Po týdnu

Je neuvěřitelné, že jsem se celý týden na blog nedostala. Přitom se toho u nás stále tolik děje. Možná právě proto, děje se toho nějak a moc a nestíhám o všem ani pořádně popřemýšlet, natož to nějak zdokumentovat. Tak dnes vezmu pár střípků z minulého týdne. Omlouvám se, že bude příspěvek delší a snad vás nezahltím fotkami.

Ve středu se David rozloučil s plaváním. Poslední hodina byla více méně hrací, i když na začátku také symbolicky pracovali. Dostal mokré vysvědčení, odměny a ještě speciální dárek - tašku - za nejlepší docházku. S naší nemocností mě to hodně překvapilo. Je pravda, že pokud to jde, snažíme si zameškané hodiny nahradit, ale ne vždy se to podaří. David byl na své úspěchy náležitě pyšný a prý určitě příští školní rok bude zase chodit. Když to tak píšu, připomíná mi to, že musím poslat přihlášku!

V neděli jsme se rozdělili. Tatínek s Davidem se rozjeli do Lešan do Vojenského technického muzea. Davida naprosto fascinuje vše, co se týká armády, zbraní apod. Tento cíl byl pro něj jako stvořený. Vrátil se plný dojmů, nadšeně mi líčil všechny tanky, bunkry a nevím co ještě. Určitě prý tam také musím jet, bude se mi tam prý moc líbit :-)

My s Klárkou pro armádu tak zapálené nejsme, proto jsme se rozhodly prožít víkend s korálky. Dopoledne se konal kurz háčkování a sutašek. Já se vrhla na háčkování. I když vrhla je asi nadnesený pojem. Řekněme, že jsem se celé dopoledne snažila protahnout háček danými oky, přibrat k tomu nějaký korálek. Ukázalo se, že je to nad mé síly. Vím, že se s háčkem nekamarádím, nikdy jsem se dále než na řetízkové oko nedostala. Nějak jsem doufala, že to s korálky třeba půjde. Nešlo. Sice jsme teoreticky pochopila, co mám dělat, co se po mě žádá, ale do praxe se mi to uvést nepodařilo. Chce to hodně trpělivosti a trénovat a trénovat a trénovat. Třeba to časem půjde. Klárka se pustila do sutašek, vyrábí sponu do vlasů. Té to docela šlo, spona se už rýsuje. Doufám, že jí brzy dokončí, aby se mohla pochlubit.
Odpoledne byl pravidelný sraz korálkové školy. Šily jsme náušnice. Černobílé jsou moje, Klárčiny zlatozelené.

Když jsme u korálků, Klára konečně obšila svůj kočičí fimošon a náhrdelník pro paní učitelku je hotov.  Dnes ho Klára do školy nesla. Je to pro paní učitelku na pracovní činnosti, která také ráda korálkuje, tak doufám, že ho ocení víc než třídní loňský náramek.

Nejvíce starostí nám dělá chlupatý člen domácnosti morče Jonášek. Ačkoliv na veterině jsou spokojeni, jak se rána pěkně hojí, Jonáš nejí, je zalezlý v domečku. Takže mu kromě každodenní dávky antibiotik dávám po 2-3 hodinách stříkačkou do tlamičky instantní seno a ob den chodíme na veterinu, kde nám v podstatě nic neřeknou, jen konstatují, že není důvod aby nejedl. Mě už nějak dochází síly, trpělivost a přiznám se, že i finance, protože jak všichni víme, veterina není nejlacinější kratochvíle. Dnes nás čeká výlet zase a já nějak nevím, jak se k tomu postavit, po týdnu jsme se nedostali nikam. Dostala už jsem od známých rady, že jednodušší by bylo pořídit si nové morče. Ano, asi bylo, ale přece Jonáše nenechám jen tak, ať si nějak pomůže. Nebo ho nechat utratit, když doktoři tvrdí, že je v pořádku? Je mi ho tak líto, pořád ho někam tahám, něco mu rvu do tlamičky. Není to nakonec ten důvod, proč z domečku nevystrčí čumák a nejí? Jsem zvědavá, zda po dnešní návštěvě veteriny budu moudřejší.