Zahájily jsme sezonu

Myslím tu divadelní. Ona byla tedy oficiálně zahájena už 30.8., to Klára s Davidem už stáli za barem v plné polní, ale divácky pro nás začala dnes. A čím lepším začít než Manon. Myslím, že tu není nikdo, kdo by si nevšiml, že tohle představení miluju. A protože si myslím, že v současné době na jevištích ND lepší balet není, přesvědčila jsem maminku, že musí s námi. To je u nás vždy strategické plánování, promýšlení, přemlouvání. Maminka nerada vychází kvůli svému zdravotnímu handicapu mezi lidi. Ale podařilo se nám ji přemluvit. Před zakoupením vstupenek jsem se ještě domlouvala s Federicem Ievolim, protože jsem prostě potřebovala, aby tančil on a Aya Okumura. Když už maminku zlomím a přesvědčím, je přeci jasné, že musí vidět to nejlepší obsazení. Proto jsme si psali vlastně už začátkem června, kdy bude tančit on. A hned jak mi na konci srpna poslal ferman, kupovala jsem vstupenky

Takže naše divadelní selfie je dnes rozšířené. 

Mamince se samozřejmě Manon  líbila moc a myslím, že byla moc ráda, že se nechala přesvědčit. Ona je velká milovnice baletu, mě i Kláru vlastně lásku k baletu vštípila. Zejména Aya Okumura je nadchla. Není se co divit, tato tanečnice je naprosto neuvěřitelná!

A co vy? Jaké  máte před sebou kulturní těšení?

Ještě tam vylezu

Jednou za čas mám pocit, že si potřebuju dokázat, že to dokážu. Ze na vyhlídku ve Svatém Janu pod Skalou vylezu. Dnešní den byl pro to jako dělaný.

                   
 

Jela jsme vlakem do Srbska. Tuhle trasu mám moc ráda, kochám se pohledy u okýnka. Ze Srbska vede krásná cesta. Chvíli jsem šla podél Berounky, kde byly stále docela velké skupiny vodáků. V lese vede cesta podél potoka Kačák.  Pak už jen strmý výstup na vyhlídku U kříže na Svatojánské skále. Funěla jsem, co vám budu povídat. Letošní léto jsem toho moc nenachodila, pohybu málo, cítila jsem to na sobě. Nahoře byl neskutečný vítr,  přiznám se, že jsem měla chvílemi strach že když se o mě opře, ztratím rovnováhu. Takže k okraji skály jsme se raději moc nepřibližovala. 

 

 

Přemýšlela jsem o zpáteční cestě a nakonec si vybrala trasu, kterou jsme ještě nešla a která končila v Berouně. Ano, sice jsem původně plánovala, že půjdu na Karlštej, ale přiznám se, že se mi nechtělo funět do dalšího obřího kopce, který je před Bubovickými vodopády.

Cestou jsem se ještě zastavila na malebném hřitově ve Svatém Janu pod Skalou. Vévodí mu nádherná neogotická  kaple svatého Maxmiliána. Bohužel kaple byla uzavřena, takže jsem nemohla nehlédnout. Pak už rovnou do Berouna, převážně lesními cestami přímo na nádraží.


                   

Myslím, že bych tenhle výstup měla zase za rok zopakovat, abych měla pořádnou motivaci zlepšit si fyzičku.

33/52 V trojici

33/52 V trojci

 Mám týdenní skluz, bojuju s půjčeným foťákem, který neumím vůbec nastavit. Vztekám se, nadávám...

32/52 Kočka mačka

32/52 Kočka mačka

Tak už jsem zase ve skluzu. Ale musela jsem odvézt foťák do opravny. Ano, už to tu dlouho nebylo. Prý nejdříve za měsíc. Pevně věřím, že to nebude trvat čtvrt roku jako naposledy. Mám teď foťák vypůjčený, neumím to s ním, bojuju s nastavení. Doufám, že se to podá.

Žádnou pěknou čičinku v okolí nemáme, musela jsem nasadit Klářin studijní materiál :-)

Moa Herngren - Tchyně

 Anotace z DK:

Jako samoživitelka měla Åsa se svým jediným synem vždy blízký vztah. Všechno se však změní, když si syn najde novou partnerku, která brzy otěhotní. Åsa se usilovně snaží najít cestu ke své snaše, ta ovšem její chování považuje za bezohledné. Åsa tak čelí bolestivému poznání, že už není nejdůležitější osobou v synově životě, a ocitá se na vedlejší koleji. Hrozí jí, že ztratí své nejbližší a zůstane úplně sama. To je předehra k napínavému rodinnému dramatu, v němž Moa Herngren svým výjimečným citem pro psychologii mezilidských vztahů rozkrývá příběh o mateřské lásce, vzájemném nepochopení a samotě.

Tahle kniha je velmi těžká a závažná. Tedy nechápejte to špatně. Je velmi čtivá, stránky budete hltat. Pro mě byla těžká, protože otevírá mnoho otázek. Sama mám tchyni, kterou v podstatě neznám, viděla jsem ji párkrát v životě. Děti ji v podstatě neznají, prsty jedné ruky bohatě stačí, abychom spočítali, kolikrát se viděli. Ne, nebydlí na druhém konci světa, jen pár zastávek autobusu od nás.Ale prostě to tak je a upřímně není to nic, co by mě trápilo. Daleko víc mě trápí pomyšlení, že i já budu tchyně. Chtěla bych mít s partnery svých dětí ty nejlepší vztahy. To ostatně chtěla i hrdinka tohoto příběhu. Přitom cítím, že partnery mých dětí skenuju téměř rentgenovým  pohledem a kladu si otázku : Je dost dobrý/á pro mé děťáko? Neublíží mu? To je asi úděl všech matek. Každá z nás chce pro své dítě to nejlepší a je přesvědčená, že ona ví nejlépe, co to je. Je to tak těžké tohohle červíčka v sobě umlčet. Při čtení  knížky jsem si znovu uvědomila, že v životě existují dvě pravdy, dva pohledy.  Přiznám se, že ani jedna z postav mi nebyla úplně sympatická, i když jsem se většinou podvědomě přikláněla na stranu  matky. Ale všichni víme, že vztahy v rodině jsou v životě snad to nejkomplikovanější. To se autorce podařilo skvěle zachytit. Takže ano, pohrabala jsem se ve svém svědomí a čtení si možná o to více užila. 

Petra Dvořáková - Ordinace

 Anotace z DK:

Román ze života praktického lékaře, který má až příliš dobré srdce. Ale naštěstí i dobré lidi kolem. Patrik by dneska ordinování nejradši zabalil. V čekárně se už zase hromadí lidi a jeho máti jako zdravotní sestra všechny peskuje, protože pořádek musí být. Jenže pacient a rýma se neptají, jak doktorovi zrovna je. A tak spolu s kolegyní Marikou statečně udolávají vysoký tlak, cukrovku, nachlazení i čistokrevnou hypochondrii. Ještě že je tu Hanka. Patrik s ní už nějaký čas žije a těší se, že možná brzy budou tři. Jenže nic není snadné ani za dveřmi ordinace. Je tu Patrikova obezita, jeho neohrabané proslovy a jedna malá divná Drejk. Naštěstí se stačí problémům postavit čelem a život bude zase krásný.

Dnes jsem tu s další jednohubkou. Řada z vás ví, že Petra Dvořáková je moje velmi oblíbená autorka. Řadím ji do mého oblíbeného literárního žánru "česká depka". Proto jsem se těšila na její novou knížku. A tady přišlo zklamání. Ordinace do tohoto žánru totiž vůbec nespadá. Je to příjemná oddychovka, rychlé čtení na horký víkend. Je velmi čtivá, ale po prvních stránkách naprosto přesně víte, jak to dopadne. A ano, opravdu to tak dopadne, žádné překvapení se nekoná. Knížka vás pobaví. Nahlédnete do provozu ordinace praktického lékaře. Ale pokud hledáte hluboký, těžký příběh s nějakým přesahem, budete zklamaní. Pokud hledáte pohodovou knížku na krátkou dovolenou, směle do ní, bude se vám líbit.

Mníšek pod Brdy

Přiznám se, že letošní vedra mi udělala trochu škrt v prázdninových plánech. Chtěla jsem zvládnout spoustu výletů. když už nemůžu odjet na dovolenou. Ale ve vedrech, která panují, se mi nikam opravdu nechce. Využili jsme tedy lehkého "ochlazení" a vyrazili alespoň na nedaleký zámek Mníšek pod Brdy. Byli jsem zde před 8 lety, tak to je správný čas na osvěžení paměti.

Byť první zmínky o Mníšku pocházejí už z roku 1348, současnou podobu začal dostávat po roce 1655, kdy ho koupil Servác Engel z Engelsflussu, významný pražský měšťan a později šlechtic 17. století. Původně pocházel z nizozemského Maastrichtu (přesněji z oblasti dnešní Belgie/Nizozemska) a do Prahy přišel kolem roku 1630 jako koželuh. Díky znalosti výroby kvalitních usní velmi zbohatl a vybudoval na Kampě prosperující koželužnu. Nejvíce se proslavil během obrany Prahy proti Švédům v roce 1648 na konci třicetileté války. Nejprve bránil svůj dům na Malé Straně, poté se spolu se synem zapojil do měšťanských oddílů bránících Staré Město. Za svou statečnost byl roku 1651 povýšen do českého šlechtického stavu . Proto potřeboval nějaké reprezentativní sídlo, dům na Malé Straně byl pro tyto účely nevhodný. On a posléze jeho syn nechali přestavět původní rezenanční zámek (v té době vypálený a vypleněný) na reprezentativní raně barokní sídlo. Zámek má 3 věže, i když dle půdorysu by se hodili spíše 4. Je několik teorií, proč to tak je. Nejpravěpodobnější je, že to byl záměr, tři věže měli vzdávat hold Nejsvětější Trojici. Podle některých teoríí si však Engel jako povýšený šlechtic nemohl dovolit tak okázalé sídlo a proto mu stará rodová šlechta k výstavbě 4, věže nedala povolení.  A pak je tu ještě jedna pohádková verze. Podle legendy uzavřel majitel smlouvu s čertem, který měl postavit zámek za jeden den. Pokud by to nestihl, dostal by majitel zámek zadarmo Čert však nestihl dokončit čtvrtou věž, protože majitel vypustil ještě před svítáním kohouta, aby zakokrhal a za zámek tak platit nemusel. Která verze je podle vás pravdivá?

Prošli jsme se po zámeckém parku. Osvěžili u Zámeckého rybníka.  Také jsme nahlédli do kostela sv. Václava. 

 Byl to kratší výlet, ale alespoň na chvíli jsem vyjeli z Prahy.

31/52 High key

31/52 High key

 Co taky fotit, když mám pocit, že pořád jenom vařím...

Ivan Lupták - Pan Bůh a paní Bohová mají krizi

 Anotace z DK:

V křehkém příběhu pojatém jako vzpomínky na dětství a dospívání sledujeme hlavního hrdinu od jeho šesti let až do období formální dospělosti. Julius vyrůstá jako jedináček v nefunkční rodině poznamenané konflikty mezi rodiči a dalšími problémy. Komplikovanou realitu chlapec vstřebává pomocí denního snění a překonává ji i díky přátelství se stejně starou Sylvou, které ve školce zpečetila dětská kuchyňka. Vážná témata vztahů, ztráty blízkých, dospívání a hledání identity Lupták protkává nenásilným a originálním humorem a vyslovuje se k univerzálním otázkám lásky a sebepřijetí.

Tato knížka mě vytrhla z mé čtenářské krize. Zhltla jsem ji jako malinu. To bylo tak milé a něžné! Příběh plný emocí. Chvili jsem se při čtení usmívala, chvíli potlačovala slzy. Často jsem měla chuť Julka obejmout a říct mu "Neboj, to bude dobrý!". Kniha je členěna do 5 kapitol podle věku 6 - 18 let. Téměř polovina je věnována rannému dětství. To mě trochu mrzelo, myslím, že dospívání by si zasloužilo také větší prostor a větší propracovanost. Velmi těžká témata jsou tu zpracována s lehkostí a velmi jemně, přesně tak jak je vnímá a řeší dítě. V další kapitolách potom sledujeme rozpad celé rodiny i Julkův propad na dno. Příběh končí v okamžiku odrazu od ono pomyslného dna. Jako bonbónek pro mě osobně byla sonda do devadesátek, prostě čirá nostalgie. 

30/52 Strom v letní kajině

30/52 Strom v letní krajině

 Už se nám to rýsuje. Těším se na podzim.

Sudety: Ztracený ráj

Anotace z DK:

Povídky o předválečném životě v pohraničí od předních českých spisovatelek a spisovatelů. Sudety jsou dodnes považovány za problematický region, jejž silně poznamenal odsun německého obyvatelstva. Co se odehrávalo předtím, než běh věcí v pohraničí nenávratně vykolejil? Klukovská dobrodružství čtenářů Mladého hlasatele, groteskní i osudové první lásky, nezlomné sepětí s rodnou krajinou, ale i spalující nenávist živená šílenstvím. Jednotlivé příběhy na pozadí velkých dějin zachycují spletité osudy obyvatel Sudet a vytvářejí plastický obraz tehdejšího života v mnohonárodnostním pohraničí.

Měla jsem teď nějakou čtecí krizi. A bohužel mám pocit, že za to mohla trochu i tato sbírka povídek. Jde o soubor 10 povídek, jejichž autoři jsou Kateřina Tučková, Jakuba Katalpa, Jaroslav Rudiš, Petra Dvořáková, Marie Hejdová, David Jan Žák, Petra Klabouchová, Michal Vrba, Michaela Klevisová  a Leoš Kyša. Mně se asi netrefila tématem, ale nějak jsem se nemohla do povídek začíst. Jako u každé sbírky, některé jsou lepší, některé horší. Mě opravdu zaujaly jen tři, ty od Michaely Klevisové, Michala Vrby a Kateřiny Tučkové. Ostatní mě buď nebavily vůbec nebo mě ničím neoslovily. Ráda bych tu vyzdvihla grafické zpracování knihy. Překrásné ilustrace, působivé prolisy na obálce, velmi kvalitní papír. Modré písmo se mi překvapivě lépe četlo než klasický černý tisk. Myslím, že tato knížka osloví více lidi, kteří mají vztah k místům, o kterých vypráví. 
 

29/52 Souvisí s plaváním

29/52 Souvisí s plaváním

 Protože vím, že se letos k vodě nedostanu, musela jsem si poradit i bez vodních ploch...

Bez ZOO není léto

Píšu to tu každý rok, proto se omlouvám, že se opakuji. Ale bez návštěvy pražské ZOO by pro mě léto nebylo úplné. I kdyby to měl být jeden jediný výlet za celý rok, brouzdání po zahradě a focení si prostě nedokážu odpustit. Sice má u mě ZOO malý vroubek, Klára zde chtěla dělat svou povinnou školní praxi. Napsala žádost, zaslala všechny dokumenty ze školy a ze zahrady jí ani neodpověděli. Chápu, že asi nemají na studenty prostor, i když ona potřebovala v rámci povinné chovatelské praxe dělat tu základní chovatelkou činnost, zjednodušeně řečeno zametat bobky. Ale přišlo mi docela hloupé, že si na personálním nenajdou půl minuty času, aby napsali "Nejde to". No nic, vroubek odpouštím, ZOO prostě miluju. Tak jen "pár" fotek pro trpělivé a statečné.

Gulab, 67let, je nejstarší slonice chovaná v evropských ZOO

 Ráda bych ještě během prázdnin vyrazila na podvečerní focení, ale nevím, jestli se mi to podaří zrealizovat. 

28/52 Prasklina

28/52 Prasklina

Uff... doběhnuto, doplněno. Mám radost! 

27/52 Toto je můj relax

27/52 Toto je můj relax

 

26/52 Teplotní masakr

26/52 Teplotní masakr

 Sice jsem si říkala, že by nebylo špatné vyfotit můj teploměr v domě nemoci, ale tohle mi přišlo jistější.

25/52 Tónování

25/52 Tónování

Dost jsem se u fotky zapotila. Nikdy jsem tónování nepoužívala, vlastně stále nevím, k čemu je to dobré. Ale měla jsem nějakou představu, tak jsem zkoušela, upravovala, posouvala, až jsem se dopracovala k něčemu, co mou představu trochu naplnilo. Nevím, jestli tónování někdy použiju. 
 

24/52 Moje motto - Dobré foto!

24/52 Moje motto - Dobré foto!

Téma, u kterého jsem se úplně zasekla. Nevěděla jsem, jak ho uchopit. A už se to vezlo. Blok. Konec. Pak choroba a několik témat mi uteklo. Nechci to ale vzdát, chci postupně vše dofotit!

Veltrusy

Po letech jsme se vydali do Veltrus. Je to zámek, který mám spojený se svým dětství, jezdila jsem sem s rodiči každé léto. Přitom s dětmi jsme zde byli snad pouze jednou. Nastal čas to napravit. Já se pořád dávám dohromady po prodělané chorobě, nebo spíš po léčbě antibiotiky, tak jsem potřebovala něco lehčího, pohodovějšího. 

Myslím, že zámek Veltrusy není nutno představovat. Je to nádherný barokní zámek kousek od Prahy. Je obklopený rozsáhlým krajinářským parkem. Zaujalo mě, že park má rozlohu přibližně 3 Stromovky. 

Vybrali jsem si II. prohlídkový okruh, který je věnován rodině Chotků,  majitelům zámku.  Ti zámek vlastnili od roku 1706, kdy ho nechal Václav Antonín Chotek vystavět, až do roku 1945, kdy byl Karlovi Maria Chotkovi na základě Benešových dekretů zkonfiskován. 

Měli jsem velké štěstí, na prohlídku jsem se dostavili jen my 3.Soukromá prohlídka se nám moc líbila. 

Poslední rekonstrukce zámku byla dokončena v roce 2021, takže vše je opravdu krásné, opravené. 

Samozřejmě jsem se prošli krásně po parku. V oboře jsem se kochali daňkem skrvnitým. Viděli jsem tedy jen samé daněly s kolouchy. Na pány stáda jsem štěstí neměli. Ale i tak bylo vidět, že stádo je opravdu početné. Jen ochota fotit se nějak chyběla. 

A já se kochala neustálým pošťuchováním naší mláděže. Čím jsou starší (už se asi nedá říct větší), tím víc si vážím chvil, kdy jsou ochotni vyvézt matku na výlet  a užít si společný den.