Ocáska už z mých fotek znáte. Je to toulavý kocourek, který velkou část dne tráví u nás na zahradě. Ocásek mu říkáme proto, že téměř žádný ocásek nemá. Myslela jsem si, že o něj přišel v boji s nějakým jiným kocourem. Když se podíváte na jeho ouška, má je zubatá jako ozdobný lem krajky. Občas přijde s nějakým čerstvým šrámem z bojů. Ale čím déle o něm přemýšlím, tím více se mi vkrádá myšlenka, jestli ho o ocásek nepřipravil zlý člověk. Ocásek má rád společnost. Kdykoliv jsme na zahradě, leží tak, aby na nás dobře viděl, stále se pohybuje v naší blízkosti. Nechá nás přiblížit hodně, hodně blízko. Ale nikdy na sebe nenechá sahnout, nikdy se nenechá pohladit. A to ho známe mnoho let, mnoho let ho pravidelně krmíme. Myslím, že s lidmi má nějakou velmi ošklivou zkušenost a lidské ruky blížící se k němu se neskutečně bojí. Stále doufám, že jednou pochopí, že ne všichni lidé jsou zlí a že lidské pohlazení a podrbání může být příjemné. Ale pomalu tomu přestávám věřit. Ocásek už je kočičí senior. Obzvlášť poslední dobou na něm jeho věk pozoruji, je pomalejší, nemotornější. Ale třeba ještě pochopí, že my ho máme rádi.....
Ali, on to ví!
OdpovědětVymazatMěj se moc hezky, Helena