Trošku jsem váhala, zda o tomto zážitku psát. Hlavně proto, že nemám fotku, tuto jsem si vypůjčila z internetu. Ale ano, patří to sem, patří to ke mně. V sobotu 24. 11. v "mém" kostele byl posvěcen nový oltář. Tím "mým" kostelem myslím kostel Nejsvětějšího srdce páně na pražských Vinohradech. Sice sem nepatřím podle bydliště, ale stále ho považuju za svůj a pokud mám pocit, že potřebuju do kostela, chodím právě sem. Byla jsem tu vychována, můj tatínek sem pravidelně chodil a když jsem občas projevila zájem, bral mě s sebou. Můj otec byl věřící, ale nikdy mi svou víru nijak nenutil. Když jsem se ptala, vyprávěl, vysvětloval, ale o ničem nepřesvědčoval. Dnes mě mrzí, že jsem se nevyptávala víc, protože cítím neuvěřitelné mezery ve svých vědomostech v této oblasti. Ale abych se vrátila k tématu - slavnostní mši, při které byl vysvěcen nový oltář, jsem si nemohla nechat ujít. Už i proto, že slavnostní posvěcení provedl Mons. Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský. Úžasný člověk, kterého jsem měla možnost trošku osobně poznat a prožít dva nezapomenutelné neformální večery v jeho přítomnosti. Oltář je vytesán z bílého carrarského mramoru, jeho autory jsou Josef Pleskot a Norbert Schmidt. Má tvar mísy a spočívá na podstavci ze stejného materiálu. Ačkoliv váží asi 4 tuny, působí odlehčeně, jakoby se ani nedotýkal země. Farnost zaplatila oltář sama, z darů, příspěvků farníků a podstatnou část svých úspor na něj věnoval náš pan farář P. Jan Houkal. Další úžasný člověk, který mě hodně ovlivnil.
Sobotní mše byla opravdu úžasná. Krásná, honosná, slavnostní. Kostel byl již půl hodiny před zahájením bohoslužby nacpaný k prasknutí. Měly jsme s maminkou veliké štětí, že jsme našly vzadu dvě místečka, kam jsme se vmáčkly. Mně osobně zážitek trochu kazil dnešní zlovyk všechno kolem sebe zaznamenávat na mobily. Naprosto chápu přítomnost profesionálních fotografů a kameramanů. Ale to, že spousta lidí fotila a nahrávala na mobil průběh bohoslužby mě trochu rušilo. Přiznám se, že osobně považuju bohoslužbu a s ní spojenou motlidbu za vysoce intimní proces. Asi to mám prostě špatně nastavené, ale cítím to tak. Proto také na mše chodím nejraději ve všední den ráno, kdy nás je v kostele jako na prstech obou rukou. Ale sledovat dění u oltáře přes les mobilů mě nebavilo. Protože samozřejmně ze zadních míst nebylo moc dobře vidět, spousta lidí držela mobily nad hlavou a naslepo fotili a natáčeli. Možná jsem až moc citlivá, ale mám pocit, že se to prostě nehodí. Ale i přes to byla dvouhodinová slavnostní mše pro mě neskutečným zážitkem.
Své dnešní povídání zakončím slovy paní Ireny Pohl Houkalové, která to napsala tak krásně, že lépe bych to nedokázala : "Nechť je tento oltář vytesaný z vzácného mramoru, vytvořený s láskou, mistrovstvím a pokorou ke chvále Boží a službě lidem výzvou i pro nás pro všechny, abychom k němu se stejnými úmysly a snahou o daný stav našich duší přicházeli."
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!