Anotace z DK:
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru.
Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.
Všichni dobře víte, že balet miluju. Měla jsem v mládí v prostředí baletu hodně kamarádů, známých i lásek, takže v knížce asi není nic, co by mě překvapilo . Knížka líčí velmi syrově studium na konzervatoři a asi by si jí měla přečíst každá maminka, která sní o tom, že její dcera bude baletka. Pedagogové jsou vykresleni velmi věrně. I když autorka používá zkreslená jména nebo přezdívky, jsou velmi dobře identifikovatelní. Trochu mi vadil styl, ve kterém je kniha napsaná - vyprávění v 2. osobě proložené strohými deníkovými zápisky bez špetky emocí. Přeskakování v čase. Ale po pár stránkách jsem si na to zvykla.
Dala jsem knížku přečíst i Kláře. Doufala jsem,že pochopí a přestane nám vyčítat, že jsem jí nedovoli jít studovat na konzervatoř. To se ale bohužel nestalo...
Ali, děkuji za další recenzi.
OdpovědětVymazatKlára to pochopí, ještě k tomu nedozrála...
Měj hezký den, Helena
Helenko, já ti nevím. Snad ano. Zatím mi to přijde čím dál tím horší. V době, kdy byla konzervatoř aktuální, to jen tak nadhodila. Když jsme s manželem řekli, že to ani náhodu a vysvětili, proč se k tomu tak stavíme, už o tom nemluvila. Já si naivně myslela, že to pochopila, obzvlášť když pak slýchala vyprávění maminek, jejichž dcery na konzevatoř šly. A poslední dobou mi pořád vyčítá, že jsem jí nedovolili na konzervatoř jít. Tak snad jí to časem přejde.
VymazatFakt síla. Tak to mě překvapilo, že to ještě takhle funguje, myslela jsem si, že když je příběh z devadesátek, tak už metody budou překonané. Evidentně ne, to je děs. Je dobře, že tam nešla!
OdpovědětVymazatJe pravda, že mí kamarádi studovali konzervatoř na přelomu 80. a 90. let. Ale podle toho, co mi říkaly maminky současných studentek konzervatoře, nic moc se nezměnilo. Ono je to těžké, když vedení i pedagogové se nemění. Ale na druhou stranu je třeba podotknout, že je to vlastně potřeba.Tehnle svět je neobyčejně tvrdý a drsný. Člověk, který by nebyl od dětsví zocelován, by to psychicky nezvládl. Alespoň tak jsem to vždy cítila.
Vymazat