sobota 20. července 2024

Z Plání dolů


 Dnešní, už poslední výlet, jsme plánovali trochu volnější. Včerejší poskakování neudělalo úplně dobře mým kolenům, tak jsem chtěla něco, kde nebudou další krkolomné sestupy. Nechali jsme se vyvézt se Svatého Petra na Pláň lanovkou. Pokochali jsem se výhledy na Špindlerův Mlýn a vyrazili směr Bouda na Pláni. 


Tady jsem potkali velmi přátelské stádo Highlander kraviček.



Dále jsem pokračovali přes Klínové boudy. Tady bylo čím se kochat. Já se vůbec pořád kochám. Proto mě všechny trasy dlouho trvají. Pořád stojím a rozhlížím se. Čím jsem starší, tím mi všechno přijde krásnější, dokonalejší. 



Vystoupali jsem k Výrovce. Tady jsem plánovali nějaké občerstvení, ale probíhala tu svatba. Tak smůla.


Do Špindlerova Mlýna jsme se vrátili přes Stoh, kde jsem vyhodnotili podle vrstevnic, že by mohlo být klesání mírnější. Cestou jsem se opět kochala :-), tentokrát pohledem na Kozí hřbety, ze kterých jsem se spouštěli včera. 


Teď už jen zabalit a zítra cesta domů. Jak to, že ten týden tak rychle utekl? Měla bych v rukávu ještě další krásné výlety!

pátek 19. července 2024

Ke Snežce


 Dnešní výšlap jsem zahájili opět na Špindlerově boudě, kam jsem dojeli autobusem. Další směr byl jasný - Sněžka. Vyrazili jsem po Cestě česko-polského přátelství. Míjeli jsme Malý Šišák a Polední kámen. 




Kochali jsme se úžasnými výhledy na polskou stranu.





Došli jsem do Obřího sedla. Dále na Sněžku jsem neměli v plánu stoupat a davy turistů nás utvrdily v tom, že jsem se svého plánu drželi. Převážná většina turistů byli Poláci, českých turistů jsem potkávali minimum. 

Stočili jsme se směrem k Luční boudě, zamávali Sněžce z jiné strany. 



Z Luční  boudy jsem měli dvě možnosti, jak dojít do Špindlerova Mlýna. Nechala jsem se přemluvit Davidem a kývla na tu kratší, přes Kozí hřbety. Osudová chyba! Uzounká kamenitá cestička téměř kolmo dolů. Museli jsme skákat z kamene na kámen, po levé ruce jsme měli velmi příkrý sráz, jehož konec nebyla šance zahlédnout. Trpěla má kolena a Klářiny kotníky. David při pohledu na Kláru, která si je zruba v polovině sestupu radši stáhla obinadlem, dost znejistěl, bylo na něm vidět, že se o nás bojí. Je pravda, že kdyby si tam někdo povrtnul kotník, musela by pro něj přiletě helikoptéra. Myslím, že jinak  by nebylo možno dostat byť lehce raněného dolů. Z tohoto úseku cesty nemám ani jednu fotku. Měla jsem co dělat sama se sebou, mobil zůstal ukryt v batohu. 

čtvrtek 18. července 2024

Kuks


 

Dnešní výlet byl ušit na přání pro tu část naší rodiny, která nechce běhat po horách. Naším cílem se stal  hospitál Kuks, tedy místo, které bylo založeno jako misto odpočinku vysložilých vojáků, o které se staral řád milosrdných bratří. Pro mě místo s velmi zvláštní atmosférou. Hospitál je často označován jako perla baroka. Tehdejší kult smrti na nás dýchá se všech koutů. Nevím, zda je to tím nebo k tomu přispívají všudypřítomné sochy Matyáše Bernarda Brauna , ale vždy se tu cítím velmi zvláštně. Od naší poslední návštěvy před mnoha, mnoha lety zde proběhla rekonstrukce, takže jsem mohli obdivovat, jak úžasně je vše zrestaurováno. 



Při prohlídce na nás velmi zapůsobila chodba s cyklem nástěnných maleb Tance smrti. A samozřejmě lapidárium se originály soch Ctností a Neřestí. Člověk žasne, co vše se dá z kamene vytvořit. 
Navštívili jsme i okruh zaměřený na historii lékáren. Zde na Kuksu je druhá nejstarší barokní lékárna  U Granátového jablka, která je opravdu dechberoucí. Nevynechali jsme ani prohlídku Šporkovské hrobky v kryptě kostela Nejsvětější Trojice. Z prohlídek hrobek mám, přiznám se, vždy velmi smíšené pocity. Velmi mě to zajímá, na druhou stranu si říkám, že lezu do míst, kam by se asi chodit nemělo. Asi by se mi nelíbilo, kdyby po místě odpočinku mých předků cválali davy turistů.




Samozřejmě jsme nevynechali ani prohlídku bylinkové zahrady. 





Posledním místem, které jsem si zvládli prohlédnout byl Braunův Betlém. Monumentální dílo v Novém lese. I když většina soch je poškozena jak klimatickými vlivy tak i lidmi, stále můžeme obivovat propracovanost soch do nejmenšího detailu, hru svalů, žil. Opravdu mistrovská práce. 

středa 17. července 2024

Špindlerova bouda, Labská přehrada

Dnešní ráno jsme se nechali vyvézt autobusem na Špindlerovu boudu. Je to úžasný výchozí bod na hřebenové tůry. Na tu jsme se však úplně necítili ( hlavně ten nejmladší člen naší tříčlenné skupiny šel s námi jen se slibem, že jdeme na kratší procházku), proto jsem na mířili směrem na Petrovku. Cestou jsem se kochali výhledy na obě strany: 



Cestou jsou opravdu dokonalé výhledy, ale mě se fotky na mobilu nepodařily.

Od Petrovky jsem už klesali do Špindlerova Mlýna. Cestou jsme potkávaly spoustu pasoucích se krav a ovcí, takže díky drbání a přátelské konverzaci s přežvýkavci se nám cesta protáhla. 


Odpoledne jsme se vypravili v obměněné sestavě - David zůstal doma, naopak manžel se k nám připojil - na Labskou přehradu. Je to první přehrada na Labi z počátku 20. století. Pod hrází se nachází první vodní elektrárna na Labi z roku 1994.






Přišla jsem na to, proč neumím fotit s mobilem.  Pomineme neméně důležitý fakt, že foťák na mobilu neumím nastavit (já mám prostě telefon na volání a psaní zpráv). Ale hlavně při focení na něj nevidím. Nechce se mi pořád nosit brýle na blízko u ruky (a bez nich prostě na displej pořádně nevidím). Navíc na sluníčku na mém řádně opatlaném displeji není nic moc vidět. Takže jsem vždy večer doma překvapená, co jsem vlastně vyfotila nebo spíš nevyfotila, kde mi kus čeho chybí, které fotky jsou řádně rozmazané a tak. Po návratu do Prahy musím s foťákem do opravny. Jsem zvědavá, jak dlouho bez něj budu. 

úterý 16. července 2024

Na safari

 Jak jsem předpokládala, oba pánové dnes vstali s hekáním a kňučením. Lýtka bolí, kolena bolí, hýždě bolí.... rozhodně na výšlap nemohou. Rozhodli jsme se tedy zajet do Dvora Králové na safari. To je něco, co milujeme všichni a z Prahy to je docela daleko. 

Problém však způsobil můj foťák. Jen jsem vjeli do areálu, rozhodl se, že končí. Je pravda, že varoval delší dobu, zlobil mě, ale vždy se vzpamatoval. Dneska už ne. Takže budu muset řešit opravu, to bude na delší dobu. Léto bez foťáku je přesně to, na co jsme se těšila. A můj fotoprojekt 52... ach jo.

Tak dneska jen pár fotek z mobilu. Ale to prostě neumím. 














pondělí 15. července 2024

Medvědín - Labská bouda - Prameny Labe


 Včera nám začala rodinná dovolená. Naší cílovou destinací se tentokrát stal Špindlerův Mlýn. 

Dnešní první výlet jsem zahájili výjezdem lanovkou na Medvědín. 


Nejdříve jsem ze pokochali výhledem na Sněžku. Tu tedy nemáme v plánu navštívit. Potom jsme vyrazili na trasu, kterou jsem naplánovala. Oblast Špindlerova Mlýna mám totiž prochozenou skrz na skrz. Jezdila jsem sem s rodiči před takovýmy 35-40 lety. Cestou mě až překvapilo, jak silně mě vzpomínky zaskočily.  Obzvláště zpočátku cesty jsem se v nich úplně utápěla - tady táta sedával, tady jsem vždycky odpočívali... Ale dost sentimentu a vzhůru na cestu.


Prvním bodem na trase byla Vrbatova bouda na Zlatém návrší. Asi nemusím říkat, že své jméno nese po Václavu Vrbatovi, závodníku v lyžování, který tragicky zahynul se svým přítelem Bohumilem Vrbatou během mezinárodního závodu 24. 3. 1913. Pamatuju si, že jako dítě mě tento příběh fascinoval.

 

Tuto tragickou událost připomíná také opodál stojící Mohyla Hanče a Vrbaty


Dalším naším cílem byla Labská bouda. Pamatujete na Svatební cestu do Jiljí?


Cestou jsme potkali Pančavský vodopád


Samozřejmě jsme nemohli vynechat pramen Labe na Labské louce. Tady jsem se ale moc nezdržovali. Takových lidí pohromadě jsem už dlouho neviděla, proti tomu je centrum Prahy vylidněné. Udělat fotku byl nadlidský úkol. Tady se nám nelíbilo. Honem pryč!

Vraceli jsem se přes Labskou boudu, Martinovu boudu do Špindlerova Mlýna. 

Celkem jsme ušli asi 18 km. Já s Klárou byla maximálně spokojená, pánové remcali. David víc, mažel bručel, že z té cesty z kopce ho budou bolet kolena. Uvidíme, jestli je zítra na nějakou túru přemluvím.

neděle 14. července 2024

Radosti


Protože blog používám hlavně jako svůj deník, musím si tu uložit dvě, pro mě velmi významné, fotky. První fotka je rámen. Speciální je v tom, že je to první večeře, na kterou mě pozval David. Za peníze, které si sám vydělal. Celý školní rok, vlastně ještě o kousek víc, chodí pravidelně na brigádu. Protože je velkým milovníkem všeho japonského a plánuje se v dospělosti do Japonska odstěhovat, usoudil, že není možné, abych ještě rámen neochutnala. Byl velmi pyšný, že mě a Kláru na večeři pozval. A já byla pyšná na něj. Nemá moc spolužáků, kteří téměř každý víkend tráví v práci.



A druhá fotka je do sbírky. Do Kunratického lesa chodíme každý rok. A každý rok opravdu od malička děti fotím na téhle mašince. Byla jsem ráda, že i teď děti projevily zájem na procházku zajít. Byť už to pro nás není celodenní výlet ale krátká procházka odpoledne po práci. A bylo jasné, že fotka na mašince nesmí chybět. Že se David "rád" fotí asi nemusím dodávat.