Lednice

Začala nám dovolená. Když nemůžeme na jih Evropy, rozhodli jsme se alespoň pro jih Moravy. Vyrazili jsem do Lednice. Ubytování jsem sehnali jen pár kroků od zámeckého parku. Na dnešní den jsem si naplánovali zámek a alespoň část parku. Park je tak rozlehlý a hlavně tak nádherný. Pokud jde o mě, vystačil by mi na celý pobyt.

 Projít jsem si dnes zvládli dva hlavní okruhy. Myslím, že dobře víte, že při prohlídkách nefotím ani v případě, že je to dovoleno. Chci si všechno prohlédnou, pozorně poslechnout a focení mě rozptyluje. Dnes mi to ale nedalo a tato dvě velmi známá schodiště jsem cvaknout musela.

A enfiládu obdivuju vždy a všude

 Vyšlápli jsme si na Minaret - všech 302 schodů. Ten výhled ale za to opravdu stál. Škoda, že byl takový bílý opar.

A zase chvíle toulání po parku - tak se blížíme k Peklu!

Naprosto mě tu uchvátili čápi. Přiznám se, že přes svůj pokročilý věk jsem nikdy tolik čápů pohromadě jsem nikdy neviděl. Tady jsou všude - na loukách, na hnízdech, lítají nám nad hlavami, opravdu nádhera, na kterou se dívám s otevřenou pusou a samozřejmě fotit zapomínám.

Myslím, že fotkami ze zámeckého parku vás ještě budu pár dní zahrnovat.

Michaela Klevisová - Sněžný měsíc

Anotace z DK:

Nová detektivka Michaely Klevisové zavádí čtenáře do idylické krajiny Beskyd, kde na horách ještě žijí lidé podobně prostě a v souladu s přírodou jako generace jejich předků. I sem ale vstoupil byznys, který staré roubenky mění na hotely a penziony a vše živé v lesích na lovnou zvěř. Realitní agentka Olga byla zavražděna na odlehlém místě vysoko v horách před roubenkou, kterou nabízela k prodeji. Stalo se to jen několik týdnů po vraždě makléřky v Praze. Oba případy spojují podobné okolnosti, a navíc se zavražděné ženy mohly znát. Kriminalista Josef Bergman proto odjíždí do hor a pátrá mezi místními obyvateli. Není to však jednoduché, protože obyvatelé horských samot jsou nedůvěřiví a uzavření a spousta z nich má svá tajemství, o která se s Bergmanem rozhodně dělit nechtějí.

Další detektivní příběh naší milé sousedky. Knížka si v mé  knihovně musela chvíli počkat, ale nic jí na aktuálnosti neubralo. Příběhy Míši nejsou podle mého detektivkami v pravém slova smyslu. Řekla bych, že je to spíše příběh, který má detektivní zápletku. Hlavní důraz je kladen na mezilidské vztahy. A na náhderné popisy přírody. Při čtení jsem měla chuť se zabalit a vyrazit hned do Beskyd. 

Pro příznivce Míši Klevisové mám dobrou zprávu - něco se chystá!

Miřenka Čechová - Balety

Anotace z DK:

Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru.
Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.

Všichni dobře víte, že balet miluju. Měla jsem v mládí v prostředí baletu hodně kamarádů,  známých i lásek, takže v knížce asi není nic, co by mě překvapilo . Knížka líčí velmi syrově studium na konzervatoři a asi by si jí měla přečíst každá maminka, která sní o tom, že její dcera bude baletka. Pedagogové jsou vykresleni velmi věrně. I když autorka používá zkreslená jména nebo přezdívky, jsou velmi dobře identifikovatelní. Trochu mi vadil styl, ve kterém je kniha napsaná - vyprávění v 2. osobě proložené strohými deníkovými zápisky bez špetky emocí. Přeskakování v čase. Ale po pár stránkách jsem si na to zvykla. 
Dala jsem knížku přečíst i Kláře. Doufala jsem,že pochopí a přestane nám vyčítat, že jsem jí nedovoli jít studovat na konzervatoř. To se ale bohužel nestalo...

Divoká Šárka

Naše oblíbené místo. Kousek přírody téměř v centru Prahy. Vydržíme tu bloumat celý den. Obzvlášť když se vydaří počasí jako dnes - ani horko ani zima, skvěle se leze po kopcích, krásná viditelnost. Co víc si přát?

Český Krumlov

Bylo nám jasné, že pokud se máme podívat do Českého Krumlova, který nepřetéká turisty, musíme letos. A čím dříve, tím lépe. Pořád se nedařilo, až konečně dnes! Pro mě vlastně první pravý letní výlet se vším všudy. Lidí tedy bylo dost, to pusto a prázdno jsme bohužel prošvihli. Ale myslím, že i tohle množství turistů se nedá srovnávat s tím, na co jsou v Českém Krumlově zvyklí. 

Výlet jsem si užili parádně. Zvládli jsme projít oba hlavní okruhy - tedy renesanční a barokní apartmány, to se nejvíce líbilo Kláře, i apartmány z 1. a 2. poloviny 19. století, z těch byl nejvíce nadšený David. Mě naprosto okouzlilo barokní divadlo. Před mnoha lety - rozuměj před dětmi - jsme s manžele v Českém Krumlově byli, ale divadlo jsme neviděli. Nemůžu si vzpomenout, zda proto, že bylo tenkrát v rekonstrukci, nebo jsme prohlídku nestihli z časových důvodů. Proto jsem dnes měla divadlo jako prioritu a byla bych ochotná oželet klidně i nějakou jinou prohlídku. Naštěstí to nebylo potřeba. Samozřejmě jsme se prošli zámeckou zahradou. A nevynechali jsme i útulné uličky v podhradí. Stejně tak Kostel sv. Víta.

Litovala jsem, že den je tak krátký. A to jsme z Prahy vyjeli na naše poměry brzy a vrátili jsme se kolem 21 hodiny. A stejně se nám z městečka nechtělo. Pokud máte Český Krumlov v plánu, neváhejte, věřím, že turistů bude přibývat. A není nad to se uličkami volně procházet a ne být davem posunován!

Opožděná oslava

David měl narozeniny v době karantény. Nechtěl však slavit bez babičky. V té době jsem moji maminku navštěvolali jen nakrátko, s nákupem a vždy v roušce. Takž oslava byla přesunuta na lepší časy.  A ty tedy nastaly teď, kdy konečně jsem měli všichni čas a pořádnou oslavu.  Tak dodatečně všechno nejlepší!

Petra Dvořáková - Vrány

Anotace z DK:

Dvanáctiletá Bára se právě nachází na prahu dospívání. Projevuje se u ní výtvarné nadání, ale také živelná a občas nezvladatelná povaha. S nástupem puberty se konflikt mezi její spontánností a touhou matky po nekomplikovaném životě dramaticky prohlubuje. Zvlášť v kontrastu s její o něco starší, poddajnou sestrou. Čím více chce Bára svou přirozenost realizovat, tím úporněji se její okolí snaží tyto nesrozumitelné a průměru se vymykající potřeby ovládnout. Jejího talentu si všimne mladý učitel výtvarné výchovy přezdívaný Frodo, který jí nabídne citlivou oporu v boji s nároky rodiny, jež pod fasádou vnější spořádanosti ukrývá i velmi temná místa. Jenže Bára svoji válku v zákopech nerozumění stále prohrává. Jedinými spojenci se jí tak stávají vrány hnízdící před okny v parku. Vrány, které zpřítomňují přirozenou pudovost prostupující zvířecí i lidské životy. Svět, na který se Bára stále mocněji napojuje. Nabídne jí někdo opravdovou pomoc? Existuje ještě nějaké východisko?

Kniha, kterou doprovázel obrovský hype na sociálních sítích, je krátkým, komorním příběhem. Přečetla jsem ji lehce za jeden večer. Nevýhodou takové masáže je to, že máte nějaká očekávání a vlastně tušíte, jak byste se měla při čtení knížky cítit. Příběh je opravdu hodně děsivý, to je mimo veškerou diskuzi. Ale že bych měla při čtení husí kůži nebo ji nebyla pro slzy schopná dočíst - to opravdu ne. A možná jsem divný asociál, ale já s matkou hlavní hrdiny Báry v některých chvílích i soucítila. Ne že bych její chování schvalovala, ale asi jsem jí dokázala trošku porozumět. Možná i proto, že takovou Báru, ale v chlapecké verzi doma mám. Předala jsem knížku Kláře a jsem opravdu zvědavá na její postřehy, ona se bude dívat na příběh z jiné perspektivy.