Druhé kolo

Věřím, že smůlu máme na dlouho vybranou. I když jsem prohlašovala, že žádné nové zvířátko mi do bytu už nesmí, podlehla jsem. Při pohledu na Cookieho, jak se tulí k plyšové Šmoulince, jsem dala za pravdu paní z chovné stanice, odkud jsme si kluky přivezli. Neměl by být sám a je určitě lepší sehnat mu mimino, dokud je také ještě malý. Dvě mláďata se jistě sžijí lépe než dospělí jedinci. Ovšem sehnat teď hned malého samečka nebyla úplná legrace. Teď prostě mláďata nejsou. Nemohli jsme si vybírat barevnou mutaci, hlavně že je to dvouměsíční kluk. Paní z ChS mě naváděla, jak nejlépe je skamarádit. Upozorňovala mě, že se kluci prát budou, budou lítat chlupy, ale když nepoteče krev, nemám zasahovat. Můžu vás ujistit, že jsme mě hodně strach, co se bude dít. Cookie ale hodně překvapil - mimčo očuchal, olízl ho na hlavě a hned se k němu přitulil. Nedošlo na žádné boje, žádné prskání, naprostý klid. A že je malý pěkný křikloun. Když na něj sahneme tak, že se mu to nelíbí, kvičí jak když ho na nože berou. To jsem ještě u žádné z našich činčil nezažila. Tak věřím, že to klapne a kluci budou dobří kamarádi. Jméno jsme pro prcka ještě nevybrali. Bylo to totiž pro děti překvapení. Když přišli, prcek tu prostě byl. Na dohady o jméně ještě nebyl čas :-)