Tentokrát zase trošku kultury. Balet Oněgin na scéně Národního divadla je podle mého esencí všeho, co si může milovník klasického baletu přát - silný Puškinův příběh, opojná Čajkovkého hudba, fascinující Crankova choreografie, špičkové taneční výkony. Proto jsme s mamkou opět (po kolikáte už?) vyrazily, tentokrát na obnovenou premiéru. A protože mám pocit, že Národní divadlo nabízí absolutní nedostatek koukatelných představení vhodných pro děti, vzaly jsem s sebou i Klárku. Nebyla jsem si jistá, zda to zvládne, hlavně, zda to pochopí. Asi nepochopila vše úplně, to v jejím věku nelze čekat. Závěrečnou scénu, kdy Taťána odmítá Oněgina a já při tom mám několikamilimetrovou husí kůži, zvládla bez mrknutí oka, jen z konstatováním, že má krásné šaty a tancuje úžasně.Také nemohla pochopit, proč Lenský tak vyvádí, vždyť se nic neděje, co je na tom špatného, že Olga tančí s někým jiným. Ale smrt Lenského jí úplně dostala, opět neutišitelný pláč na celé divadlo, utěšovali jí i diváci z řady před námi. Nevím, proč je teď taková citlivka. Dřív zvládla věci, které i mě rozhodily. Ale jinak se jí představení moc líbilo. Byla nadšená, že Oněgina tančil její favorit pan Katsapov. Tak jen teď nevím, co vybrat příště. Mám spadeno na Giselle, ale už předem se bojím těch slziček!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!