... v noci sedla a náramek ušila. Zpočátku jsem si lebelila, šilo se mi krásně. Peyotový steh je mi velmi sympatický. Když jsem došila, zaradovala se, jak to pěkně šlo, teď u jen provléknout paměťový drát, udělat očka a je to. Tato procedura však trvala snad déle než celé šití, rozhodně jsem se při něm více zapotila. Ketlovací očka zvládám jakž takž, nijak bravurně, na měděném drátu. Ale paměťový drát byl k mému zděšení něco úplně jiného, dělal si, co se mu zlíbilo. Měla jsem pocit, že do tvaru oček jsem ho musela znásilnit. Byl to boj, ze kterého jsem rozhodně nevyšla jako vítěz. Něco tam na konci je, ale spokojená s tím nejsem. Tak příště se snad povede lepší.
žasnu, obdivuju... šikovná!! :-)
OdpovědětVymazatNáramek je parádní, to jsem ještě nikdy nezkoušela.
OdpovědětVymazatŠikulka, náramek je krásný!
OdpovědětVymazatDěkuju moc všem za slova chvály, snažím se o pokračování :-)
OdpovědětVymazatJuuuu, moc pěkné, po někom to dítko tak šikovné musí být!!!
OdpovědětVymazatSilvi díky, ale ručičky má dítko spíš po tatínkovi :-)
OdpovědětVymazatMoc pěkný, jo čtyřkorálek a peyote byly mé oblíbené :-). Teď nějak nemám čas a pak se stejně pokorně vrátím k drátu.
OdpovědětVymazatVzhledem k tomu, že vím jak dlouho pracuješ s drátem, tak musím říct, že očka v pohodě. Paměťák je zákeřnej, chce cvik. Při tom článku jsem si vzpomněla na svou první bitvu s osteofixem.
Muselo ti , Martino, zvonit v uších, když jsem se s tím mordovala!
Vymazat