neděle 17. června 2018

23/52 Lego příběh

23/52 Lego příběh
Exotická dovolená v podání našich dětí. Nechala jsem celé aranžmá na nich. Představovala jsem si tedy něco jiného, ale co už...

čtvrtek 14. června 2018

Čochtanův divotvorný hrnec



Do třetice všeho dobrého a ... v tomto případě pouze dobrého. Nic zlého se v Semaforu stát nemůže. Po třetí během měsíce jsem vyrazily s Klárou to toho úžasného divadla. A bavily jsme se opět královsky. Krásné písničky, inteligentní a laskavý humor, šaramantní pan Suchý, to vše patří k večeru v Dejvicích. Naprosto nechápu paní Molavcovou. Celý večer jsem hledala ten klíček, na který ji natahují. Jinak si nedovedu vysvětlit tu energii, která z ní celý večer tryská. V tomto představení je na jevišti téměř celý večer. Ve srovnání s ní si připadám stará, unavená. Ona je prostě přírodní úkaz. Přiznám se, že dřív, v době mého studentského opojení Semoforem, jsem jí ráda příliš neměla, spíš jsme ji kvůli panu Suchému tolerovala. Táta si ze mě vždy dělal legraci, že prostě obyčejně žárlím. Tentokrát si jí už dokážu víc vychutnat. A musím jí obdivovat.

.



První dvě fotografie z představení jsem si půjčila jako vždy z internetu, ty další jsou naše. Stydlivě jsem vytáhla foťák na dvě rychlé cvaknutí. Na oponu jsem si z řady netroufla, tu fotila Klára mobilem ( s náležitým protáčením očí, co si to ta trapná matka zase vymýšlí). Seděly jsem v druhé řadě, takže úhel nic moc...
Opět jsme si ujistily, jak je svět malý. Potkaly jsme tu totiž jednu známou, kterou jsem neviděly již mnoho let. Při studiu si přivydělává v Semaforu jak uvaděčka a herečka drobných roliček. Dost mě vyděsila, říkala nám totiž, že ač je pan Suchý stále plný energie, jdou v divadle hlasy, že příští sezona, jubilejní 60., by měla být již poslední. Pevně věřím, že je to jen nějaká fáma. Ale pokud chcete něco v Semaforu vidět, úplně bych to neodkládala!

středa 13. června 2018

Co jsme ušily?

Připravte si prstík. Pokud budete mít zájem, můžete dlouho, dlouho rolovat. Musím opravdu dávat naše výtvory častěji. Tentokrát byla Klára plodnější. Díky svému zranění seděla týden doma, měla tedy dost času. Schválně sem fotky dám na přeskáčku. To proto, že ti, kteří mě sledují i na FB nebo IG mé fotky už viděli. Tak aby se tolik nenudili při rolování a mohli se občerstvit i pohledem na Klářinu práci. 
















Stále přemýšlím, zda sem fotky svých výrobků vůbec dávat. Právě proto, že pro většinu z vás asi jsou známé ze sociálních sítí. Ale líbí se mi, že tady je mám za čas všechny pěkně pohromadě. Tak to, prosím, vydržte. Děkuji!

neděle 10. června 2018

22/52 Zlatá hodinka

22/52 Zlatá hodinka

sobota 9. června 2018

Pražská muzejní noc






Asi dva roky jsme na této akci nebyli. Já díky Davidovým chorobám snad ještě déle. Letos zase díky Klářině úrazu najednou vykoukla volná sobota a tak jsme se rozhodli omrknout , kam se akce posunula. Měli jsme jakýsi rámcový plán, který jsme operativně přizpůsobovali. Anatomické muzeum 1.LF jsme oproti původnímu plánu vynechali, fronta na několik hodin v dešti před budovou nás odradila. Začali jsme tedy ve Stomatlogickém muzeu 1.LF. Na komentované prohlídky opět fronta. Prohlídka každou celkou hodinu, max 15 lidí. Počítali jsme - 3 hodiny ve frontě byl optimistický odhad. To opravdu ne, zašli jsme jen tedy na doprovodný program do chemických laboratoří. Něco jsme okoukli, něco vyzkoušeli. Já si uvědomila, jak strašně moc mi vůně laboratoří chybí. Na chvíli mi bylo hrozně líto, že už se tam nevrátím. Hrdličkovo muzeum  už Klára znala a moc o prohlídku stála. Jsou zde opravu nádherné a zajímavé exponáty. Další muzeum - tentokrát Chlupáčovo muzeum vybral náš tatinek. Do mineralogických sbírek se mně a Kláře příliš nechtělo. Přiznám se, že minerály, kameny nebo "šutry" jak já říkám, opravdu moc nemusím. Ale je pravda, že sbírka je rozsáhlá. Nejvíc se mi líbil student fakulty, který o těch "šutrech" tak nadšeně vyprávěl. Klára se šklíbala, jak někdo může být tak zažraný do kamenů. Je pravda, že jsem moc nevěděla, o čem hoch hovoří, a upřímně moc ani nevnímala obsah, ale styl jakým mluvil.Moc obdivuji, když mladí lidé se dokáží zapálit pro cokoliv, třeba i pro ty šutry. Ještě jsme zaskočili na katerdu geografie, kde si děti pohrály s virtuálními mapami a David za pomoci tatínka vystříhal a slepil malý globus. A abych si na své přišla i já, těsně před půlnocí jsme zaběhli Na slupi do Botanické zahrady. Probíhá zde výstava kaktusů, kterou si já samozřejmě nesmím nechat ujít. Jenže osvětlení ve skleníku bylo více než slabé, přisvěcovali jsme si baterkou, ale i tak to prostě není ono. Nicméně i při světle baterky jsme si zvládla nějaké fešáky do sbírky pořídit. V horním skleníku ještě výstava masožravek - tak jsme také museli, i když už se blížila jedna hodina a David byl úplně mrtvý. Klára toužila po masožravce, jedna z organizátorek výstavy byla opravdu hodně řečná a výmluvná, takže jsme se nechali ukecat a jedna malá rostnatka kapská se přesunula na náš parapet. Prý je nezničitelná - to jsem zvědavá, jak dlouho u nás vydrží. A pak už konečně domů. Unavení, ale spokojení.

čtvrtek 7. června 2018

Šest žen





Jak už jsem se tu zmiňovala, znovuobjevila jsem svou starou lásku Semafor. A protože to vypadá, že i Klára nezůstala úplně lhostejná, skočily jsem  po posledních volných vstupenkách na Šest žen. I tuhle revue jsem znala z dob svého mládí, jak z gramofonové desky, tak i přímo z divadla verzi novější. Přiznám se, že až na pár bonmotů jsem si ji moc nepamatovala. Vlastně jediné co se mi vybavilo, bylo :"Řekne-li vám někdo, mám hezkou ženu, politujte ho....", ale to určitě znáte všichni, tak to tu vypisovat nebudu. Klára se vždy obává, že budu při představení zpívat s účinkujícími. Ujišťovala jsem ji, že to tentokrát nehrozí, protože si asi písničky nepamatuju. Ale behěm představení mi známé věty začaly naskakovat, i texty písní. Ale udržela jsem se a způsobně naslouchala! Psát, že se nám oběma představení moc líbilo, je asi vcelku zbytečné. Byly jsem obě nadšené Big Bandem Semafor. Dokonalá kapela! Klára byla unešená slečnami, které hrály nejen na příčnou flétnu, ale i na klarinet a hlavně na saxofon. Tušíte, na co by asi v budoucnu chtěla hrát? Doufám, že si srovná  v hlavě, že den má 24 hodin a další nástroj nezvládne, pokud něco nevypustí. A školu rozhodně vypouštět nebude. Já měla samozřejmě oči jen (dobře - ne jen , ale hlavně) pro pana Suchého, který celé představení předčítá z Jindřichova deníku. Je opravdu úžasný!
Ve vlně nadšení jsem hned zakoupily vstupenky na Čochtanův divotvorný hrnec na příští čtvrtek. Semafor má totiž akci - po předložení  vstupenek z právě proběhlého představení je možno zakoupit na další červnové představení vstupenky v akci 1+1 zdarma. No nevyužijte to!
První dvě fotografie jsem si půjčila z internetu, snad jsem neporušila žádná autorská práva. Další dva neumělé rychlocvaky jsou moje. Nevím proč, ale nějak se stydím v divadle vytáhnout foťák a začít fotit tak útulný interiér divadla. I když bych moc ráda. Snad se příští týden osmělím víc a vyfotím něco lepšího.

B. A. Paris - V pasti lží



Anotace z DK:

Psychologický thriller autorky bestselleru Za zavřenými dveřmi! Cass si konečně dala svůj život do pořádku, je šťastně vdaná a pracuje jako učitelka. Jedné deštivé noci se ale na neosvětlené lesní cestě stane něco, co jí převrátí život naruby. Paralyzovaná výčitkami zapomíná, kde nechala zaparkované auto, jestli si vzala prášky nebo že si domluvila schůzku. V hlavě má jen zmatek a mrtvou ženu, kterou možná mohla zachránit. Je blázen? Nebo si s ní zahrává její mysl?


Lehce napínavá knížka. Záměrně píšu lehce, protože v podstatě od začátku jsem tušila "kdo" a jen jsem přemýšlela "proč". Čte se velmi lehce, rychle, obzvláště v druhé části nabere děj rychlý spád. Nevím, jestli podéhám nějaké autosugesci nebo jsem si začala víc všímat svého života, ale dostala jsem pocit, že neustále něco hledám a něco zapomínám :-)

pondělí 4. června 2018

Pro dnešek trochu hudby


Díky Klářině úrazu budete ochuzeni o dávku baletních videí. Museli jsme si nechat ujít sobotní vystoupení, které se konalo u příležitosti 25 let působní baletní školy. Víte, že baletní představení úplně nehltám, ale na tohle jsem se dokonce i těšila. Klára tady měla dostat velký prostor, hodně sólových partů, dokonce jí pan učitel sehnal i tanečníka a čekal ji tanec v páru. Ale smůla.... A vypadá to, že ani do Hradce na soutěž neodjede. 

Dnes tedy budou videa hudební. Davidova kytarová třída měla závěrečný koncert. Stejně jako o Vánocích  v prostorách Free Masonic Clubu v  Týnské ulici. Není to úplně typ klubu, kam bych si šla asi sednout, ale pro děti má své kouzlo, že si mohou zahrát i v jiných prostorách než v hudební škole. 




David opěk hrůzou tuhý jako vždycky. Jako vždy tvrdil, že není vůbec nervozní, ale po příchodu do klubu úplně přestal mluvit, pouze kýval nebo vrtěl hlavou. Naštěstí vystoupení se mu povedlo, hrál bez chyby, tak měl sám ze sebe dobrý pocit. Doufám, že se časem trošku otrká, přestane se tak hrozně  bát  a jednou se bude na jevišti tvářit i trošku normálně :-)

neděle 3. června 2018

21/52 Pravý úhel

21/52 Pravý úhel

Dnes jsem to vzala doslova. Zítra písemka z geometrie, tak se trénovalo.

neděle 27. května 2018

20/52 U stolu

20/52 U stolu

sobota 26. května 2018

První letošní





...buřtíky. Nepečeme často. Ohniště je na společné zahradě, takže se musíme všichni vystřídat. O to víc si to pak užíváme :-).

pátek 25. května 2018

Noc kostelů


Dost jsem zvažovala, zda se vůbec letošního ročníku zúčastníme. Tento týden byl docela náročný, přiznám se, že vidina poklidného večerního posezení doma byla pro mě ještě lákavější než obvykle. Nakonec jsem se domluvili na kompromisu - půjdeme navštívit jeden kostel. Vybrali jsem si kostel sv. Ludmily na Vinohradech, kde byla komentovaná prohlídka v době, která nám ideálně vyhovovala. Navíc splňoval hlavní kritéria, která jsme si dali - já chtěla něco blízko, neměla jsem vůbec chuť jezdit někam daleko, Klára toužila po gotice. David tedy nechtěl nikam poté, co jsem ho ujistila, že po třetí do "našeho" kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad opravdu nepůjdeme. Nejsem si jistá, jestli jsme zvolili úplně dobře. Prohlídka byla spíš pouze přednáška pana faráře, kterou v podstatě předčítal zcela monotóně z listů. Navíc pan farář je polák, což bylo na jeho řeči poznat a děti si stěžovaly, že mu moc nerozumí. Další komplikací byla jakási hudební produkce na náměstí před kostelem, takže celý kostel vibroval v rytmu venkovní hudby a přednáška nebyla ani moc dobře slyšet. Chvílemi jsem měla problém udržel pozornost sama a viděla jsem, že obzvlášť David se občas nudí.






Interiér kostela je ale opravdu krásný. Vím, že byl dlouho zavřený, ale překvapilo mě, že to bylo tolik let - v letech 1974-1992. Nemohla jsme se schodnout s Klárou na takových keramických obrazech. V kostele jich je několik. Kláře se líbily moc, já pořád nevím, ale asi se mi moc nelíbí. Něco mi na nich nesedí, ale nemůžu vůbec přijít na to, co to je. Budu se muset jít na ně podívat znovu.



Cestou domů jsme se rozhodly ( záměrně s y, protože David protestoval) pro krátkou zastávku v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí na Žižkově. I když kolem něj chodíme několikrát v týdnu, je vždycky zavřený. Děti v něm nebyly nikdy a já možná jako malá holka. Jen jsme nakoukli do inetriéru. Právě zde začínala zajímavá přednáška o historii moru v našich zemích. I když by mě to hodně zajímalo a Kláru docela také, poslouchali jsme pouze chvilku a vzhledem k pokročilému času jsem jeli domů. David už byl docela unavený a protivný.


Je docela škoda, že Noc kostelů je v pátek . To už  jsme všichni po celém týdnu dost unavení, obzvlášť u Davida se hodně projevuje spánkový deficit nasttřádaný za celý týden. Za rok zase vyrazíme.

čtvrtek 24. května 2018

Den plný dojmů



 Ráno nás čekal s Davidem výlet do IKEMu. Moc jsem toho nenaspala, bála jsem se, jak to zvládne. On se tvářil velmi statečně. Ale když pak čekal, převlečený jen do andílka, než si pro něj sestřička přijde,  měl plné oči slziček. Ale byl opravdu skvělý, zvládl to na jedničku. Nakonec samotné vyšetření trvalo kratší dobu, než jsme oba čekali. Cestou domů jsme si zaskočili ještě do areálu Thomayerovy nemocnice. Šla jsem zkontrolovat své bývalé pracoviště. A hlavně jsem Davidovi slíbila muflony. Byla právě doba krmení, tak netrpělivě vyhlíželi svačinku. Fotky jsou jen takové rychlocvaky z mobilu.


Zatímco dopoledne jsme se téměř dva měsíce obávala, na večer jsem se přibližně stejnou dobu neskutečně těšila. Vyrážely jsme s Klárou do Semaforu na Kytici. Asi bych měla vysvětlit, že na gramofonových deskách Semaforu jsme vyrostla. Všechny záznamy představení, které jsme měli doma, jsem uměla zpaměti. V období konce základní školy a gymnázia jsem do Semaforu chodila hodně a pravidelně, všechny představení jsem viděla několikrát. S panem Suchým jsme si vyměnili i pár dopisů, opravdu jsem ho zbožňovala. Po přestěhování Semaforu do Dejvic jsem ale do divadla chodit přestala. Jednak jsem nějak nebyla schopná tuto změnu zpracovat, jednak byly jiné starosti, méně času.... Poslední rok, dva ve mě hlodal pocit, že do Semaforu prostě musím. Když jsme s Klárou přemýšlely, kam vyrazit, navrhla jsem jí, jestli by nechtěla zkusit semaforskou Kytici. Po zakoupení vstupenek jsem si pomalu škrtala čárky, kolikrát se ještě vyspím... Ale zároveň jsem se trošku bála. Bála jsem se, jestli si vše za ty roky neidealizuji, jestli pan Suchý bude stále takový jak si ho  pamatuji, jestli tento styl humoru osloví Kláru. Moc jsem si přála, aby se jí představení líbilo. A ono to klaplo! Kytice skvělá, jako vždy. A pan Suchý popírá všechny biologické zákony. I když bylo vidět, že ho trápí chřipka, rýma a kašel, vše zvládl se svým šarmem a vtipem. A já se znova po letech naprosto zamilovala! Ale - a to je pro mě hlavní - zamilovala se i Klára. Byla představením naprosto nadšená. Dostala jsem tedy za úkol nakoupit vstupenky na další semaforská představení a na Kytici si prý dáme repete. Že tento styl divadla oslovuje další generaci, jsem si ověřila i jinak. Po našem příchodu do divadla jsme zjistily, že spolu s námi přišly asi dvě třídy dětí ve věku 12-13 let. Doprovázely je dvě paní učitelky. Obsadily celý balkon. Před představením dělaly rámus, že jsem myslela, že zboří divadlo. Přes hlediště na sebe pokřikovaly. Byla jsem zoufalá - po letech vyrazím do divadla, na které se těším jako dítě na Ježíška a zkazí mi to takoví spratci (ano, přesně tohle slovo jsem ve svých myšlenkách použila). Velmi mile jsme však byla překvapena, že během přestavení děti naprosto splynuly s publikem.  Nerušily, reagovaly naprosto adekvátně. Myslím si, že kdyby je představení nezaujalo, poznali bychom to všichni velmi rychle. Tak já jdu mrknout na semaforský program!