Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“?
Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.
A další návykovka. Naštěstí čtená až teď během vánočních svátků, takže nebyl takový problém, když jsem se od ní prostě jeden den nezvedla. Nevím, proč mě styl vyprávění této autorky tolik pohlcuje. A to musím říct, že tato knížka se mi z těch, které jsem četla (ještě jsem nečetla Hotýlek), líbila nejméně. Ale stále se mi líbíla moc.
POZOR, SPOILER!!!
Vůbec mě nenapadlo, že Bohdana je němá celý svůj život. Musela jsem se v knize vracet, jestli mi něco neuniklo, jestli jsem něco nečetla nepozorně.
