17/52 Strom v jarní krajině

17/52 Strom v jarní krajině

Když jsem v únoru fotila tenhle strom na téma Strom v zimní krajině, těšila jsem se, že budu na jaře fotit rozkvetlý třešnový sad. Ale téma přišlo pozdě.  V pravidlech fotoprojektu je, že fotka musí být aktuálně nafocená, ne z archivu, takže jsem si nemohla nafotit do zásoby. Tak jsem zvědavá, jak se bude lišit letní verze. 

 

Harol a Maude

Dnes jsem s Klárou změnily žánr a vyrazily od Studia DVA na hru Harold a Maude. Je to velmi slavná komedie o lásce a přátelství. Vypráví o setkání dvou naprosto odlišných lidí. Maude je starší dáma, plná optimismu a životního elánu. Harold je naopak mladík, který vidí v životě jen to negativní. Hlavním tahákem toho představení je obsazení titulních rolí - Eliška Balzerová a Daniel Krejčík. A oni dva mě opravdu nezklamali. Spolu funogvali na jevišti naprosto dokonale. Celkově musím ale přiznat, že mě představení, na které jsem se neskutečně těšila, trochu zklamalo. Kromě ústředního dua, které neslo celou poetiku příběhu, mi dost vadilo přehrávání ostatních herců. Celé jejich výkony byly posunuty do stylu crazykomedie.To bylo něco pro mě neskutečně rušivého a měla jsem pocit, že se to příběhu nemůžu úplně ponořit. Jsem ráda, že jsem představení viděla, ale znovu už bych na něj nešla. 

Ani tady jsem si neodpustily naše divadelní sefíčko.

 

Interní popový koncert

Dnešní příspěvek je hlavně pro mě, abych si to tady uložila, protože ráda používám blog jako naší kroniku a listuju si v historii. Je mi jasné, že ostatní to bavit nebude. Ale musím zdůraznit, že dnešní popový koncert byl opět super. David hrál What a wonderful world a docela se to povedlo. Nevím, proč to moje dítě si vždycky vybírá tak těžké kusy. Po koncertě dostal několik gratulací, jak od ostatní pedagogů, tak i od některých rodičů, tak byl myslím pro jednou sám se sebou spokojený. Mně docela trápí, jak moc si nevěří. Proč ty děti si tak pečlivě vyberou od rodičů ty nejhorší vlastnosti???

I souborovka byla docela fajn, Konckin´ on heaven´s door se klukům povedlo.

Baví mě, jak se za ty roky, co děti chodili do ZUŠ atmosféra změnila. Když jsi vzpomenu na Klářiny flétnové koncerty, kdy na ně paní učitelka po koncertu za každou chybu křičela, aby si uvědomily, že to není jen jejich ostuda, ale že ztrapňují i ji. Dnes je ve škole spoustu mladých pedagogů, kteří si s dětmi tykají. I s těmi, které neučí. Výuku staví na tom, že se prostě sejde parta kamarádů a dělají muziku. A je vidět, jak moc to děti baví a na koncertech je skvělá atmosféra.  

A já se můžu těšit ještě na červen, kdy bude ještě koncert Davidovi kytarové třídy. Tak ještě nějakému videu neuniknete :-)

16/52 16

16

 

Tenkrát o Vánocích , Všechny za jednu

Anotace z DK:

Vánoce jsou tradičně nazývány svátky klidu a míru, pro hrdiny povídek devíti soudobých českých autorů je to ovšem spíše období plné nejistot, pochyb a často také tíživé samoty. Ale kdy jindy věřit ve šťastné konce než právě o Vánocích? Obsahuje povídky autorů: Alena Mornštajnová, Petra Soukupová, Petra Dvořáková, Alice Nellis, Anna Bolavá, Marek Epstein, Petr Stančík, Ondřej Neff a Irena Hejdová. 

Anotace z DK:

Byť to může znít sebevíc divně, tak to jediné, co může dát Evě Petry Soukupové pocit svobody, jsou smažená kuřecí křidélka. V případě Karla, hlavního hrdiny povídky Petry Dvořákové, je situace mnohem jednoznačnější. Jedině modrá knížka mu otevře dveře k zářné hudební kariéře na Západě. Líbu nechává Markéta Pilátová v osmačtyřicátém roce rovnou přejít hranice do Německa, aby pak při měsíční plavbě do Argentiny mohla zažít tu nejkrásnější a nejsvobodnější etapu svého života. Hlavní hrdinky povídek Ani Geislerové a Ireny Hejdové prožívají shodou okolností poslední chvíle před svatbou – dlužno dodat, že si to obě představovaly nejspíš všelijak, jenom ne takhle. I Daniel a David, podivíni z textů Anny Bolavé a Biancy Bellové, mají něco společného. Oba hlavním hrdinům ukazují, co je to opravdové přátelství, které vás formuje na celý život – ostatně dávné kamarádské věrnosti se dovolává i hrdina textu Marka Epsteina. A zastání nalezneme i v azylovém domě, kam děj své povídky situovala Pavla Koucká, ačkoliv v tomto případě přichází ze zcela nečekaného směru. A Petr Šabach? To vám poví Josef Moník…

Myslím, že se hodí shrnout obě tyto útlé knížečky do jednoho příspěvku. Obě jsou to jednohubky na večer. Ač nejsem velký fanda povídek, takhle edice mě docela baví. Každou knížku spojuje jedno téma. Některé povídky byly moc fajn a budou ve mě nějaký čas rezovnovat, jiné mě nebavily a některé si nepamatuju druhý den po přečtení. Potvrdilo se mi, že Petra Soukupová a Petra Dvořáková jsou prostě moje autorky. 

Co vy a povídky? Máte je rádi?

15/52 Začínám písmenem R

15/52 Začíná písmenem R

.... ruce, rukáv a ranní káva... 

Labutí jezero

Dnes došlo i na tu nejčistější klasiku - Labutí jezero. Musím přiznat, že nejsem úplně velký fanda tohoto baletu. Přijde mi trošku dějově nudné. Pro mě je tam málo emocí. A upřímně, tady o ně ani nejde, tady jse prostě hlavně o techniku. Já mám radši balety, které mě dějově tak strhnou, že vůbec nepřemýšlím, jaký má tanečnice nárt a kolik těch fouetté vlastně otočila. Ale jednou za čas je třeba i tu bílou klasiku oprášit. Měly jsme tentokrát štěstí, že tančil můj nejoblíbenější pár Aya Okumura a Federico Ievoli. Musím uznat, i když pro Ievoliho mám velkou slabost, že dnes nebyl úplně jeho den a prostě umí to lépe. Zato Aya Okumura byla dokonalá až se mi tajil dech. Giovanni Rotolo v roli Rudouvouse je sázka na jistotu. I když bohužel v této choreografické úpravě má Rudovous velmi malý taneční prostor. To mě  velmi mrzí, Rudouvuse jsem měla vždy nejradši. 

                                             

Užily jsme si s Klárou zase super večer. Zablby si zase s focením, divadelní sefíčko prostě musí být. Opět padaly skvosty, něco vybrat byla fuška! A už zase koukáme, kam vyrazíme příště. I když  v květnu a v červnu nás čekají činohry, na které se moc těšíme.

                                           

14/52 Vajíčkové kreace

14/52 Vajíčkové kreace

 

Petra Braunová - Ibka

 Anotace z DK:

Románová kronika jedné rodiny, do jejíchž osudů se otiskly turbulentní dějiny, je drsným obrazem venkova i velkoměstské periferie poslední třetiny 20. a počátku 21. století. Hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu tráví odmalička celé léto u babičky v Pošumaví. Jenže stará žena, věřící a konzervativní, svou vnučku zcela ignoruje. Citlivá holčička nechápe proč, vesnický svět jí připadá prapodivný a nevlídný. Jakákoli jinakost a odchylka od průměru se tady stává předmětem klevet a přezíravých odsudků, čehož se Petře i její krásné mámě Ibce dostává vrchovatě. Jak se hrdinka ubírá životem, odhaluje rodinná tajemství, staré křivdy, příčiny napětí v rodině i důvod, proč milovaný táta propadá výbuchům zoufalého vzteku. Rozhodne se jít svou vlastní cestou, svobodně a bez ohledu na konvence, ale to vždy něco stojí.

Touto knížkou pokračuje moje brouzdání současnou tvorbou českých autorek. A již na úvod musím říct, že pokračuje úspěšně. Petru Branovou jsem znala pouze jako autorku dětských knih z edice  První čtení, které jsme s dětmi četla na úplném začátku jejich čtenářské kariéry. Musím se přiznat, že mě překvapilo, že píše i pro dospělé. Protože mám moc ráda románové kroniky, po knížce jsem skočila a vůbec jsem netušila, že se jedná o autobiografický příběh. Poznáváme celý život autorky, od dětství až po součanost. Je to krásné čtení. Není úplně lehké, ale příběh plyne krásně. Autorka se nevyhýbá ani velmi intimním věcem, za což sklízí můj obdiv. 

V Opeře (Státní)!

Kam vyrazit ve sváteční den? Do divadla! Do Státní opery! Už jsem vám říkala, že miluju    L´Histoire de Manon? Nebudu tvrdit, že jsem měly opět štěstí na skvělé obsazení. Tentokrát jsem termín představení vybírala cíleně podle tanečníků. Aya Okumura a Fedrico Ievoli jsou v tomto kuse naprosto nedostižní.

Užila jsem si výhod toho, že děti ve Státní Opeře pracují, tak jsem se pokochala prázným hledištěm, prošla nekonečně sevisních schodišť a prolezla zákulisím a kostymérnou. Tohle prostředí prostě miluju!

A nesmím vás ochudit o naše divadelní sefie. Využily jsme krásného počasí a pokochaly se výhledem z terasy. I když tedy tentokrát se nám dařily opravdové skovsty, takže vybrat alespoň jednu trošku normální fotku byl opravdu oříšek!

 

13/52 Komplementární barvy

13/52 Komplementární barvy

 

Jaro

Miluju jaro. A i když si s námi pořád zahrává  - tak už bude? ještě ne? ale teď už opravdu!, užívám si každý paprsek sluníčka. Pobíhám po zahradě a sleduju, co kvete. Hlavně si dokumentuju narcisky, které jsem před 2 lety vysadila. Co na tom, že zahrada je plná květů. trávník je rozkvetlý nádhernými petrklíči. Nejdůležitejší jsou tyhle narcisky, protože jsou "moje". To je přeci jasné!

 Na tuhle krásku koukám celé dny z kuchyně. Mirabelka, prostě špendlíky. Každý rok čekám, až rozkvete. Mohla bych napsat nějaký harmonogram jejího kvetení, téměř každý rok si ji sem na blog dávám. Tak nemůžu udělat letos výjimku.

Krásný Velký pátek všem!

12/52 Flora flatlay

12/52 Flora flatlay

 

Pečeme podle Míši Landové

Nějak se to sešlo a poslední dobou jsem zkoušela recepty Míši Landové. Tak jsem si říkala, že si to tady nějak sesumarizuji, protože všechno jsou věci, které jsem rozhodně nepekla pouze jednou a budu se k nim vracet. 

S nadcházajícími Velikonocemi jsem vyzkoušela kynutý makový věnec . Těsto jsem si nechala vypracovat pekárnou. Nenechte se zmýlit barvou náplně, je opravdu maková. Jen já mám ještě od strejdy bílý mák a švestková povidla mu dala nádech do hněda, takže barevně to vypadá skoro jako ořechová náplň. S ní by byl věnec také určitě luxusní. S těstem se pracovalo výborně. Věnec jsem pekla ve větší dortové formě vyložené pečícím papírem, aby držel tvar a nějak se  mi nerozjel.

K večeři jsem pekla slané kynuté koláče. Opět jsem si velmi pochutnali. Kombinace lučiny a pórku ovoněná slaninou snad nikoho zklamat nemůže.
 

A ke kávě bábovka. Abych držela linii, tak kynutá bábovka.  Ta mě opravdu velmi překvapila. Jednak snadností přípravy - těsto umíchal robot. Pak už samo spokojeně kynulo ve formě. Nemusí se nic tvarovat, s ničím se patlat. Jen umícháte trošku lepivější těsto které přesunete do formy a necháte ho svému osudu. Přesto není bábovka tak hutná jako klasické kynuté těsto, je taková vláčná, nadýchaná. Chutnala i Davidovi, který úplně kynuté věci nemusí.

Blog Míši Landové je pro mě takový zlatý grál pečení, ke kterému se vracím opakovaně. Určitě zase vyzkouším něco dalšího.

Zuzana Dostálová - Soběstačný

 Anotace z DK:

Štěpánovi je jedenáct a celý jeho svět závisí na dospělých. Jenže co si počne ve chvíli, kdy se jeho táta nejspíš zbláznil – odstěhoval se, nechal si narůst plnovous a z kalhot mu koukají kotníky. Tátova nová přítelkyně nemá Štěpána moc v lásce, přijde si nadbytečný. Jeho máma vzdychá, šetří úplně na všem a vypadá to, že jí není dobře. Štěpán si proto přeje hlavně jednu věc – co nejrychleji vyrůst a být soběstačný. Zuzana Dostálová napsala román o dospívání a dospělosti, o samotě a samostatnosti. Hrdinův život sleduje v rozmezí několika let a vyprávění nenechává jen na něm.

Tohle byl tak nádherný příběh o přečasném dospívání. Jemný, citlivý, bez zbytečných příkras, prostě ze života. Větší část knihy je vyprávěná z pohledu Štěpána, prostřední část z pohledu jeho maminky. Tím se nám opět složí jeden smutný příběh. Kniha mě vtáhla od první stránky. Bylo mi líto maminky, Štěpána i dědy. Přesto kniha nepůsobí depresivně. Jen tatínka bych občas profackovala!  Není to lehké čtení, ale přesto moc doporučuju. Musím říct, že poslední dobou mě baví tvorba současných českých autorek.

11/52 ICM

11/52 ICM

Tohle byla bolest... to vůůůůbec neumím a nešlo mi to podle představ.
 

Veronika Gonzáles- Mezi nimi

 Anotace z DK:

Příběh žen tří generací o traumatech i touhách, kterým nelze utéct. Intimní zpověď sester Magdy, Ivy, Kristýny a jejich matky Milady, která chce pro své dcery jen to nejlepší, odmítá ale vidět, co ve skutečnosti chtějí ony. Když jim do života vstoupí David, už tak vyhrocené rodinné vztahy prochází zkouškou, kterou nelze přestát bez šrámů. Jaká tajemství před sebou skrývají? A jak se vyrovnají s následky svých rozhodnutí?

Příběh je vyprávěn z perspektivy všech 4 hlavních postav - sester a jejich matky. To je něco, co mě vždy baví. Knížka je velmi čtivá. Bavily mě propletené vztahy mezi postavami. Autorce se podařilo skvěle zachytit emoce a složitost mezilidských vztahů. I když mi žádná z postav nebyla sympatická, Magda mě neuvěřitelně rozčilovala, líbilo se mi, jak precizně jsou všechny postavy vykresleny. Ale tím, že autorka zachycuje naprosto obyčejné životy, určitě tam každý pozná i někoho ze svého okolí.  Knížku mohu jen a jen doporučit a moc se těším na další tvorbu autorky.

10/52 Detail domácnosti

10/52 Detail domácnosti

 

Jojo Moyesová - Plný dům

 Anotace z DK:

S Lilou Kennedyovou se život nemazlí. Rozpadlé manželství, dvě svéhlavé dcery, chátrající dům a stárnoucí nevlastní otec, který se k ní zřejmě nenápadně nastěhoval. Její kariéra visí na vlásku a s milostným životem je to… ehm, složité. Takže když u dveří náhle zazvoní Lilin biologický otec, jehož od doby, kdy před pětatřiceti lety utekl do Hollywoodu, prakticky neviděla, vypadá to nejprve, že tohle bude ona pověstná poslední kapka…
Jenomže co když vás ti, o nichž jste si mysleli, že jim nikdy neodpustíte, mohou naučit něco o lásce i o tom, co to vlastně znamená být rodinou?

Příjemná, oddechová knížka, kterou jsem zrovna teď potřebovala. Milý, příjemný příběh, který se dobře čte. Ano, je vcelku předvídatelný. I když se příběh čte lehce a rychle, pod povrchem ale řeší spoustu témat, která mají váhu – rodinu, vztahy, ztráty, nové začátky i to, jak se vyrovnat se životem, když se všechno najednou sesype. Pokud si chcete při čtení odpočinout a ujistit se, že všechno má svůj smysl, mohu vám knížku s klidným svědomím doporučit. 

9/52 Portrét s odrazem

9/52 Portrét s odrazem

Uff... přesvědčit maminku k focení byl opravdu nadliský úkol! 

Orchideje: Cesty objevitelů

 Po roce opět v Troji pokochat se krásou orchidejí. Tentokrát se po mnoha letech jsem nebyla sama. Klára využila toho, že jezdí domů už ve čtvrtek a vyrazila se mnou. Byla jsem ráda, že jsem mohly spolu strávit půlden a ani jedna nic neřešit. Jen jse tedy ukázalo, že procházka jarní botanickou zahradou pro ní jako pro alergika opravdu není. Venkovní expozice jsme musely proběhnou rychlostí blesku a za doprovodu obrouvských výbuchů kýchání. A  upřímně ani ve skleníku jí nebylo o moc lépe. Ach jo! 

Pro zájemce připomínám, že výstava bude probíhat v Troji do 15.3. 2026, otevřeno každý den kromě pondělí. Pokud vám vyjde chvilka času, určitě tam zaběhněte, rozhodně to stojí za to. 

Mixa Antireaction sada

Před dvěma měsíci jsem dostalal do společnosti All2test s otestování sadu produktů k péči o citlivou pokožku Mixa Atireaction. Jedná se 3 produkty - cleanser, sérum a krém. Produkty jsem poctivě testovala, nyní se s vámi podělím o své zkušenosti.

Mixa Antireaction non-foaming  gentle cleanser  je jemný čistící krém s obsahem pathenolu a probiotických výtažků. Jak už název napovídá, je nepěnivý. Což ale pro mě byl kámen úrazu. Když mi čistič alespoň trošku nepění, nemám pocit, že správně čistí. Tady jsem měla pocit, že si jen tak šmudlám něco po obličeji, téměř jsem pod rukama necítila nic. I když jsem tamponkem kontrolovala, že je pleť čistá, neměla jsem vnitřně pocit té správné čistoty. Ale to chápu, že je zcela subjektivní pocit a spoustu lidí upřednostňuje nepěnivé produkty. Co mi vadilo mnohem více je, že mě čistič štípa v očích. To je něco, co bych u produktu na reaktivní pleť nečekala. Obzvlášť když má v popisu "face and eyes". Poslední, ale opravdu drobnost, která mi vadila při užívání, bylo dávkování. Pumpička dávkuje velmi malé množství produktu, takže si při použití musím "pumpnout" několikrát. Ale jak říkám, to je opravdu už hnidopišství. Nicméně kvůli štípání v očích bych si produkt určitě už nepořídila. 

Mixa Atireaction milky serum  je velmi jemné sérum z obsahem bisabolu a panthenolu. Bohužel jsme neměla v době testování žádná reaktivní místa, která bych potřebovala zklidnit, takže v tomto ohledu nemohu produkt dostatečně posoudit. Sérum je ale příjemné na pleti. Dobře se roztírá a rychle se do pleti vstřebává. Při dlouhodobějším užívání bych ho ale musela doplnit nějakým hydratačním sérem.

Je to pro mě takový produkt  neurazí - nenadchne. Asi bych ho příště nepotřebovala, ale celkem ochotně ho dopotřebuju.

Mixa Antrireaction cream - obsahuje panthenol a peptidy. Tady jsem při čtení složení zajásala, peptidy jsou složkou, kterou v produktech vyhledávám. Slibovala jsem si od krému řádnou dávku hydratace. To se ale bohužel nedělo. Krém je velmi lehký, skoro bych řekla gelovitý. Po nanesení na pleť mi však udělal takovou neprodyšnou, lepivou vrstvu. Do pleti se téměř nevstřebal. Měla jsem po něm takový upocený, ulepený pocit. Prostě něco, co opravdu nechcete. Takže ani tento produkt bych si již opakovaně nepořídila. Kladně hodnotím dávkovací airless systém, který uchová produkt čerstvý a díky němu vypoužíváte produkt do poslední kapky. 

Celkově jsem byla s celou sadou nespokojená. Nejlépe hodnotím sérum, ale také to nepovažuji za něco, co bych v budoucnu vyhledávala. Během používání se mi na obličeji udělalo i pár ošklivých červených kamarádů. Nevím, zda to bylo opravdu nedostečnou funkčností čistícího prostředku nebo spíše igelitovým povrchem po použití krému. Bezpochyby k tomu také přispělo zajídání stresu ne úplně vhodnými pochutinami. 

Celkově dlouhodbě s produkty značky Mixa nejsem úplně spokojená, mé pleti příliš nevyhovují. A ani tato novinka není výjimkou.

8/52 Olympiáda

8/52 Olympiáda

 

Petra Klabouchová - Duch Pankráce

 Anotace z DK:

Milostná vyznání ve stínu smrti. V pankráckých celách smrti čekají vězni na svůj poslední den. Za okny buší dělníci, kteří stavějí gilotinu. Anna a Robert, dva vězni odsouzení k smrti, se nikdy nesetkali, pojí je jen pár letmých pohledů a nekonečná touha milovat. K tomu stačí už jen kousek papíru a tužky. V tísnivé atmosféře vězeňských cel si přes motáky začnou předávat střípky sebe samých — vzpomínky, naději, něhu. Vědí, že čas se krátí, ale slova mezi nimi klíčí jako plamen ve tmě. Jejich příběh doplňují tiší hrdinové — chodbař, který vzkazy předává, a rodina ze Strašnic, schovávající popel popravených.

Přiznám se, že vůbec nevím, co napsat. Cokoliv, co napíšu, nedokáže vystihnout tu hrůzu a děs, které jsem při čtení pociťovala. Nedokážu říct, kolikrát jsem při čtení plakala. A tím nemyslím, že mi ukápla slzčika, ale musela jsem čtení přerušit, protože jsem se rozbrečela tak nahlas, že se rodina chodila ptát, co se děje. Kniha je totiž poskládaná ze skutečných osudů. Je psaná podle motáků, které naspali vězni v celách smrti pankrácké věznice. Popis života na oddělení, postupy poprav.  Jde o velmi, velmi těžké, intezivní čtení. Kniha je velmi silná, drsná. Překvapilo mě, jak moc mě to zasáhlo. I když jsem věděla, že to bude náročné čtení, tohle jsem opravdu nečekala. Závěr nastolí otázky, které si kladu už dlouho. Jaký byl rozdíl mezi německým gestapákem a českým estébákem? Jaký je rozdíl mezi nacismem a komunismem? Tohle by měla být povinná četba pro všechny, bez rozdílu věku. Obzvláště v dnešní divné době. 

7/52 Sladké jako ...

7/52 Sladké jako...

Jsem si vědoma, že med není nic originálního, ale nějak mi došly nápady.

L´Histoire de Manon

Přibližně po roce se nám na prkna Státní Opery vrátila Manon. U toho jsem nemohly s Klárou samozřejmě chybět. Měly jsme ohromné štěstí na obsazení a viděly jsme mou nejoblíbenější dvojici Aya Okumura a Federico Ievoli. Myslím, že je to opravdu to nejlepší obsazení, Federico za své pojetí role obdržel Thálii za rok 2025. Já osobně tohle představení považuju za to nejlepší, co v současné době na prknech Národního divadla můžete vidět (když tedy hovoříme o baletu). Kdybyste měli vidět jen jeden balet v životě, měl by to být tenhle. Zapomeňte na Labutí jezero, Louskáčka, Giselle a další provařené klasiky. Tohle je podle mého naprostá topka. Velmi silný příběh, silná hudba, geniální choreografie a dechberoucí taneční výkony. Pro dámy doporučuju voděodolný makeup!

No a povinná dávka selfíček. My se s Klárou běžně nefotíme, ale divadelní selfíčka se staly naší tradicí. Ona je velká legrace se jimi probírat a sledovat, co se nám podařilo zachytit. 

 

Scarlett Wilková - Říkali jí Kri-kri

 Anotace z DK:

Příběh ženy, která dokázala ovládnout bouři, ale ne vlastní osud. Na sluncem zalitém řeckém ostrově vyrůstá Kri-kri, dívka divoká jako horská koza. Její svět plný svobody a vůně moře náhle zničí druhá světová válka. Z dětství zůstane jen popel, rozmetaný dívčiným nečekaným mateřstvím. Ženy jejího rodu měly vždy jen jednu dceru, ale Kri-kri v šestnácti letech přivede na svět trojčata. Osud její i jejích dětí se proplétá s historií ostrova, který i po válce bojuje o přežití tváří v tvář nové invazi – davům turistů.

Příběh velmi silné ženy. Příběh, která nutí člověka k zamyšlení. Příběh, který vám zůstane v hlavě, už je proto jak je smutný, bez špetky naděje.  Zajímavý pohled na to, jak Řekové starší generaci vnímají rozmach masového turismu na svých ostrovech. Pro milovníky Řecka bych řekla, že je to téměř povinná četba. A malý spoiler - happy end nečekejte.

6/52 Středního rodu

6/52 Středního rodu

 

22

Nemůžu nějak pochopit, že mojí malé holčičce je dnes 22 let! Proč ty děti stárnou tak rychle? 

Robet Bryndza - Stíny minulosti

 Anotace z DK:

Zřícený strop, mrtvé tělo. To, co začíná jako rutinní telefonát na linku 999, nabere nečekaný spád, když detektiv šéfinspektor Erika Fosterová dorazí na místo a v prázdném bytě objeví tělo ženy a stopy kokainu. Pátrání přivede Eriku zpět tam, kam by to nikdy nečekala – dívá se do očí Jeromu Goodmanovi, drogovému dealerovi, který před deseti lety zavraždil jejího manžela Marka. Odhalení přivedou Eriku na pokraj sil a donutí ji čelit traumatu z minulosti a pravdě o tom, co se stalo v den Markovy smrti – a kdo ze stínu tahal za nitky.

Samotnou mě překvapilo, že je to již 9. díl série s Erikou. Ale musím bohužel říct, že z tohoto dílu jsem trošku rozpačitá. Nebo ne tak nadšená jako z přecházejících. Příběh je napínavý až do konce, v tomto směru nelze nic vytknout. Bylo určitě zajímavé, jak se Erika snaží vyrovnat se svou  minulostí a vyšetřit vraždu svého manžela a svých kolegů. Ale přiznám se, že já čtu detektivky jako takové pohádky pro dospělé a ráda mám ten svět rozdělený na "zlé padouchy" a "hodné detektivy". Když se však začnou tyto světy prolínat, je to pro mě zavádějící a nekomfortní. Také mi vadilo, že některé otázky zůstaly nezodpovězené, některé detaily by měly dle mého být dotažené a dovysvětlené. 

V rámci objektivity musím říct, že jsem se na knížku nemohla vůbec soustředit a četla jsem ji neúměrně dlouho. Není to vinou příběhu. Poslední měsíc jsem řešila hospitalizaci strýce, jeho úmrtí a hluboké zklamání z jednoho člena rodiny. Díky tomu mi myšlenky lítaly všude možně, a i když jsem vzala knížku do ruky, některé stránky jsem četla opakovaně, abych se ujistila, že chápu co je tam napsáno. Proto je moje recenze naprosto neobjektivní, za což se vám moc omlouvám.