Kulturní smršť

Někdy se to tak sejde. Jsou dlouhá období, kdy bych ráda vyrazila za kutlurou, ale nic mě neláká. A pak  se mi podaří sehnat vstupenky na dvě, podle mého názoru bezkonkurenčně největší, kulturní události a zrovna dva dny po sobě.
V neděli 3. listopadu jsme vyrazili celá rodina - tedy já, manžel, David a Klára do Semaforu. Semafor slaví své 60. narozeniny a slaví jak jinak než hudbou a humorem. Představení Semafor má narozeniny bylo složené ze tří polovin, jak sám pravil autor. První polovina má podtitul To nejlepší z nejhoršího. Tedy písničky a krátké scénky z her, které u diváků propadly. Ale i v nich se našly tyto kousky, které publikum pobavily. Druhá polovina je tvořená ukázkami z her nejúspějšnějších. Tím končí oficiální program, který si divadlo připravilo pro natáčení televize a VIP hosty. A začíná třetí polovina. Pro věrné diváky divadla. Z velké části improvizovaná, kdy se pan Suchý s paní Molavcovou a kapelou vždy nejprve domluvili, jakou písničku si dáme tedˇ. Atmosféra v divadle byla tento večer dokonalá. Publikum s interprety zpívalo, tleskalo do rytmu. A věřím, že kdyby byl prostor, řada z nás by si i zatancovala. Geniální humor pana Suchého byl ten večer samozřejmostí. Nevěděla jsem, zda se mám dřív smát, zpívat, při některých vzpomínkách pana Suchého dojatě slzet nebo žasnout, kde se v něm a paní Molavcové bere ta neuvěřitelná energie. Energie, kterou jim mohu nejen já, ale i řada mladších zcela nepokrytě závidět. Smáli jsem se s manželem, jak přesně jsme zapadli do typického diváckého schématu, které pan Suchý nastínil - řady pamětníků počátků Semafory řídnou. Nejčastěji teď chodí do divadla padesátiletí caparti, kteří poznali Semafor ponejprv doma z magnetofonových nahrávek svých rodičů. A někteří vodí do divadla své i děti. A naše děti se opravdu bavily. Obzvlášť Klára, která zpívala  z plna hrdla. A její nadšené pištění a výkřiky "bravo" se nad hledištěm rozléhaly. David se spokojil se smíchem a potleskem a prý se za Kláru a za mě styděl :-). No jo, když se holky odvážou....

V pondělí 4. listopadu nás čekal úplně odlišný žánr. Baletní představení Valmot. Sem jsem vyrazily v naší obvyklé dámské sestavě - s Klárou a mojí maminkou.  Už jsem tu o Valmontovi  psala a tuším, že ne jednou. Tentokrát bylo speciální tím, že se bylo jedím  ze série pěti představení, kterými se loučili s jevištěm dva geniální tanečníci primabalerína Tereza Podařilo a první sólista Alexandr Katsapov. Tanečníci, kteří mě provázeli mým mládím, na které jsem v době vysokoškolských studií chodila velmi často a pravidelně, hlavně na Terezku Podařilovou. Pan Katsapov naskočil do ND přece jen trošičku později. Valmont je krásné přestavení samo o sobě, ale s těmito protagonisty je to dílo naprosto geniální. Je to tím, že obě role psal choreograf Libor Vaculík na tělo přímo jim. Viděla jsem několik obsazení Valmonta, ale i když ostatní rozhodně špatní nebyli, s Terezkou a panem Katsapovem se srovnat vůbec nedají. Jejich výkony, především herecké (ty taneční bereme jako samozřejmost) jsou opravdu fenomenální. Husí kůže mi během představení naskočila mnohokrát. Děkovačka byla také pompézní. Velmi mě překvapilo dojetí pana Katsapova. Nějaké slzičky jsem spíš čekala u Terezky. Ta to ale ustála s usměvem. U pana Katsapova bylo vidět, že se slzami hodně bojuje. Seděly jsem v druhé řadě, takže jsem to viděly dobře. Po skončení představení se konala ještě autogramiáda. I když lidí bylo spousta a původně jsem to v plánu neměly, nakonec jsme si s Klárou frontu vystály a s oběma tanečníky se rozloučily osobně. Jsem ráda, že jsem oběma mohla poděkovat za nejen tento úžasný večer, ale spoustu dalších, které jsem díky nim mohla prožít. Oba se se svou taneční kariérou rozloučili opravdu velkolepě. Vím, že už nikdy na Valmonta nepůjdu. Nikdy bych se nevyhnula srovnání a už nikdy by to "nebylo ono". Přeji oběma umělcům spoustu radosti a úspěchů v dalších profesních krocích.