Anotace z DK:
Bohdana je uzavřená dívka, která žije pouze s mrzutým otcem, a dobrosrdečnou, ale poddajnou Bělou. Trápí ji napětí v domě, a také tajemství, které ji nepřestává vrtat hlavou: Proč ji těžce nemocná babička při poslední návštěvě v nemocnici oslovila „Blanko“?
Vedle toho se odvíjí příběh Svatopluka Žáka, oddaného komunisty, který celý svůj život zasvětil budování socialismu, lásce ke své ženě a dceři, jejíž budoucnost měla být stejně zářivá jako hvězda na rudém praporu. Jenže jak se říká: Chcete-li Boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. A tak se v jednom okamžiku oba příběhy slijí do jednoho a ukáže se, že nic není takové, jak se doposud zdálo, a už vůbec ne takové, jaké by to být mělo.
Nový román Aleny Mornštajnové je odlišný od předchozích. Nejedná se o velké historické téma, nýbrž o intimní rodinné drama, kde hlavní roli nehrají velké dějiny, ale náhody a lidské charaktery. Stejně jako u románu Hana však jde o silný, strhujícím způsobem vyprávěný příběh, který si čtenáře podmaní od první do poslední stránky.
A další návykovka. Naštěstí čtená až teď během vánočních svátků, takže nebyl takový problém, když jsem se od ní prostě jeden den nezvedla. Nevím, proč mě styl vyprávění této autorky tolik pohlcuje. A to musím říct, že tato knížka se mi z těch, které jsem četla (ještě jsem nečetla Hotýlek), líbila nejméně. Ale stále se mi líbíla moc.
POZOR, SPOILER!!!
Vůbec mě nenapadlo, že Bohdana je němá celý svůj život. Musela jsem se v knize vracet, jestli mi něco neuniklo, jestli jsem něco nečetla nepozorně.
sobota 28. prosince 2019
Alena Mornštajnová - Slepá mapa
Anota z DK:
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.
Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství.Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.Nový začátek se tak záhy mění v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu Anežky.
Tenhle příběh mě opravdu chytil. Na osudech jedné rodiny jsou zde úžasně vyložené moderní dějiny naší země. Však jsem hned knížku dala Kláře, aby si jí také přečetla. Bude pro ní určitě záživnější než pravěk , který ve škole (po kolikáté už???) ve škole probírají. Knížky této autorky jsou pro mě návykové, nedokážu je odložit. Ve chvíli, kdy ji čtu, vázne chod domácnosti. Měla jsem problém čtení přerušit a jít dělat něco jiného.
Angela Marsons - Pohřbená pravda
Anotace z DK:
Šestý temný detektivní příběh z pera Angely Marsonsové, jejíž prvotina Němý křik, úvodní díl série, se v angličtině prodala už v milionu výtisků.
Nález starých kosterních ostatků na pomezí dvou policejních okrsků postaví inspektorku Kim Stoneovou nejen před nový případ, ale také před neobvyklou výzvu – spolupracovat s bývalým parťákem, s nímž se nerozešla právě v dobrém. Podrobný průzkum hrobu odhalí, že těl tu leží víc a že nezemřeli přirozenou smrtí. Kim stojí před nelehkým případem. A taky nelehkou situací - jak se obejde bez svého týmu, ale také jak se její tým obejde bez ní. Protože pravdu, až doteď pohřbenou a právě vykopanou, už nelze skrýt…
I když šestý díl, je to snad první příběh, kde se neřeší minulost inpektorky Kim. Pozornost se více obrací na ostatní členy týmu. To je příjemné osvěžení. Rasově motivovaný zločin je teď velmi populární téma. Přiznám se, že mě osobně příliš neoslovuje, tohle téma mi prostě nesedlo.
Lucy Clarke - Modrá
Anotace z DK:
„Co se stane, když je pravda unášena vlnami pryč z našeho dosahu…“
Poklidný výlet na moři? Ani náhodou! Koupání v průzračné vodě a popíjení tropických koktejlů se až příliš brzy promění ve zlověstnou noční můru…
Lana a její nejlepší kamarádka Kitty se vydají hledat svobodu a dobrodružství. Jejich sen volně cestovat se jim splní, když získají možnost plavit se na Modré – jachtě, která pluje z Filipín na Nový Zéland. Spolu se svými novými přáteli rychle podlehnou kouzlu vzdálených ostrovů a divokých večírků na jachtě.
Z ráje se ale brzy stává peklo – Lana a Kitty zjišťují, že každý na palubě má nějaké tajemství, a navíc jeden z jejich nových přátel po jedné hádce záhadně zmizí...
Nebezpečné vlny nedůvěry a lží ohrožují nezávazné letní dobrodružství na lodi, někteří se však svého vysněného ráje nehodlají jen tak vzdát… a to za jakoukoli cenu!
Příjemné prázdninové čtení. Ano, četla jsem na přelomu léta a podzimu, jen jsem úplně zapomněla přečtené knihy zapisovat. Lehce napínavý příběh plný moře slunce, plachtění a svobody. I když na jednu stranu by mě hrozně lákalo nechat za sebou všední dny a starosti a jen tak si plachtit po moři, myslím, že bych asi takhle volně žít nedokázala.
úterý 24. prosince 2019
24. adventní
Štědrý den... co dodat... snad se vydařil. Pro mě nebyl úplně jednoduchý, tatínek by měl dnes narozeniny. Ještě že bylo tolik práce, neměla jsem moc času na přemýšlení.
pondělí 23. prosince 2019
neděle 22. prosince 2019
sobota 21. prosince 2019
pátek 20. prosince 2019
20. adventní
Konečně jsem začala balit dárky. Dělám to hrozně nerada, protože to neumím a nejde mi to. Proto to odkládám, co to jde. Mám obavy, že brzo budu balit až na Štedrý den ráno.
čtvrtek 19. prosince 2019
19. adventní
Letos jsme s Klárou obě vánoční korálkování hodně ošidily. Alespoň pár zvonečků jsme zvládly jako drobné pozornosti.
středa 18. prosince 2019
úterý 17. prosince 2019
17. prosince
Kromě klasických třešňových barborek mále letos i zlatý déšť. To je taková jistota, ten rozkvete vždy. I když moc brzy.
pondělí 16. prosince 2019
16. adventní
Dnes nás čekal každoroční Davidův kytarový koncert. Mají ho vždy v klubu v centru Prahy, u Staroměstkého náměstí, tak jsem se alespoň chvilku krásně prošli.
Koncert byl jako vždy fajn. Je vidět, ze děti svého učitele milují (některé dívky doslova, je to vidět na každém jejich pohledu ). Pan učitel to s nimi neuvěřitelně umí, mají mezi sebou kamarádský vztah. Kéž by bylo takových učitelů víc!
Nějvětší úspěch měla hra kytarového souboru, kam David chodí prvním rokem. To se jim opravdu moc povedlo:
David si zahrál Piráty z Karibiku:
a Anděla. Přiznám se, že jsem hodně přemýšlela, jestli sem tohle video dát. David prostě zpívat neumí, nemá po kom. Ale domluvili se s Tomášem, že to zkusí spolu. Tak prosím o shovívavost. Pevně věřím, že tu mám samé milé čtenáře a nebudu tu pak číst nějaké ošklivé hejty.
neděle 15. prosince 2019
sobota 14. prosince 2019
14. adventní
Na vánoční Bučis games - taková vánoční besídka našeho florbalového klubu se vždy David těší. I dnes si zahrál, zařádil, zablbnul. Jeho tým skončil na druhém místě, má stříbrnou medaili, tak je nadšený.
S dlouholetými kamarády. Jsou spolu už od školky.
pátek 13. prosince 2019
čtvrtek 12. prosince 2019
středa 11. prosince 2019
11.adventní
Vím, že pravý úplněk je až 12.12. v 6 hodin ráno. Ale to po mě nemůže nikdo chtít, abych pobíhala po balkoně s foťákem. To mám úplně jiné starosti, navíc ráno mi nic úplně dobře nejde. Tak mám fotky těsně před úplňkem.
úterý 10. prosince 2019
10.adventní
Ti z vás, kteří sem chodí již delší dobu, si možná vzpomenou, že každý roky zkouším nový druh cukroví. Chci, abychom kromě naší osvědčené klasiky vyzkoušeli i něco nového. Letos se mi zalíbily husarské koláčky. Pekla jsem podle tohoto receptu. Jaké jsou ještě netuším. Při pečení na cukroví vůbec nemám chuť.
pondělí 9. prosince 2019
neděle 8. prosince 2019
8. adventní
Vitamíny je třeba doplňovat. Kde jsou ty doby, kdy mandarinky byly symbolem Mikuláše a nadcházejících Vánoc.
sobota 7. prosince 2019
7. adventní
V předvánočním čase je ž dlouholetou tradicí premiéra baletního představení Klářiny baletní školy. Tento rok menší děti tančily Louskáčka, ty větší 3. jednání Labutího jezera.
Klára získala roli jedné z princezen:
... princeznu ze Španělska. Byla to její premiéra. Ráda by na sólu pracovala dál a prezentovala se s ní na jaře na soutěžích. Tak uvidíme, jak to půjde. Práce je na tom ještě hodně.
pátek 6. prosince 2019
6. adventní
Frozen - ráno venku u doma na talíři. Ti naši cool puberťáci mají radost z takových infantilních věcí!
čtvrtek 5. prosince 2019
středa 4. prosince 2019
úterý 3. prosince 2019
pondělí 2. prosince 2019
2. adventní
Pečení odstartováno. Jako vždy začínáme perníčky. Pro nás to ani není vánoční cukroví, řekla bych spíše předvánoční. Po Mikuláši už nebudou :-).
neděle 1. prosince 2019
1. adventní
Rok se s rokem sešel a máme tady opět adventní období. Ráda bych opět letos zkusila nafotit sérii adventních fotek. Moc ráda se totiž vracím k minulým cyklům. Jen mám obavy, abych měla co fotit. Aby tu nebyla počítačová klávesnice 20x jinak.
Dnes tedy otevíráme první okénko adventního kalendáře. Já si moc přála tenhle kosmetický a manžel mi udělal radost. Přeji vám všem, aby váš letošní advent byl plný radosti, klidu a spokojenosti.
sobota 23. listopadu 2019
Slíbené obrázky
Slíbila jsem, že až budou oficiální fotografie z Plzně, pochlubím se. A dělám tak ráda. Jsou opravdu nádherné. Autorkou je Pavla Kymplová, které pravidelně všechny baletní soutěže i jiné akce dokumentuje. Na její obrázky se vždy moc těším.
A pro pořádek si tu odložím i záznam celého představení.
Kdyby někdo náhodou měl chuť, Klára je v 33:25. Ale pro zájemce určitě stojí za to projet si to celé. Některá čísla jsou opravdu povedená. Na úplném konci je vystoupení sólistů baletu DivadlaJ.K. Tyla v Plzni.
neděle 10. listopadu 2019
První prodloužená
A abychom náhodou neměli té kultury málo, měla Klára dnes svou první prodlouženou. Moc se na ní těšila. Já naopak byla nešťastná, že tam musím. Abych vysvětlila - taneční jsem neměla ráda, byla jsem vždy zoufalá, když jsem na svou hodinu musela. A tehdy jsem se zařekla, že už nikdy na žádné plesy a podobné kratochvíle chodit nebudu. Porušila jsem to jen dvakrát - na svůj maturitní ples, který žádná skvělá akce rozhodně nebyl. A Klářin imatrikulační ples, v jehož průběhu zemřel můj tatínek. Takže tyhle akce opravdu pro mě nejsou. Jenže Klára stála o to, abychom tam všichni šli. Trochu je mi záhadou, proč. V podstatě se k nám nehlásila a když jsem se jí snažila vyfotit, vrhala na mě takovéhle "milé" pohledy.
Ale tanec s tatínkem si užila. On už méně, díky mě netancoval pěknou řádku let.
Tak jen dva malé střípky. Víc vás zatěžovat nebudu.
Přiznám se, že ani tady se mi moc nelíbilo. Spousta lidí, vydýchaný vzduch. Špatné světlo na focení. Neuvěřitelný rámus. Nevím, jak Kláře vysvětit, že příště já už opravdu ne.
pátek 8. listopadu 2019
Kulturní smršť
Někdy se to tak sejde. Jsou dlouhá období, kdy bych ráda vyrazila za kutlurou, ale nic mě neláká. A pak se mi podaří sehnat vstupenky na dvě, podle mého názoru bezkonkurenčně největší, kulturní události a zrovna dva dny po sobě.
V neděli 3. listopadu jsme vyrazili celá rodina - tedy já, manžel, David a Klára do Semaforu. Semafor slaví své 60. narozeniny a slaví jak jinak než hudbou a humorem. Představení Semafor má narozeniny bylo složené ze tří polovin, jak sám pravil autor. První polovina má podtitul To nejlepší z nejhoršího. Tedy písničky a krátké scénky z her, které u diváků propadly. Ale i v nich se našly tyto kousky, které publikum pobavily. Druhá polovina je tvořená ukázkami z her nejúspějšnějších. Tím končí oficiální program, který si divadlo připravilo pro natáčení televize a VIP hosty. A začíná třetí polovina. Pro věrné diváky divadla. Z velké části improvizovaná, kdy se pan Suchý s paní Molavcovou a kapelou vždy nejprve domluvili, jakou písničku si dáme tedˇ. Atmosféra v divadle byla tento večer dokonalá. Publikum s interprety zpívalo, tleskalo do rytmu. A věřím, že kdyby byl prostor, řada z nás by si i zatancovala. Geniální humor pana Suchého byl ten večer samozřejmostí. Nevěděla jsem, zda se mám dřív smát, zpívat, při některých vzpomínkách pana Suchého dojatě slzet nebo žasnout, kde se v něm a paní Molavcové bere ta neuvěřitelná energie. Energie, kterou jim mohu nejen já, ale i řada mladších zcela nepokrytě závidět. Smáli jsem se s manželem, jak přesně jsme zapadli do typického diváckého schématu, které pan Suchý nastínil - řady pamětníků počátků Semafory řídnou. Nejčastěji teď chodí do divadla padesátiletí caparti, kteří poznali Semafor ponejprv doma z magnetofonových nahrávek svých rodičů. A někteří vodí do divadla své i děti. A naše děti se opravdu bavily. Obzvlášť Klára, která zpívala z plna hrdla. A její nadšené pištění a výkřiky "bravo" se nad hledištěm rozléhaly. David se spokojil se smíchem a potleskem a prý se za Kláru a za mě styděl :-). No jo, když se holky odvážou....
V pondělí 4. listopadu nás čekal úplně odlišný žánr. Baletní představení Valmot. Sem jsem vyrazily v naší obvyklé dámské sestavě - s Klárou a mojí maminkou. Už jsem tu o Valmontovi psala a tuším, že ne jednou. Tentokrát bylo speciální tím, že se bylo jedím ze série pěti představení, kterými se loučili s jevištěm dva geniální tanečníci primabalerína Tereza Podařilo a první sólista Alexandr Katsapov. Tanečníci, kteří mě provázeli mým mládím, na které jsem v době vysokoškolských studií chodila velmi často a pravidelně, hlavně na Terezku Podařilovou. Pan Katsapov naskočil do ND přece jen trošičku později. Valmont je krásné přestavení samo o sobě, ale s těmito protagonisty je to dílo naprosto geniální. Je to tím, že obě role psal choreograf Libor Vaculík na tělo přímo jim. Viděla jsem několik obsazení Valmonta, ale i když ostatní rozhodně špatní nebyli, s Terezkou a panem Katsapovem se srovnat vůbec nedají. Jejich výkony, především herecké (ty taneční bereme jako samozřejmost) jsou opravdu fenomenální. Husí kůže mi během představení naskočila mnohokrát. Děkovačka byla také pompézní. Velmi mě překvapilo dojetí pana Katsapova. Nějaké slzičky jsem spíš čekala u Terezky. Ta to ale ustála s usměvem. U pana Katsapova bylo vidět, že se slzami hodně bojuje. Seděly jsem v druhé řadě, takže jsem to viděly dobře. Po skončení představení se konala ještě autogramiáda. I když lidí bylo spousta a původně jsem to v plánu neměly, nakonec jsme si s Klárou frontu vystály a s oběma tanečníky se rozloučily osobně. Jsem ráda, že jsem oběma mohla poděkovat za nejen tento úžasný večer, ale spoustu dalších, které jsem díky nim mohla prožít. Oba se se svou taneční kariérou rozloučili opravdu velkolepě. Vím, že už nikdy na Valmonta nepůjdu. Nikdy bych se nevyhnula srovnání a už nikdy by to "nebylo ono". Přeji oběma umělcům spoustu radosti a úspěchů v dalších profesních krocích.
sobota 2. listopadu 2019
Balet Gala Plzeň 2019
Už jsem se tu chlubila, že si Kláru vybrali organizátoři každoročního Baletu Gala v Plzni. Tanečníci jsou vybíráni na základě jejich vystupování na soutěžích v minulém školním roce. Nemusím asi zdůrazňovat, jak moc byla Klára nadšená, když nám mailem dorazilo pozvání. Takže dnešní den jsem si užívali v Plzni. Prostorové zkoušky začínaly již po poledni. Tentokrát vás nebudu zatěžovat videem, protože žádné nemám. Klára byla z naší školy sama, tak si moc přála, abych s ní v zákulisí byla jako morální podpora. Sama tam být nechtěla. Vše jsem tedy mohla sledovat je škvírkami mezi šálami na jevišti. Ale organizátoři každoročně zveřejňují záznam celého představení na youtube, tak si to prohlédnu později tam. Na představení se představilo 37 čísel baletních škol z celé ČR, Německa a Anglie. Jako zlatý hřeb večera předvedli sólisté baletu DJKT závěrečné pas de deux z připravovaného baletu Korzár. Klára byla neuvěřitelně nervozní. Takhle jsem jí nikdy vystresovanou neviděla. Snažila jsem se jí vysvětlit, že o ni nic nejde, nesoutěží se, nikdo ji nebude hodnotit. Má si jen užít své sólo, které tentokrát tancovala naposledy. Prostorovka jí dost rozhodila. Jeviště Nového divadla v Plzni je opravdu veliké v porovnání s těmi, na kterých obvykle Klára tancuje. Takže zatímco vždy řeší, aby se se svými skoky na jeviště vešla, tady měla stres, aby ho vůbec přeskákala. Stále měla strach, aby své škole neudělala ostudu. Až mě překvapilo, jak vážně vzala závazek reprezentovat školu. Ale strachy byly zbytečné, vše klaplo. Sólo se jí povedlo, myslím že více než na poslední soutěži v říjnu. Může být se sebou spokojená. Až budou zveřejněné oficiální fotky a video, určitě se tu zase pochlubím.
pondělí 28. října 2019
Sváteční snídaně
Už dlouho jsme tu nepekli. Je to tím, že poslední dobou jsem neměla chuť ani čas na nějaké experimenty a většinou jsem sahala po ověřených stálicích. Teď mě zaujal recept na youtube na kynuté rohlíčky s nutelou. Také rychlovka. A moc dobrá. Obzvláště pro milovníky nutely. A to naše děti opravdu jsou. Já bych dala přednost třeba ořechové náplni. Ořechový závin jsem ale pekla před pár dny, tak ať si děti užijí. Uričtě jsem se nepekla naposledy. Naplnit se dají opravdu čímkoliv.
čtvrtek 24. října 2019
Tak jo....
.... budu pyšná matka a pochlubím se tu. Tady na tu akci dostala Klára pozvání. Nevím, přijde mi, že to zní až moc honosně a zase až taková sláva to nebude. Ale snažím se potlačit svůj vrozený sketpiticmus a radovat se s ní. Ještě doufám, že se dá do té doby dohromady. Právě ulehla s teplotou. Letos se jí po zdravotní stránce fakt "daří".
neděle 20. října 2019
Víkend s dětmi
Já vím, zase to tu zanedbávám. Pořád si říkám, že se blogu věnovat musím, ale nějak mi to nejde . Na jedné straně stará ohraná písnička - málo času. To ale už je trapné. A pak - nějak už mi přijde hloupé psát o stále stejných věcech. Ale náš život je v podstatě strašně monotónní. Skoro se chce říct naštěstí, protože mám pocit, že jakékoliv vzrůšo poslední dobou přinese nějaké komplikace. Program máme docela nabitý, ale v podstatě stále stejný. Jako třeba tento víkend. V sobotu Davidův florbalový zápas. Ano, tady trošku změna je. David vyrostl z elévů do mladších žáků. Tady se hraje už "větší" florbal - hráčů je 5+1 a podstatně větší hřiště. Takže naši nováčci jsou z toho zatím vyjukaní, nějak nikdo neví, kde má být, kde je jeho místo, co se vlastně po něm chce, aby dělal. Navíc trošičku nesoulad s trenérem. Uvidíme, jak se to vyvrbí.
A v neděli Klára baletní soutěž. Naposledy soutěžila se svým sólem Mazurky. Ještě si jí zatancuje jednou v Plzni za 14 dní. To ale nebude soutěž. Jde o mezinárodní Balet Gala, kam si jí organizátoři vybrali na základě jejích vysoupení na baletních soutěžích v loňském roce. Nepředpokládám, že se na video budete dívat. Dávám si ho tu jen pro svůj pořádek, abych ho dohledala. Docela se jí, myslím, povedlo. Ano, v klidu na sále to zatančí lépe, ale nervy vždy udělají své. Jsem zvědavé na celkové umístění. Sólo už chytá nové, momentálně ladíme kostým. Poprvé jsem se rozhodla požádat o pomoc profesionální švadlenu, protože je to nad mé síly.
Tak vidíte, pořád to samé. Už mám strach, že tu nudím. Budu muset vymyslet nějakou zajímavou akci, aby bylo o čem psát. Ale jak se znám, s nastupujícím podzimem a zimou mé jediné akce budou co nejblíže ústředního topení :-)
pondělí 14. října 2019
Podzim
Nemám ráda podzim. Tedy obecně. Takové ty upršené, studené dny, kdy fouká vítr. Všichni mají nudli u nosu nebo kašlou. Brr... Ale takové dny, jako byl ten dnešní, beru na milost. To se mi dokonce líbí. Barevné listy na sluníčku krásně září. Dokonce jsem se donutila ještě vytáhnou běžecké boty, které jsem už uklidila a navečer se proběhnout. Doufám, že ještě pár takových dní bude.
čtvrtek 10. října 2019
MIchaela Škultéty - Život a jiné nesrovnalosti
Anotace z DK:
Kniha nenápadná názvem, formou i obsahem, ale která čtenáři nabízí zvláštní sourodý svět. Svět vtipný, radostný a harmonický, i když často plný překvapení a drobných nezdarů. Je složena z autentických facebookových statusů, které autorka vnímá jako svébytnou literární formu. Je to kniha o údivu nad nevšedností všedního života. Krátké texty jsou řazeny do tematických cyklů a mapují autorčin běžný život od půvabných projevů ženské marnivosti přes prožitky z cestování, sportování, čtení, zaujetí vlastní prací redaktorky a překladatelky až po výchovu dětí a hlubší zamyšlení o paradoxech života. Autorka neopouští půdu lehké sebeironie, její humor není jadrně třaskavý, ale tichý a nenápadný, zato déle zůstává v podvědomí čtenáře. Svět Michaely Škultéty je světem, ve kterém čtenář rád pobude, a do své reality se pak vrátí osvěžen a pln úsměvně zdrženlivého optimismu.
Od narození až do dospělosti (minimálně do maturity) jsem s Míšou bydlela v jednom domě. Chodily jsem do stejné základní školy i na stejné gymnázium. Nemůžu říct, že bychom byly kamarádky, i když v dětství jsme spolu nejednu bábovičku na pískovišti uplácaly, ale znaly jsem se. Znali se naši rodiče. A spoustů zážitků z dětství máme podobných. Třeba jsme byly obě odchované na Olšanských hřbitovech. To jsou hlavní důvody, proč jsem po knížce sáhla. Je to milé, vtipné čtení, které občas donutí člověka zamyslet se. Na sebou, nad životem. Je pravda, že jsem většinu textů již znala, Míša je pravidelně uveřejňuje na svém FB profilu. Ale ráda jsem si je všechny znovu připomněla.
Kniha nenápadná názvem, formou i obsahem, ale která čtenáři nabízí zvláštní sourodý svět. Svět vtipný, radostný a harmonický, i když často plný překvapení a drobných nezdarů. Je složena z autentických facebookových statusů, které autorka vnímá jako svébytnou literární formu. Je to kniha o údivu nad nevšedností všedního života. Krátké texty jsou řazeny do tematických cyklů a mapují autorčin běžný život od půvabných projevů ženské marnivosti přes prožitky z cestování, sportování, čtení, zaujetí vlastní prací redaktorky a překladatelky až po výchovu dětí a hlubší zamyšlení o paradoxech života. Autorka neopouští půdu lehké sebeironie, její humor není jadrně třaskavý, ale tichý a nenápadný, zato déle zůstává v podvědomí čtenáře. Svět Michaely Škultéty je světem, ve kterém čtenář rád pobude, a do své reality se pak vrátí osvěžen a pln úsměvně zdrženlivého optimismu.
Od narození až do dospělosti (minimálně do maturity) jsem s Míšou bydlela v jednom domě. Chodily jsem do stejné základní školy i na stejné gymnázium. Nemůžu říct, že bychom byly kamarádky, i když v dětství jsme spolu nejednu bábovičku na pískovišti uplácaly, ale znaly jsem se. Znali se naši rodiče. A spoustů zážitků z dětství máme podobných. Třeba jsme byly obě odchované na Olšanských hřbitovech. To jsou hlavní důvody, proč jsem po knížce sáhla. Je to milé, vtipné čtení, které občas donutí člověka zamyslet se. Na sebou, nad životem. Je pravda, že jsem většinu textů již znala, Míša je pravidelně uveřejňuje na svém FB profilu. Ale ráda jsem si je všechny znovu připomněla.
sobota 5. října 2019
Po dlouhé době v kině
Do kina chodím velmi málo. Přiznám se, že mi tam není úplně příjemně. Zvuk je na můj vkus příliš hlasitý, obvykle odcházím s bolestí hlavy. Ale jednou za čas se objeví film, který prostě vidět musím. A ten čas nastal právě teď. Dokument o Jiřím Suchém jsem vyhlížela od okamžiku, kdy jsem se dočetla, že se chystá. Jedná se portrét věnovaný tvorbě a životě Jiřího Suchého. Ukázky z tvorby Semafory jsou prokládané vyprávěním pana Suchého. Jeho vzpomínáním, úvahami o životě i smrti. Přesvědčila jsem se, že pan Suchý je neskutečně pracovitý a činorodý člověk. Jeho elán, humor a nadhled mu můžeme závidět. Jak víte, Jiřího Suhého a jeho tvorbu neskutečně miluju, takže jsem se u filmu pobavila, odpočinula, zasnila se i zamyslela. Už se těším na listopad, kdy do Semaforu zase vyrazíme.
středa 2. října 2019
Karel Gott
Nechápu... jak se tohle mohlo stát... Karel Gott tu přeci vždycky byl a vždycky bude...Od dětství taková jistota. Mění se režimy, mění se dějiny, ale Karel Gott byl jistota, která zůstává. Vždycky jsem měla za to, že je nesmrtelný. Zase kus mého dětství zmizel....
neděle 22. září 2019
Sandra Brown - Nízký tlak
Anotace z DK:
Bellamy bylo pouhých dvanáct let, když její starší sestra přišla násilně o život. Když po osmnáct letech napsala podle skutečných okolností Susaniny vraždy knihu, novináři odhalili její totožnost a Bellamy se stala terčem neznámého útočníka. Ve snaze tohoto útočníka identifikovat se mladá žena musí postavit duchům minulosti a vypořádat se nejen se složitým pletivem rodinných vztahů. Přesto se nehodlá zastavit, dokud se jí nepodaří Susanina vraha odhalit.
Knížky této autorky má docela ráda. Napínavé, čtivé. Tento příběh nebyl vyjímka. Trocha romanitky, trocha napětí.
Bellamy bylo pouhých dvanáct let, když její starší sestra přišla násilně o život. Když po osmnáct letech napsala podle skutečných okolností Susaniny vraždy knihu, novináři odhalili její totožnost a Bellamy se stala terčem neznámého útočníka. Ve snaze tohoto útočníka identifikovat se mladá žena musí postavit duchům minulosti a vypořádat se nejen se složitým pletivem rodinných vztahů. Přesto se nehodlá zastavit, dokud se jí nepodaří Susanina vraha odhalit.
Knížky této autorky má docela ráda. Napínavé, čtivé. Tento příběh nebyl vyjímka. Trocha romanitky, trocha napětí.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)