a roste. Během prázdnin proběhla další kontrola. To jsme tušily, že nebude vše v pořádku, protože Winnie měla říji už neustále. Při sonu se zjistil nádor na děloze. Měly jsme dvě možnosti - operace a celková kastrace nebo vyčkat a do roka ji nechat uspat. Vzhledem k tomu, že byla mladá, byla v dobré kondici a paní doktorka je jeden z nejlepších specialistů na hlodavce, rozhodly jsem se pro operaci. Nechaly jsem udělat předem všechna dostupná vyšetření, biochemii, hematologii, kardio. Tam se zjistilo, že Wininka má lehce zvětšené srdíčko. Bez šelestů, nic co by ji jakkkoliv omezovalo. Dostala pro jistotu léky na povzbuzení srdeční činnosti na pár dní před operací. Ale i tak byla taková veliká operace na její malinké srdíčko moc a v polovině to vzdalo. Vzalo nás to samozřejmě všechny. Nejvíce Kláru, která si to zcela iracionálně dává za vinu. U operace samozřejmě nebyla, to jí paní doktorka nedovolila. 

Truchlíme nejen my, ale i Houbička. Ta v podstatě nespí, jen stojí a čeká.... stále ji nedochází, že její parťačka se už domů nevrátí...

Sbohem, holčičko moje, chtěla jsem pro tebe to nejlepší. 

B.A. Paris - Až tě zabiju

 Anotace z DK:

Co když se ze stalkera stane sledovaný objekt? B.A. Paris napsala další napínavý thriller s nečekaným dějovým zvratem. Nell je přesvědčena o tom, že ji někdo sleduje. Někdo, kdo je jí neustále v patách a dokonce se pohybuje v její domě. Někdo, kdo zná její temné tajemství. O čtrnáct let dříve se ještě jako Elle zapletla do vyšetřování vraždy a její posedlost dopadením vraha měla za následek sérii lidských tragédií. Nyní se pod identitou Nell snaží utéct před nepříjemnou minulostí, ale současnost je mnohem děsivější. V okolí jejího přítele Alexe totiž došlo k velmi znepokojivým událostem. Nell nebude mít klid, dokud se stalkerovi nepodívá do tváře. I s rizikem, že ji ten pohled může stát život.

Nová knížka mé oblíbené autorky se čte velmi dobře. Díky krátkým stránky jen lítají. V příběhu se střídají dvě roviny - minulost a současnost, které jsou občas proloženy deníkovými zápisky vraha. To bývá něco, co mě baví. Ale tím asi končí  pozitiva. Hlavní hrdinka mi nebyla vůbec sympatická. Přesněji řečeno, nemohla jsem si k ní najít žádný vztah. Některým jejím rozhodnutím jsem moc nerozuměla. Děj mi připadal docela nezáživný, občas trochu přitažený za vlasy. Je pravda, že vraha jsem neodhalila, takže překvapení na konci bylo. Celkově bych knížku zařadila se slabším dílům autorky. 

Sbohem, můj parťáku

Koncem minulého týdne mi přišla SMS z opravny fotoaparátů: Vaše zakázka je připravena k vyzvednutí. Cena 0 Kč, platba pouze v hotovosti. V první chvíli ve mě hrklo, že foťák nejde opravit. Pak jsem se ukolébala myšlenkou, že to je pouze předpřipravená automatická zpráva, kam se jim pouze nechtělo vkládat skutečnou částku. Včera se však ukázalo, že mé mrazení bylo správné. Foťák opravdu opravit nejde. Chyba je v základní elektronické desce, která se už nevyrábí. Nebudu vám lhát, doma jsem se rozbrečela. Já vím, že nefotím nijak úchvatně, ale focení pro mě byl vždycky takový relax, únik od reality. Musím promyslet, co dál. Jestli pořídit nějaký bazarový foťák, abych využila objektivy, které  mám. Nebo šetřit na něco úplně nového. Nebo se na to úplně vykašlat a naučit se konečně využívat foťák na mobilu.....Mele se mi toho v hlavě hodně. Jedno je jisté, ani letošní fotoprojekt nedofotím.

Samuel Bjork - Výbuch

 Anotace z DK:

Metrem v Oslu otřese smrtící výbuch. A to je teprve začátek. Anonym oznámí, že každých čtyřiadvacet hodin bude následovat další exploze. Město zachvátí panika, hranice se uzavírají a policie bojuje s neviditelným nepřítelem. Zatímco se novinářka Jessica Blomqvistová snaží rozkrýt pozadí útoků, detektiv Holger Munch a vyšetřovatelka Mia Krügerová bojují s protivníkem, který je vždy o krok napřed. V sázce není jen jejich kariéra – i sebemenší chyba může stát stovky nevinných životů. A čas se neúprosně krátí.

Musím přiznat, že tohle mě tedy nebavilo. Nejprve mě zmátlo pořadí dílů. Nejprve z tého série vyšlo několik chronologických dílů. Pak Vlk, což byl preqeul. Já pak nějak automaticky předpokládala, že Výbuch zase naváže chronologicky na původní díly. Ale ne, navazuje časově na prequel. Takže mi chvíli trvalo, než jsem se časově zorientovala. Ale to je samozřejmě moje chyba. Na rozdíl od ostatních dílů pro mě kniha neměla takové napětí, švih na jaký jsem od autora zvyklá. Úplně jsem nezvládala vysledovat myšlenkové pochody vyšetřovatelky Mii, které byly často založené na pocitech a intuici a nebyly pro mě dostatečně logické. Vadil mi styl psaní. Jedno slovo na řádek. I několik stran za sebou. Pro mě docela únavné. S knížkou jsem se hodně trápila a hlavou mi i proběhla myšlenka, že ji odložím nedočtenou. 

Povídání (nejen) o vombatech

Chtěla jsem si udělat večer pro sebe. Na webu Městské knihovny mě zaujala přednáška Davida Valy. Pan Vala je chovatel prazšké ZOO z Darwinova kráteru. Má tam na starosti vombaty, čerty, klokany,  ježury. A ještě si odskakuje do Indonéské džungle, kde pečuje o luskouny. Jeho přednáška byla opravdu zajímavá. V první části se hovořilo vombatech. O těch ve volné přírodě i o těch v pražské zoo. Dozvěděli jsem se, jací jsou povahově (Cooper velmi fixovaný na svého chovatele a velmi urážlivý, Wingkleigh naopak lidem nedůvěřuje a je velmi dominantní), co mají rádi, jak se adaptovali pražskou zoo. Co vlastně všechno obnáší pro zoo získat vombata. Hodně se také mluvilo o Wombat Rescue, neziskové organizaci, která v Austrálii zachraňuje a léči vombaty a poté je vypouští zpět do přírody a kterou finančně podporuje pražská ZOO ze svého sbírkového programu Pomáháme jim přežít. To bylo opravdu velmi zajímavé. A v neposlední řadě se také řešila populární otázka, proč  má vombat hranaté bobky.

V druhé části programu, který byl věnován hlavně otázkám návštěvníků, přišla samozřejmě na přetřes i ostatní zvířata, o které se pan Vala stará, zejména luskouni. Péče o ně je neuvěřitlně náročná a je to vlastně cesta pokus - omyl, proto stále patří mezi nejméně prozkoumané savce na planetě. 

Přišla jsem domů nabitá dojmy a vědomostmi. Takže teď se mi raději vyhněte, všude nadšeně vyprávím o vombatech!

Konopiště

Letošní prázdninovou, letní sezónu jsem zakončily dnes s Klárou výletem na Konopiště. Pochmurná, zatažená obloha plně vykreslovala mé pocity z konce léta. Tentokrát jsme si opravdu moc výletů neužili. Částečně za to mohla vedra, ve kterých se nám nikam jezdit nechtělo. Částečně pracovní povinnosti moje i dětí. A také celková situace doma. 

Musím ale přiznat, že všední den po začátku školního roku má veliké kouzlo. Takhle prázdný zámek jsem už hodně dlouho nezažila!

Protože Konopiště máme prochozené, zvolily jsme okruh, který začínal po našem příjezdu - tedy Salony jižního křídla zámku. Prohlídka začíná v lovecké chodbě, kde je vystaveno přes 800 trofejí Františka Ferdinanda. Přiznám se, že na mě ty skleněné oči nepůsobily moc dobře. Děsivější byly ještě čísla, která jsem se dozvěděly od průvodce. Za svůj život František Ferdinand ulovil 274 889 kusů zvěře. Rekordní rok pro něj byl rok 1911, kdy skolil 18799 kusů. Lovil vše od bažantů, výrečků, racků přes srnčí a jelení zvěř až po tak exotická zvířata jako tygři, sloni, nosorožci, lvi... Pro mě dost děsivý způsob zábavy. Z těch čísel mám husí kůži. Také mě zaujala informace, že Konopiště si František Ferdinand v necelých 24 letech za 2,5 milionů zlatých. Umožnilo mu to dědictví po strýci. Inu, naše děti se špatně narodily. Budou rádi, když si někdy pořídí alespoň garsonku. 

Po prohlídce zámku jsem vyrazily na procházku kolem rybníka. Příjemnou procházku nám docela kazil zápach rybiny. Všimly jsem si, že na mnoha místech u břehů byly mrtvé ryby. 

Samozřejmě jsem nevynechaly ani Růžovou zahradu. Jen jsme na ni bohužel už neměly moc času, takže prohlídku skleníku jsem musely oželet. 

Všudypřítomné cedule nás upozorňovaly, že nesmíme rušit pávy. Ti jsou tak oprsklí, že se rozhodně vyrušit nenechají. Ochotně pozují při focení, a když se člověk posadí na lavičku, jdou se honem podívat, co tam dělá. Pobavil nás bažant, který se po zahradě procházel stejně důležitě a nerušeně jako pávi. Téměř se nebál, jen majetnicky pochodoval mezi záhony.

                     

Teď už u nás vypukl ten pravý školní blázinec. Už zase řešíme jen termíny, kdo kdy kde bude. Ten letní poklid mi bude moc chybět. 
 

Zahájily jsme sezonu

Myslím tu divadelní. Ona byla tedy oficiálně zahájena už 30.8., to Klára s Davidem už stáli za barem v plné polní, ale divácky pro nás začala dnes. A čím lepším začít než Manon. Myslím, že tu není nikdo, kdo by si nevšiml, že tohle představení miluju. A protože si myslím, že v současné době na jevištích ND lepší balet není, přesvědčila jsem maminku, že musí s námi. To je u nás vždy strategické plánování, promýšlení, přemlouvání. Maminka nerada vychází kvůli svému zdravotnímu handicapu mezi lidi. Ale podařilo se nám ji přemluvit. Před zakoupením vstupenek jsem se ještě domlouvala s Federicem Ievolim, protože jsem prostě potřebovala, aby tančil on a Aya Okumura. Když už maminku zlomím a přesvědčím, je přeci jasné, že musí vidět to nejlepší obsazení. Proto jsme si psali vlastně už začátkem června, kdy bude tančit on. A hned jak mi na konci srpna poslal ferman, kupovala jsem vstupenky

Takže naše divadelní selfie je dnes rozšířené. 

Mamince se samozřejmě Manon  líbila moc a myslím, že byla moc ráda, že se nechala přesvědčit. Ona je velká milovnice baletu, mě i Kláru vlastně lásku k baletu vštípila. Zejména Aya Okumura je nadchla. Není se co divit, tato tanečnice je naprosto neuvěřitelná!

A co vy? Jaké  máte před sebou kulturní těšení?

Ještě tam vylezu

Jednou za čas mám pocit, že si potřebuju dokázat, že to dokážu. Ze na vyhlídku ve Svatém Janu pod Skalou vylezu. Dnešní den byl pro to jako dělaný.

                   
 

Jela jsme vlakem do Srbska. Tuhle trasu mám moc ráda, kochám se pohledy u okýnka. Ze Srbska vede krásná cesta. Chvíli jsem šla podél Berounky, kde byly stále docela velké skupiny vodáků. V lese vede cesta podél potoka Kačák.  Pak už jen strmý výstup na vyhlídku U kříže na Svatojánské skále. Funěla jsem, co vám budu povídat. Letošní léto jsem toho moc nenachodila, pohybu málo, cítila jsem to na sobě. Nahoře byl neskutečný vítr,  přiznám se, že jsem měla chvílemi strach že když se o mě opře, ztratím rovnováhu. Takže k okraji skály jsme se raději moc nepřibližovala. 

 

 

Přemýšlela jsem o zpáteční cestě a nakonec si vybrala trasu, kterou jsme ještě nešla a která končila v Berouně. Ano, sice jsem původně plánovala, že půjdu na Karlštej, ale přiznám se, že se mi nechtělo funět do dalšího obřího kopce, který je před Bubovickými vodopády.

Cestou jsem se ještě zastavila na malebném hřitově ve Svatém Janu pod Skalou. Vévodí mu nádherná neogotická  kaple svatého Maxmiliána. Bohužel kaple byla uzavřena, takže jsem nemohla nehlédnout. Pak už rovnou do Berouna, převážně lesními cestami přímo na nádraží.


                   

Myslím, že bych tenhle výstup měla zase za rok zopakovat, abych měla pořádnou motivaci zlepšit si fyzičku.

33/52 V trojici

33/52 V trojci

 Mám týdenní skluz, bojuju s půjčeným foťákem, který neumím vůbec nastavit. Vztekám se, nadávám...

32/52 Kočka mačka

32/52 Kočka mačka

Tak už jsem zase ve skluzu. Ale musela jsem odvézt foťák do opravny. Ano, už to tu dlouho nebylo. Prý nejdříve za měsíc. Pevně věřím, že to nebude trvat čtvrt roku jako naposledy. Mám teď foťák vypůjčený, neumím to s ním, bojuju s nastavení. Doufám, že se to podá.

Žádnou pěknou čičinku v okolí nemáme, musela jsem nasadit Klářin studijní materiál :-)

Moa Herngren - Tchyně

 Anotace z DK:

Jako samoživitelka měla Åsa se svým jediným synem vždy blízký vztah. Všechno se však změní, když si syn najde novou partnerku, která brzy otěhotní. Åsa se usilovně snaží najít cestu ke své snaše, ta ovšem její chování považuje za bezohledné. Åsa tak čelí bolestivému poznání, že už není nejdůležitější osobou v synově životě, a ocitá se na vedlejší koleji. Hrozí jí, že ztratí své nejbližší a zůstane úplně sama. To je předehra k napínavému rodinnému dramatu, v němž Moa Herngren svým výjimečným citem pro psychologii mezilidských vztahů rozkrývá příběh o mateřské lásce, vzájemném nepochopení a samotě.

Tahle kniha je velmi těžká a závažná. Tedy nechápejte to špatně. Je velmi čtivá, stránky budete hltat. Pro mě byla těžká, protože otevírá mnoho otázek. Sama mám tchyni, kterou v podstatě neznám, viděla jsem ji párkrát v životě. Děti ji v podstatě neznají, prsty jedné ruky bohatě stačí, abychom spočítali, kolikrát se viděli. Ne, nebydlí na druhém konci světa, jen pár zastávek autobusu od nás.Ale prostě to tak je a upřímně není to nic, co by mě trápilo. Daleko víc mě trápí pomyšlení, že i já budu tchyně. Chtěla bych mít s partnery svých dětí ty nejlepší vztahy. To ostatně chtěla i hrdinka tohoto příběhu. Přitom cítím, že partnery mých dětí skenuju téměř rentgenovým  pohledem a kladu si otázku : Je dost dobrý/á pro mé děťáko? Neublíží mu? To je asi úděl všech matek. Každá z nás chce pro své dítě to nejlepší a je přesvědčená, že ona ví nejlépe, co to je. Je to tak těžké tohohle červíčka v sobě umlčet. Při čtení  knížky jsem si znovu uvědomila, že v životě existují dvě pravdy, dva pohledy.  Přiznám se, že ani jedna z postav mi nebyla úplně sympatická, i když jsem se většinou podvědomě přikláněla na stranu  matky. Ale všichni víme, že vztahy v rodině jsou v životě snad to nejkomplikovanější. To se autorce podařilo skvěle zachytit. Takže ano, pohrabala jsem se ve svém svědomí a čtení si možná o to více užila. 

Petra Dvořáková - Ordinace

 Anotace z DK:

Román ze života praktického lékaře, který má až příliš dobré srdce. Ale naštěstí i dobré lidi kolem. Patrik by dneska ordinování nejradši zabalil. V čekárně se už zase hromadí lidi a jeho máti jako zdravotní sestra všechny peskuje, protože pořádek musí být. Jenže pacient a rýma se neptají, jak doktorovi zrovna je. A tak spolu s kolegyní Marikou statečně udolávají vysoký tlak, cukrovku, nachlazení i čistokrevnou hypochondrii. Ještě že je tu Hanka. Patrik s ní už nějaký čas žije a těší se, že možná brzy budou tři. Jenže nic není snadné ani za dveřmi ordinace. Je tu Patrikova obezita, jeho neohrabané proslovy a jedna malá divná Drejk. Naštěstí se stačí problémům postavit čelem a život bude zase krásný.

Dnes jsem tu s další jednohubkou. Řada z vás ví, že Petra Dvořáková je moje velmi oblíbená autorka. Řadím ji do mého oblíbeného literárního žánru "česká depka". Proto jsem se těšila na její novou knížku. A tady přišlo zklamání. Ordinace do tohoto žánru totiž vůbec nespadá. Je to příjemná oddychovka, rychlé čtení na horký víkend. Je velmi čtivá, ale po prvních stránkách naprosto přesně víte, jak to dopadne. A ano, opravdu to tak dopadne, žádné překvapení se nekoná. Knížka vás pobaví. Nahlédnete do provozu ordinace praktického lékaře. Ale pokud hledáte hluboký, těžký příběh s nějakým přesahem, budete zklamaní. Pokud hledáte pohodovou knížku na krátkou dovolenou, směle do ní, bude se vám líbit.

Mníšek pod Brdy

Přiznám se, že letošní vedra mi udělala trochu škrt v prázdninových plánech. Chtěla jsem zvládnout spoustu výletů. když už nemůžu odjet na dovolenou. Ale ve vedrech, která panují, se mi nikam opravdu nechce. Využili jsme tedy lehkého "ochlazení" a vyrazili alespoň na nedaleký zámek Mníšek pod Brdy. Byli jsem zde před 8 lety, tak to je správný čas na osvěžení paměti.

Byť první zmínky o Mníšku pocházejí už z roku 1348, současnou podobu začal dostávat po roce 1655, kdy ho koupil Servác Engel z Engelsflussu, významný pražský měšťan a později šlechtic 17. století. Původně pocházel z nizozemského Maastrichtu (přesněji z oblasti dnešní Belgie/Nizozemska) a do Prahy přišel kolem roku 1630 jako koželuh. Díky znalosti výroby kvalitních usní velmi zbohatl a vybudoval na Kampě prosperující koželužnu. Nejvíce se proslavil během obrany Prahy proti Švédům v roce 1648 na konci třicetileté války. Nejprve bránil svůj dům na Malé Straně, poté se spolu se synem zapojil do měšťanských oddílů bránících Staré Město. Za svou statečnost byl roku 1651 povýšen do českého šlechtického stavu . Proto potřeboval nějaké reprezentativní sídlo, dům na Malé Straně byl pro tyto účely nevhodný. On a posléze jeho syn nechali přestavět původní rezenanční zámek (v té době vypálený a vypleněný) na reprezentativní raně barokní sídlo. Zámek má 3 věže, i když dle půdorysu by se hodili spíše 4. Je několik teorií, proč to tak je. Nejpravěpodobnější je, že to byl záměr, tři věže měli vzdávat hold Nejsvětější Trojici. Podle některých teoríí si však Engel jako povýšený šlechtic nemohl dovolit tak okázalé sídlo a proto mu stará rodová šlechta k výstavbě 4, věže nedala povolení.  A pak je tu ještě jedna pohádková verze. Podle legendy uzavřel majitel smlouvu s čertem, který měl postavit zámek za jeden den. Pokud by to nestihl, dostal by majitel zámek zadarmo Čert však nestihl dokončit čtvrtou věž, protože majitel vypustil ještě před svítáním kohouta, aby zakokrhal a za zámek tak platit nemusel. Která verze je podle vás pravdivá?

Prošli jsme se po zámeckém parku. Osvěžili u Zámeckého rybníka.  Také jsme nahlédli do kostela sv. Václava. 

 Byl to kratší výlet, ale alespoň na chvíli jsem vyjeli z Prahy.

31/52 High key

31/52 High key

 Co taky fotit, když mám pocit, že pořád jenom vařím...

Ivan Lupták - Pan Bůh a paní Bohová mají krizi

 Anotace z DK:

V křehkém příběhu pojatém jako vzpomínky na dětství a dospívání sledujeme hlavního hrdinu od jeho šesti let až do období formální dospělosti. Julius vyrůstá jako jedináček v nefunkční rodině poznamenané konflikty mezi rodiči a dalšími problémy. Komplikovanou realitu chlapec vstřebává pomocí denního snění a překonává ji i díky přátelství se stejně starou Sylvou, které ve školce zpečetila dětská kuchyňka. Vážná témata vztahů, ztráty blízkých, dospívání a hledání identity Lupták protkává nenásilným a originálním humorem a vyslovuje se k univerzálním otázkám lásky a sebepřijetí.

Tato knížka mě vytrhla z mé čtenářské krize. Zhltla jsem ji jako malinu. To bylo tak milé a něžné! Příběh plný emocí. Chvili jsem se při čtení usmívala, chvíli potlačovala slzy. Často jsem měla chuť Julka obejmout a říct mu "Neboj, to bude dobrý!". Kniha je členěna do 5 kapitol podle věku 6 - 18 let. Téměř polovina je věnována rannému dětství. To mě trochu mrzelo, myslím, že dospívání by si zasloužilo také větší prostor a větší propracovanost. Velmi těžká témata jsou tu zpracována s lehkostí a velmi jemně, přesně tak jak je vnímá a řeší dítě. V další kapitolách potom sledujeme rozpad celé rodiny i Julkův propad na dno. Příběh končí v okamžiku odrazu od ono pomyslného dna. Jako bonbónek pro mě osobně byla sonda do devadesátek, prostě čirá nostalgie. 

30/52 Strom v letní kajině

30/52 Strom v letní krajině

 Už se nám to rýsuje. Těším se na podzim.

Sudety: Ztracený ráj

Anotace z DK:

Povídky o předválečném životě v pohraničí od předních českých spisovatelek a spisovatelů. Sudety jsou dodnes považovány za problematický region, jejž silně poznamenal odsun německého obyvatelstva. Co se odehrávalo předtím, než běh věcí v pohraničí nenávratně vykolejil? Klukovská dobrodružství čtenářů Mladého hlasatele, groteskní i osudové první lásky, nezlomné sepětí s rodnou krajinou, ale i spalující nenávist živená šílenstvím. Jednotlivé příběhy na pozadí velkých dějin zachycují spletité osudy obyvatel Sudet a vytvářejí plastický obraz tehdejšího života v mnohonárodnostním pohraničí.

Měla jsem teď nějakou čtecí krizi. A bohužel mám pocit, že za to mohla trochu i tato sbírka povídek. Jde o soubor 10 povídek, jejichž autoři jsou Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa, Jaroslav Rudiš, Petra Dvořáková, Marie Hejdová, David Jan Žák, Petra Klabouchová, Michal Vrba, Michaela Klevisová  a Leoš Kyša. Mně se asi netrefila tématem, ale nějak jsem se nemohla do povídek začíst. Jako u každé sbírky, některé jsou lepší, některé horší. Mě opravdu zaujaly jen tři, ty od Michaely Klevisové, Michala Vrby a Kateřiny Tučkové. Ostatní mě buď nebavily vůbec nebo mě ničím neoslovily. Ráda bych tu vyzdvihla grafické zpracování knihy. Překrásné ilustrace, působivé prolisy na obálce, velmi kvalitní papír. Modré písmo se mi překvapivě lépe četlo než klasický černý tisk. Myslím, že tato knížka osloví více lidi, kteří mají vztah k místům, o kterých vypráví. 
 

29/52 Souvisí s plaváním

29/52 Souvisí s plaváním

 Protože vím, že se letos k vodě nedostanu, musela jsem si poradit i bez vodních ploch...

Bez ZOO není léto

Píšu to tu každý rok, proto se omlouvám, že se opakuji. Ale bez návštěvy pražské ZOO by pro mě léto nebylo úplné. I kdyby to měl být jeden jediný výlet za celý rok, brouzdání po zahradě a focení si prostě nedokážu odpustit. Sice má u mě ZOO malý vroubek, Klára zde chtěla dělat svou povinnou školní praxi. Napsala žádost, zaslala všechny dokumenty ze školy a ze zahrady jí ani neodpověděli. Chápu, že asi nemají na studenty prostor, i když ona potřebovala v rámci povinné chovatelské praxe dělat tu základní chovatelkou činnost, zjednodušeně řečeno zametat bobky. Ale přišlo mi docela hloupé, že si na personálním nenajdou půl minuty času, aby napsali "Nejde to". No nic, vroubek odpouštím, ZOO prostě miluju. Tak jen "pár" fotek pro trpělivé a statečné.

Gulab, 67let, je nejstarší slonice chovaná v evropských ZOO

 Ráda bych ještě během prázdnin vyrazila na podvečerní focení, ale nevím, jestli se mi to podaří zrealizovat.