Virginia Evans - Dopisy od Sybil

Sybil je sedmdesátiletá dáma, bývalá úspěšná právnička. Má za sebou bohatý život a nyní žije sama v domku na východním pobřeží USA. Se světem komunikuje prostřednictvím dopisů. Občas napíše i email, ale dopisy jsou jejím hlavním nástrojem. Zde se cítí svobodná, zde svěřuje všechny své myšlenky, názory. Píše svým dětem, přátelům, spisovatelům i různým úředníkům a institucím. Její korespondenci sledujeme v průběhu 10 let od roku 2012.  Ve svých dopisech se vyrovnává s minulostí, otevírá i bolestivé vzpomínky a své nejistoty. 

Příběh je psaný pouze formou dopisů, které Sybil odesílá i přijímá. Je tedy na nás, abychom si příběh složili sami. Občas je trochu náročnější se zorientovat, kdo komu píše. 

Sybil mi byla zpočátku nesympatická. Působí odtažitě, pořád má potřebu každého opravovat, je velmi urputná. Postupně však, jak rozkrývá své zkušenosti a pocity, začala jsem ji chápat a její občasné odtažitosti rozumět. Pochopila jsem, že je stejná jako my všichni. Chybuje, omlouvá se a jde dál.

V dopisech se otvírá spouta témat - duševní zdraví, bolestná ztráta, rozvod, odcizení, židovství, homosexualita. Takže i když jsou to "jen" dopisy, sami si složíme velmi bohatý příběh. 

Pro všechny, kteří mají rádi příběhy ze života a rádi vynaloží trochu úsilí, aby si tento příběh poskládali, knížku vřele doporučuji. 

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota , na jehož e-shopu si můžete knížku objednat.

Oops!... I did it again.

                                                  

Chápu, že většina lidí nás nepochopí. Ale my jsem s Klárou prostě potřebovaly vidět další obsazení!

Takže dnes Who cares? ještě jednou. Některé postavy lepší dnes, některé lepší v sobotu. Ale chápu, že jsou obsazení namíchaná.  Přesvědčila jsem se, že Aya Okumura potřebuje speciální kategorii. Jsou dobré tanečnice, skvělé tanečnice, fenomenální tanečnice a pak Aya! Ona je prostě přírodní úkaz.

V souvislostí s dnešním představením mě napadla ještě jedna věc. Tedy někdo, o kom tady v souvislosti s baletními představeními nikdy nepíšu. A to je orchestr. Tak nějak automaticky počítám s tím, že hudba bude skvělá. Vždy jsem s Klárou nadšené, když diriguje Václav Zahradník. Nikdo neumí dirigovat balety tak jako on. Bezpečně poznáme, když je změna. On totiž působí zároveň jako korepetitor baletního souboru, takže stojí u každého představení u samého zrodu už na sále. Dobře tanečníky zná a dokáže jim úžasně vyjít vstříc. A to, jak se dnes klasický divadelní orchestr na část večera proměnil v jazzovou kapelu, to bylo naprosto dechberoucí!

Protože dnes bylo poslední představení sezony, pomáhaly jsem s Klárou Davidovi s generálním úklidem baru. A děti mě pak za odměnu nechaly užít si chvíli prkna co znamenají svět!

Who cares?

Závěr divadelní sezony patřil baletu, dnešnímu představení Who cares?. Představení je složeno ze dvou částí - Brahms-Schoenberg Quartet a Gershwinovo Who cares?, vše v úžasné choreografii Georgerge Balanchina. . Je to balet plný energie, elegance a lehkosti, který si člověk užívá od první do poslední minuty. Skvělé výkony tanečníků, krásná hudba George Gershwina a výborná Balanchinova choreografie do sebe perfektně zapadají. Celé představení působí svěže, hravě a zároveň velmi precizně. 

První část působí jako pocta víděňské eleganci - noblesní, kultivovaná. Vše podtrhují úžasné kostýmy Karla Lagerfelda, které jsou zapůjčené z Pařížské opery. Z těch jsem byla opravdu nadšená.

Druhá část je naopak poctou NewYorku, jeho energie, optimismu, jazzu a amerického ducha. Choreografie připomíná ruch velkoměsta a zlatou éru broadwayských muzikálů i filmů s Fredem Astairem a Ginger Rogers.

Všem, kdo mají balet rádi, určitě představení doporučuji.

Povinné selfíčko do sbírky. Jen tedy bohužel vypadám jak ovarové prasátko, vedro bylo k neudýchání. 

 

Robert Galbraith - Černočerné srdce

 Anotace z DK:

Když do detektivní­ kanceláře vpadne rozrušená Edie Ledwellová, Robin Ellacottová neví, co si o nečekané návštěvě myslet. Spoluautorku animovaného seriálu Černočerné srdce prý neustále pronásleduje internetový uživatel s přezdívkou Anomie. Robin usoudí, že jí nemůže nijak pomoct, a vše pustí z hlavy. Za pár týdnů však přijde šok - mladou ženu totiž kdosi zavraždil na hřbitově Highgate, kde se celý seriál odehrává. Robin a Cormoran Strike se pouštějí do pátrání a brzy objeví zcela nové podoby zla.

Delší pauzu v přečtených knihách způsobila tahle fešanda, která má 1152 stránek. Byla tedy odsouzena jen na čtení doma, tu jsem  v kabelce neunesla. Jde o 6. díl série, která mě opravdu baví. Příběh byl zajímavý tím, že se zčásti odehrává v kyberprostoru. Přiznám se, že jsem si k postavám musela udělat tahák, protože jsem se začínala ztrácet. Spousta postav, spousta přezdívek ve hře, spousta jmen na twiteru. Úplně mi nesedly přepisy internetových diskuzí, kdy na jedné stránce byly rozepsané třeba 3. Musela jsem je číst postupně, vždy se vracet, takže jsem se občas ztrácela. Za to bych asi nějaký bodík v bodovém hodnocení strhla. Ale Cormorana i Robin mám moc ráda, takže jsem si čtení užila. 

Rozkvetlý balkon

Moji pichlaví kámoši na balkoně se překonávají. Nasbírala jsem pár fotek  z posledních dní. Mrzí mě, že některé květy mi utekly. Některé kaktusy kvetou pouze 1 den a to ještě v době, kdy na ně svítí sluníčko. U  mě je to dopoledne a brzké odpoledne. Proto, když jsem pracovně mimo, o část květů přijdu. Dělají mi ale obrovskou radost, jak se snaží. 3

Řada z nich poupata  má, takže ještě si užiju! Uričtě bude druhý díl :-)

 

Dánská dívka

 

Na toto představení jsem se těšila od února, kdy jsem na něj zakoupila vstupenky. I když se přiznám, že to nebylo takové to čiré těšení a nadšení. Byly tam ve velkém množství přimíchány obavy, co to vlastně bude. Předesílám, že film jsem neviděla, ale věděla jsem, jaký příběh představení vypráví. A dnes jsme tedy s Klárou vyrazily. A musím říct, že to pro mě byl  vyjímečný zážitek. Dan Krejčík byl naprosto dokonalý, citlivý, autentický a nesmírně silný. Já toho kluka prostě miluju!  Jiří Korn úžasný. Aneta Krejčíková naprosto božská. Daniela Šišková, kterou jsem doposud neznala, rovněž skvělá. Je to velmi zvláštní představení, které se mě velmi hluboce dotklo a ještě dlouho ho budu vnitřně zpracovávat a bude ve mně doznívat. Pokud přemýšlíte, zda na Dánskou dívku zajít, za mě jednoznačně ano. Jen neotálejte příliš dlouho - do konce roku už jsou jen 4 reprízy a představení končí. 

Důkazem toho, jak mě přestavení emočně rozložilo ( v dobrém!) je fakt, že jsme s Klárou ani nevzpomněly na naše divadelní selfíčko!

23/52 Geometrie v přírodě

23/52 Geometrie v přírodě

 U toho tématu jsem pro změnu věděla naprosto přesně, co budu fotit hned po zadání.

22/52 Na zemi (street foto)

22/52 Na zemi

 Street foto není můj šálek kávy, neumím to. Obecně neumím fotit lidi, natož cizí na ulici. A představa, že se motám lidem pod nohama a fotím, mě upřímě děsila. Proto jsem s tímhle tématem hodně bojovala. Dokonce jsem se radila s AI, co by se dalo vyfotit. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že tohle téma úplně vynechám. Nakonec jsem ho trošku obešla. Tohle není úplně street foto. Jako už tolikrát jsem se s foťákem uchýlila na Olšanské hřbitovy. Je to také veřejný prostor, i když uznávám, že ulice to úplně není. Kaštany tam jsou opět napadeny klíněkou, takže mě až překvapilo, jak podzimě fotka působí. Ale opravdu jsem ji fotila v daném termínu, ještě v noci jsem ji odevzdávala, abych dodržela pravidla .

Rozkvetlá botanická zahrada

Letos jsem si slíbila, že jarní výstavu kaktusů v botanické zahradě Na Slupi si ujít nenechám. Bohužel v týdnu nemám vůbec šanci se tam dostat, musela jsem v neděli. Bála jsem se, že bude hodně lidí, ale dalo se to zvládnout. Vyrazila jsem později dopoledne, takže jsem tam byla spíše v čase oběda. Odpoledne to bude asi horší. 

Užila jsem si to, pokochala jsem se. A protože hodně kaktusů bylo v květu, rozhodla jsem se, že tento přísvěvek bude rozkvetlý. 

 

Po důkladné prohlídce kaktusů jsem se přesunula do druhé části skleníku, kde je stálá expozice. I tady bylo květů, až oči přecházely.

Miluju prostředí skleníků. Cítím se tu jako doma. A mrzelo mě, že mám další povinosti, jinak bych tam brouzdala asi ještě teď.

Coppélia

Červen máme tentokrát dost kulturně nabitý, jestli všechno klapne. Dnes s Klárou Státní opera a balet Coppélia. Myslím, že o tomto představení jsem tu už psala, a ne jednou. Proto se asi  nebudu opakovat. Užily jsme si to s Klárou skvěle. Měly jsem štěší, hlavní roli Svanildy dělala Aya Okumura. To je neuvěřitelná tanečnice, při jejím výkonu zapomínám dýchat. Dnes to opět rozjela, že jsem se nestačily divit. Jedním slovem dokonalost!

        

                                      

Naše focení radši nekomentuju.

 

Poslední koncert sezony

Pro letošek poslední kytarový koncert. Přiznám se, že jsme si ho úplně neužili. David s migrénou. Mně úplně nesedl klubový prostor. Naprosto chápu, proč Tomáš organizuje koncerty v takových prostorech. Je mi jasné, že pro muzikanty a kapely je lepší atmosféra klubu než sál v ZUŠ. Na mě ale moc hluku, moc lidí, těžký sklepní vzduch. Ale jo, přes to všechno to bylo fajn a těším se na příští, poslední školní rok.

21/52 Jen stín

21/52 Jen stín

 Podmínka byla - bez původního objektu v záběru. Přiznám se, že jsem byla docela bezradná. Děkuji Kláře za nápad a pomoc s realizací!

20/52 Bryanovka

20/52 Bryanovka

Jen možná dovysvětlím ten název. 17.5. by měl narozeniny Bryan Peterson, americký fotograf a zakladatel Školy Perfektní Fotografie, která organizuje tento fotoprojekt a kde jsem absolvovala pár kurzů. Na jeho počest bylo vyhlášeno toto téma. 

Debra Oswaldová - Sto let s Betty

Sto let s Betty je rozsáhlý generační román, který sleduje osudy jedné ženy napříč téměř celým 20. stoletím. Hlavní hrdinka Betty vypráví svůj životní příběh těsně před svými stými narozeninami – od chudého dětství v předválečném Londýně, kde se narodila v roce 1928,  přes emigraci do Austrálie až po období společenských změn, feministických bojů a osobních ztrát.

Kniha mě zaujala především silnou hlavní postavou. Betty nepůsobí jako nedosažitelná hrdinka, ale jako obyčejná žena, která se musí neustále přizpůsobovat době, ve které žije. Je velmi, silná, odhodlané, ale zároveň i pochybující a tápající. Právě díky tomu je její příběh uvěřitelný a lidský. Autorka dokáže citlivě zachytit témata mateřství, přátelství, emigrace i postavení žen ve společnosti, aniž by román sklouzával k moralizování.

Silnou stránkou knihy je také historické pozadí. Bettyin život se prolíná s důležitými událostmi 20. století – od války přes protiválečné protesty až po krizi AIDS v 80. letech. Díky tomu román nepůsobí jen jako osobní zpověď, ale i jako obraz proměn celé společnosti. Historické události nám nejsou nijak vnucovány, jen prostě probíhají na pozadí a samozřejmě ovlivňují běžné životy všech.  Přestože má kniha více než čtyři sta stran, příběh si udržuje tempo a čtenáře nutí pokračovat dál. Betty mě do svého života vtáhla od prvních stran a její život jsem nepřestala hltat do poslední stránky. 

Debra Oswaldová píše čtivě a emotivně, ale zároveň s nadhledem a jemným humorem. Některé pasáže jsou velmi dojemné, jiné naopak odlehčené a plné životní energie. Pokud máte rádi romány o silných ženských hrdinkách a rodinné ságy s historickým přesahem, Sto let s Betty vás pravděpodobně nezklame.

Celkově jde o poutavý a empatický román o odvaze žít navzdory překážkám, o síle vztahů a o tom, jak moc člověka formuje doba, ve které vyrůstá.

 Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota , na jehož e-shopu si můžete knížku objednat.

19/52 Domácí práce

19/52 Domácí práce

 Tohle asi zažil každý...

Sobota jen pro mě

Dnes jsem se rozhodla, že vezmu sama sebe na rande. Konaly se dvě akce, které mě obě velmi zajímaly, na obě jsem se už celý rok těšila. Začala jsem na knižním veletrhu Svět knihy. Nenechala jsem se odradit ani pošmourným počasím a vyrazila. Bohužel se počasím nenechal odradit nikdo, takže spolu se mnou dorazily davy. 

Obešla jsem téměř všechny stánky,  které jsem si vytipovala, že by mě zajímaly. Jen prostor na focení nebyl, tak berte fotky jen jako rychlý dokumentační materiál. Samozřejmě jsem musela pozdravit paní Plachou z Joty, která mě občas nějakým pěkným čtením zásobí.

Kromě všemožných nakladatelských a vydavatelských domů tu měla stánky řada zajímavých instucí, jako Český rozhlas, Česká televize i některá divadla.

                  

Doprovodný program byl opět velmi bohatý. Bohužel téměř všechny besedy, které mě zajímaly, byly na předchozí rezevace, které v pátek odpoledne (kdy jsem se rozhodla že vyrazím), už udělat nešly. Tak jsem si alepoň bez rezervace poslechla naši milou sousedku Míšu Klevisovou,

Načerpala jsou spoustu inspirace do dalšího čtení, utratila spoustu peněz, ale nakonec jsem před davy prchla. 

A prchla jsem na další zajímavé místo, na Beading Festival. Je to přehlídka tvorby nejen našich českých korálkářek, ale i řady zahraničních hostů. 

Ze spousty šperků zrak opravdu přecházel. Pousďte sami, je to jen malinká ochutnávka.

 Nezdržela jsem se tu moc dlouho. Okoukla jsem vše krásné, pozdravila se svými korálkovými kamarádkami a frčela domů . Tolik lidí za jeden den byl na mě až moc!