Na vyhlídce ve Svatém Janu pod Skalou jsem už před lety byly. Pamatovala jsem si, že výhled byl dokonalý, ale cesta naprosto zabijácká. Velmi dobře si vzpomínám, jak jsem se v polovině cesty chtěla otočit a jít zpět dolů. Nedávnou jsem však kolem jeli a já zatoužila ten výhled vidět znova. Děti se zcela vyjímečně shodly, že se matka pomátla definitivně. David prohlásil, že on nahoru určitě nepoleze, Klára mi ale slíbila, že na mě půjde dohlédnout, abych cestou nezkolabovala. Jeli jsem naším oblíbeným vlakem do Srbska, odtud pohodových 5 km do Svatého Jana. Tam jsem zanechaly Davida svému osudu a začaly s Klárou stoupat. Já vím, že je to jen 1 km. Ale není 1 km jako 1 km! Bylo vedro, i když naštěstí pod mrakem. No co vám budu povídat, kondička samozřejmě na bodu -100. Když celé dny sedím na zadku před počítačem, co taky můžu čekat. Funěla jsem jako lokomotiva. Kdybych si to nevymyslela sama, asi bych to vzdala. Klára vedle mě poskakovala a zpívala mi do kroku! Ale řekla jsem si, že nebudu bačkora a dofuňěla jsem až k cíli. Ten výhled opravdu stojí za to! A jako bonus bylo, že jsem na vyhlídce po celou dobu byly samy! V to jsem po minulých zkušenostech vůbec nedoufala. Takže jsem si mohly posedět a pokochat dosytosti, v naprostém klidu.
Po sestupu dolů, který taky nebyl úplná legrace, bála jsem se, že mě zdradí mé churavé koleno, jsem nabraly Davida a už společně stoupaly k Bubovickým vodopádům. Ty byly samozřejmě bez vody. Jak jinak v tomhle suchu. Pak už jen na Karlštejn na vlak. Vzhledem k programu, který máme na pátek, jsme se na Karlštějně nijak nezdržovali. V nohách jsem měli krásných 16 km. A mě hřál skvělý pocit, že ještě nejsem úplná bačkora!
Ali, vyšla si a to je hlavní! Nás udržuje jakštakš v pohybu pes, ale určitě to může být lepší...
OdpovědětVymazatDěkuji za krásný výhled a přeji hezkou neděli, Helena