Poprvé sama

Klárka už dlouho touží jít ze školy úplně sama. Má cestu nacvičenou, přechází správně. Učila se to pro případ, kdyby byl David nemocný a nebyl nikdo volný, kdo by ji mohl vyzvednout. Ze školy to má, řekla bych, středně daleko. Přibližně dvě zastávky autobusem. Ale chodíme pěšky, cestou přes velký Malešický park. Hodně lidí, málo frekventovaných přechodů. Už si také delší dobu pohrávám s myšlenkou, že by to určitě sama zvládla. Za mého mládí chodily přeci mnohem mladší děti. Jenže nyní, jak to sleduji, to zvykem není. I o rok až dva staší děti vodí rodiče. Dnes jsem se rozhodla, že to zkusíme. Měla jsem strach, ale myslím, že se musí Klára pomalu osamostatňovat. Celé dopoledne dost pršelo, Klára ráno (kdy ještě nepršelo) šla bez deštníku. Měla jsem obavy, že pokud jí ke škole ponesu deštník, bude to brát jen jako záminku ke kontrole a můj projev nedůvěry. Naštěstí se na chvilku počasí umoudřilo a déšť ustal. Měla jsem připravený foťák, že jí  z okna vyfotím, jak kráčí sama  po chodníku, ale překvapila mě svým velmi brzkým příchodem. Tak brzo jsem jí opravdu nečekala. Musela snad celou cestu utíkat, jak byla zadýchaná. Prý chtěla přijít co nejdříve, abych se o ní nebála. Mám to ale velkou a rozumnou holku!