Sbohem, holčičko moje....

.... budeš nám všem moc chybět. Alespoň tě už nic nebolí....

17. adventní

Není všechno růžové a svátečně naladěné. Starosti mi dělá naše Jonda. V posledních týdnech se jí na boku udělala boule. Při dotyku jí nebolí. Jonda je stále při chuti, jídlo jí dostává do extáze. Ale jinak je taková pomalejší, spavější. K veterináři s ní ale nepůjdu. Je jí 6 a půl roku ( průměrný věk morčat se udává 3-4 roky). Myslím, že soudný lékař by s ní stejně nic nedělal, v jejím věku by asi narkoza byla konečná. Navíc každá návštěva veteriny vždy pro Jondu znamenala velký stres, kdy přestala jíst a dostala průjem. Tak si myslím, že když bolesti nemá a apetit ji nechybí, nechám jí v klidu a budeme doufat, že je to jen neškodná cysta. Její lenost a častější pospávání doufám souvisí s věkem, je to už prostě stařenka.

Likvidace velikonoční výzdoby

U nás jen ekologicky :-)

Čištění dravé zvěře

Při dnešním čistění příbytku našich zubatic jsem si uvědomila, že už dlouho jsem naše modelíny nefotila. Vždy je čistím v rychlosti nebo večer za špatného světla. Protože jsem dneska po dvou probdělých nocí díky Davidově střevní viróze jak po hodně nevydařeném tahu, neočekávala jsem od sebe žádné výkony. Vyčistit klec a udělat pár fotek mi připadalo jako dostačující program na dopoledne. Jenže ouha - naše modelky se bojí foťáku a jeho zvuků. Takže se schovaly za květináč, že prý rozhodně spolupracovat nebudou. Musela jsem zachrastit kyblíkem s krmením, pak opatrně vylezly.

                             

Při pohledu na jídlo Jonda ztrácí ostych:

A šup do vyčištěného bytečku:

Rozinka opravdu foťáku nedůvěřuje:

Ručně dokrmovaná morčata

..... jednou nás sežerou všechny!

Naše holky

Když jsem dnes čistila holky, napadlo mě, že bych mohla zdokumentovat, je rostou. Množné číslo je použito záměrně, později vysvětlím. Rozinka je u nás téměř dva měšíce. Zjistila jsem, že mít dvě morčata je podstatně větší zábava než morče jedno.

Zpočátku se k sobě chovaly opravdu jako matka s dcerou. Jonda Rozinku stále myla, jídlo jí nosila do domečku a dojemně o ní pečovala. Rozinka neudělala sama po bytě ani krok, bez Jondy hned zoufale kvičela.  Podle morčecích kritérií  však již zřejmě Rozinka dospěla a už není třeba jí šetřit. O krmení se konají líté boje, vše je třeba krájet na dva kusy (stejně ale jeden je vždy lepší a o ten je třeba se přetahovat).
Zajímavé také je, že jedno dospělé a jedno dospívající morče snědí zhruba trojnásobek toho, co sní morče jedno. Někdy mám pocit, že nestačím zásobovat. Nasypu misku granulí a než dojdu do vedlejší místnosti, holky piští, že nemají co jíst. Rozinka roste hezky, krásně přibývá. Horší je, že úměrně s ní přibývá i Jonda. Mám obavy, že brzy budeme muset zvětšit vchod do domečku, už ho nějak nebezpečně vyplňuje.

Rozinka se už do dlaně nevejde. Je to neskutečně ukvičená a ukecaná holka. Jonda vždy jemně kvičela, když jsme otevřela ledničku. Rozinka při otevření lednice vydává zvuky jako autoalarm. A stejné zvuky vydává, když se zašustí papírem, pytlíkem, zarachotí příbory v zásuvce. Nedejbože aby kolem klece prošel někdo, kdo jí! I při chování a drbání něco vykládá. Bez přestávky. Prostě ukecaná ženská.

Zdá se mi, že Rozinka je chytřejší než Jonda. Nebo zvídavější, nebo možná drzejší. Zpočátku chodila po bytě s čumáčkem přilepeným na Jondin zadeček, říkali jsme, že jede vláček. Teď se stále častěji nese bytem otázka: "Jondo, kde máš vagonek?" a Rozinka dělá objevitelské cesty po bytě sama. Velmi rychle se naučila otevřít sama klec. Musí přední stranu nejdříve čumáčkem nadzvednout a potom odstrčit. To Jondu nenapadlo nikdy. Díky Rozince jsme tedy museli pořídit na klec malý zámeček, nechceme, aby prozkoumávala byt, když nejsme doma.

Přiznám se, že mi hlodá v mysli červíček, zda Rozinku připustit, až dospěje. Ženicha bychom měli, odběr miminek asi také. Já si musím však ujasnit, zda do toho chci jít. Zatím se rozplývám nad fotkami novorozených miminek, ale jasno ještě nemám.

Je nás víc

Dnes k nám přicestovala až z Moravy malá  Rozinka. Už dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, že by Jondu nějakou kamarádku chtěla. Tak uvidíme, jak to bude holkám spolu klapat. Rozinka je z Jondy naprosto nadšená, pořád za ní běhá, nehne se od ní. Jonda je trošku rozpačitá. Je přeci jen už zvyklá na svůj klid. Jenže jakmile se natahne, že bude odpočívat, malá už po ní leze. Navíc si Rozinka asi myslí, že každá samice má mlíčko, pořád leze Jondě pod břicho a chce si cucnout. Doufám, že si holky pozice brzy a nenásilně vyjasní.

Intervaly se prodlužují

Nemohu ani uvěřit, že jsem tak dlouho nic nenapsala. Vidím, že to tu neodvratně směřuje k měsíčníku. Pokusím se polepšit, ale raději nic neslibuju. Tak alespoň pár střípků z toho, co jsme v uplynulých 14 dnech zvládli.

Zašli jsme si do Mořského světa. Chodíme sem velmi rádi, hlavně děti. Vždy hlídám, kdy se vstupné objeví na nějakém slevovém portálu a zhruba jednou za rok si návštěvu zde užijeme. Jen s focením je to tu špatné. Blesk se používat nesmí, což naprosto chápu a respektuju. A tak si z každé návštěvy přinesu nafocenou spoustu barevných šmouh. Ještě že se najdou i nějaké stacionární objekty :-).

Ve své baletní škole Klára absolvovala jednodenní seminář klasického baletu pod vedením profesorek baletní konzervatoře. Přišla nadšená, plná dojmů. Trénink byl prý velmi náročný. Byť byly paní profesorky velmi milé a hodné, je znát, že mají na své studenty podstatně vyšší nároky než jsou zvyklé naše baletky. Nepamatuji se, kdy  takhle v osm večer Klára  odpadla.

Do Prahy dorazil legionářský vlak, tak se na něj děti vyrazily s tatínkem podívat. Kláře se zpočátku moc nechtělo, ale protože jako druhou alternativu na nědělní odpolední program měla studium, nakonec se ke klukům připojila. A přišla nadšenější než David. 

A ještě vám musím říct, že zázraky se dějí. Minule jsme se zmiňovala, že Jonda je moc nemocná. Prožily jsme spolu na veterině hodně času. Vyzkoušeli na ní různé léky, její trus poslali na bakteriální a parazitární rozbor, vše bez výsledku. Její stav se velmi zhoršoval, nejedla, nepila. Musela jsme jí krmit stříkačkou a i tak zhubla přibližně čtvrtinu své váhy. Paní doktorka si s ní nevěděla rady. Poslední možnost, která přicházela v úvahu byl nějaký nádor nebo cysta na vaječnících. To by vyžadovalo rtg a následnou operaci s nejistým výsledkem, protože morčata prý velmi špatně snáší narkózu. Do toho jsem jít nechtěla. Cítila jsem, že jí už moc trápím. Proto jsme všechny léky, umělou výživu, probiotika a já nevím co všechno jsem do ní cpala, vyhodila s tím, že už jí nechám v klidu umřít. Ještě jsem si pohrávala s myšlenkou, že jestli seberu dost sil, odnesu ji na smrtící injekci, aby se už netrápila. Po mém rozhodnutí jsme jí jeden den neviděla, nevylezla z domečku ani na chvilku. Další den jsem šla ráno do kuchyně téměř s jistou, že už ji živou nenajdu, ale mýlila jsme se. Jonda seděla s čumákem zabořeným v seníku a jedla a jedla. A jako v pohádce jí téměř bez přestání dodnes. Celé dny putuje mezi miskou a seníkem, jakmile něco dojde neodbytně piští, dokud zásoby nedoplníme. Už má téměř zpět svou váhu. Když jsem to telefonovala paní doktorce na veterinu, nechtěla mi věřit, prý už také nevěřila, že by se z toho Jonda dostala. Zázraky se opravdu dějí! 

Hezký víkend!

Poslední letošní květy

Vidím, že se tady z toho stává nepravidelný občasník. Týdeník evidentně nezvládnu, doufám, že neskončím s měsíčníkem :-). Ale ono není nic veselého, o čem by se dalo psát. Práce moc, času málo. Mám pocit, že teď nejvíce času trávím s Jonáškem na veterině. Je moc nemocný (i když je to holka, mužský rod už zůstal). Silné průjmy ho trápí už třetí týden. Paní doktorka si s ním už neví rady. Tento víkend budeme sbírat trus na rozbor. Ale vidím to hodně černě, moc se bojím, když vidím, jak odchází před očima, teď už i přestává jíst.

I David má zdravotní obtíže. Čeká nás vyšetření na neurologii ( objednací lhůta více než měsíc a půl mě tedy dostala! ), EEG, CT a jiné radosti. Ani se nějak nedokážu radovat z prvních jedniček, které nosí ze školy.

Abych měla alespoň něco hezkého, alespoň poslední letošní květy kaktusu. Mám ho u rodičů. Mamka mi volala, když jsem cestovala po Praze, že ještě rozkvetl. Zastavila jsme se alespoň na skok pro jednu fotku. Je jen z mobilu, nebyl čas upravit pozadí, byl to fakt let. Ale z  květů mám vážně radost!

Překvapení

Kamarádka má morče - kluka Chuchlíka. A protože se poslední dobou stále zaobírám myšlenkou, zda Jonáška netrápíme tím, že ho máme samotného, domluvily jsme s s kamarádkou, že dnes přiveze Chuchlíka k nám a uvidíme, jak si s Jonášem padnou do oka. Chuchlík by Jonášem naprosto nadšen. Hned se na něj s veselým vrkáním vrhl. Jonáš však byl úplně vyděšený. Zoufale pískal, schovával se kam jen to šlo a při první příležitosti utekl do domečku. Vzala jsme si opuštěného Chuchlíka na klín, že se s ním trochu pomazlím. Jak ho tak chovám, zarazilo mě, že mám plnou dlaň jeho "mužství". I když je Jonáš o rok starší, tohle rozhodně nemá. Znejistěla jsem, vytáhla Jonáše z boudičky a předvedla ho kamarádce. Ta se srdečně rozesmála - Jonáš je totiž holka! Proto byl Chuchlík tak nadšený:-)

Po týdnu

Je neuvěřitelné, že jsem se celý týden na blog nedostala. Přitom se toho u nás stále tolik děje. Možná právě proto, děje se toho nějak a moc a nestíhám o všem ani pořádně popřemýšlet, natož to nějak zdokumentovat. Tak dnes vezmu pár střípků z minulého týdne. Omlouvám se, že bude příspěvek delší a snad vás nezahltím fotkami.

Ve středu se David rozloučil s plaváním. Poslední hodina byla více méně hrací, i když na začátku také symbolicky pracovali. Dostal mokré vysvědčení, odměny a ještě speciální dárek - tašku - za nejlepší docházku. S naší nemocností mě to hodně překvapilo. Je pravda, že pokud to jde, snažíme si zameškané hodiny nahradit, ale ne vždy se to podaří. David byl na své úspěchy náležitě pyšný a prý určitě příští školní rok bude zase chodit. Když to tak píšu, připomíná mi to, že musím poslat přihlášku!

V neděli jsme se rozdělili. Tatínek s Davidem se rozjeli do Lešan do Vojenského technického muzea. Davida naprosto fascinuje vše, co se týká armády, zbraní apod. Tento cíl byl pro něj jako stvořený. Vrátil se plný dojmů, nadšeně mi líčil všechny tanky, bunkry a nevím co ještě. Určitě prý tam také musím jet, bude se mi tam prý moc líbit :-)

My s Klárkou pro armádu tak zapálené nejsme, proto jsme se rozhodly prožít víkend s korálky. Dopoledne se konal kurz háčkování a sutašek. Já se vrhla na háčkování. I když vrhla je asi nadnesený pojem. Řekněme, že jsem se celé dopoledne snažila protahnout háček danými oky, přibrat k tomu nějaký korálek. Ukázalo se, že je to nad mé síly. Vím, že se s háčkem nekamarádím, nikdy jsem se dále než na řetízkové oko nedostala. Nějak jsem doufala, že to s korálky třeba půjde. Nešlo. Sice jsme teoreticky pochopila, co mám dělat, co se po mě žádá, ale do praxe se mi to uvést nepodařilo. Chce to hodně trpělivosti a trénovat a trénovat a trénovat. Třeba to časem půjde. Klárka se pustila do sutašek, vyrábí sponu do vlasů. Té to docela šlo, spona se už rýsuje. Doufám, že jí brzy dokončí, aby se mohla pochlubit.
Odpoledne byl pravidelný sraz korálkové školy. Šily jsme náušnice. Černobílé jsou moje, Klárčiny zlatozelené.

Když jsme u korálků, Klára konečně obšila svůj kočičí fimošon a náhrdelník pro paní učitelku je hotov.  Dnes ho Klára do školy nesla. Je to pro paní učitelku na pracovní činnosti, která také ráda korálkuje, tak doufám, že ho ocení víc než třídní loňský náramek.

Nejvíce starostí nám dělá chlupatý člen domácnosti morče Jonášek. Ačkoliv na veterině jsou spokojeni, jak se rána pěkně hojí, Jonáš nejí, je zalezlý v domečku. Takže mu kromě každodenní dávky antibiotik dávám po 2-3 hodinách stříkačkou do tlamičky instantní seno a ob den chodíme na veterinu, kde nám v podstatě nic neřeknou, jen konstatují, že není důvod aby nejedl. Mě už nějak dochází síly, trpělivost a přiznám se, že i finance, protože jak všichni víme, veterina není nejlacinější kratochvíle. Dnes nás čeká výlet zase a já nějak nevím, jak se k tomu postavit, po týdnu jsme se nedostali nikam. Dostala už jsem od známých rady, že jednodušší by bylo pořídit si nové morče. Ano, asi bylo, ale přece Jonáše nenechám jen tak, ať si nějak pomůže. Nebo ho nechat utratit, když doktoři tvrdí, že je v pořádku? Je mi ho tak líto, pořád ho někam tahám, něco mu rvu do tlamičky. Není to nakonec ten důvod, proč z domečku nevystrčí čumák a nejí? Jsem zvědavá, zda po dnešní návštěvě veteriny budu moudřejší.

Další marod

David dostal v noci na dnešek poslední tabletu antibiotik. S Klárou jsem ráno šla na ORL na kontrolní výtěr. Stejná akce nás čeká s Davidem ve čtvrtek. Asi jsem měla pocit, že se už nemám o koho starat či co. A tak jsem dala Jonáše do krabice a vyrazila na veterinu. Jonáš má totiž již delší dobu na zádech bouli. Dlouho to byla boulička velikosti třešňové pecky a neměnila se. Poslední dobou se mi však zdálo, že se boule hodně zvětšuje. Paní doktorka usoudila, že by to mohl být absces. Také nádor, ale na to se jí zdál Jonáš mladý. Nejdřív zkoušela do boule píchat injekční stříkačkou, zda něco neodsaje. To žádné výsledky nepřineslo. Proto bouli skalpelem nařízla a začala vymačkávat hnis. Spoustu hnisu. Dozvěděla jsem se, že morčata mají hnis konzistence zubní pasty. Pak ještě z rány hnis dlabala lžičkou. Nakonec dostal Jonáš injekci antibiotik. Domů jsme také dostali  jednu na zítra. A také lahvičku s naředěnou desinfekcí a injekční stříkačku na proplachování rány. Ve středu se máme přijít ukázat. A zase mám co dělat, zase koho léčit. A doktoři mi připraví bohatý kulturní a společenský program do konce týdne! Co já bych si počala, kdyby jich nebylo!!!