Vloni se nám v Poděbradech moc líbilo. A protože to byl zatím jediný výlet, na který jsme přemluvili i mojí maminku, vyrazili jsme letos znova. Užili jsme si jízdu rychlíkem. Prošli městečko, podívali se na zámek, zašli na dobrý oběd, na kávu a dortík. Zase jsme si snila o tom, že by se mi líbilo být lázeňským povalečem :-). Alespoň na chvilku. Nevím proč, ale mám pocit, že tu čas plyne stak nějak poklidněji. Nejspíš to ale bude tím, že jsem zde pouze na výletě a nemám žádné povinnosti. Nemusím být nikde na čas. Nakonec i ty vlaky jedou dva do hodiny, takže ujede jeden, pojede další. O nic nejde. Je mi jasné, že kdybych tu žila a pracovala, vnímala bych rytmus města úplně jinak . Letos jsem si obzvlášť užívala zelenou měkkou trávu pod nohama. Kolem nás se všechny trávníky už dávno proměnily v žluté vyprahlé plochy, po kterých přejít je spíš utrpení. V Poděbradech zřejmě hojně zavlažují, procházky po trávníků jsme se nemohla nabažit. Je zajímavé, jak něco, co jsem dřív považovala za samozřejmé, se promění v zážitek.
Cestou po městečku zatoužil David po zastávce na dětském hřišti. Výrazně tam zvedl věkový průměr. Nezdrželi jsme se dlouho, lanovka moc nejezdila, byla opravdu hodně bezpečná, uzpůsobná malým dětem :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!