Poslední, sláva!

Poslední představení nás dnes čekalo na Nové scéně ND.  Přiznám se, že tentokrát jsem se obzvlášť netěšila. Představení na Nové scéně jsou nejen pro mě nepříjemná. Nervy jsou napjatější než obvykle, takže na zkoušce se více křičí, uráží, odchází z jeviště. Vstupenky jsou vyprodány vždy více než měsíc před představením. I proto jsem se tentokrát rodině usnesli, že do boje o vstupenky se zapojovat nebudeme a  nikdo od nás v hledišti nebude. Přijde mi to trošku i snobárna. Když jsou představení v Olšance, bývá poloprázdno. Ale když dítko tančí v Národním, sjede se příbuzenstvo z celé republiky.  Zázemí na NS také nic moc. Malá šatnička zhruba pro 25 -30 holek, naprosto nedýchatelno. Navíc o několik pater níž, že je jeviště. Přesun ze šatny na jeviště zabere pět minut svižné chůze, se ocáskem dětí ještě víc. Vzhledem k tomu, že na převleky máme zhruba 8 minut, museli jsem holky převlékat ve tmě za jevištěm. Manžel mi ještě doma nabízel, ať si vezmu čelovku. Pohrdla jsem, ale docela by se hodila. A to se nebudu raději ani rozepisovat o dětech, které do naší školy nastoupily přibližně před 3 týdny. Protože náš pan profesor je příliš mírný a rodičům dětí chybí jakákoliv sebereflexe a soudnost, děti se vystoupení účastní. Chudáci ani přibližně netuší, co by měly tancovat, natož kde konkrétně by měly na jevišti stát. Rozhodí se celé postavení, díky tomu Klárka se svou kamarádkou se vůbec nedostaly na místa, která měly vždycky a tak ani v podstatě netančily to, co měly. Byly z toho náležitě otrávené. Klárka cestou z představení uvažovala, že s baletem skončí. Ujistila jsem jí, že pololetí, které má zaplacené, dochodí. Co bude od září, nechám na ní, rozhodně jí do ničeho nutit nebudu.