Konečně jsem se vypravili na brusle. Mnozí z vás asi vědí, že bruslení je jediný zimní sport, který mě baví a mám ho ráda, i když krasobruslařka ze mě rozhodně nebude. Vyrazila jsem s dětmi po obědě na pražský Ovocný trh, kde je podle mě bruslení nejlepší. Určitě ne kvalitou ledu nebo velikostí plochy, ale prostředím. Alespoň já to tak vnímám. Lidí bylo příjemně málo, tak se brusilo vcelku dobře. Zjistila jsem však, že se většinou nechodí bruslit proto, aby si člověk zabruslil. Bruslit se teď chodí proto, aby byly pěkné fotky na instagram! Spousta lidí bruslila jen před svými mobilními telefony. Lehce popojet, nafotit, natočit, zkontrolovat nahrávky. Ne, špatně, ještě jednou! Pákrát zopakovat toto kolečko, než je člověk s výsledkem spokojený. Pak rychle prohnat fotky pár filtry, uveřejnit. Hotovo, můžeme jít! Přesně takhle vypadal pobyt na ledu u spousty návštěvníků. Nemusím asi zdůrazňovat, že u spousty slečen ještě probíhlala neustálá úprava makeupu a outfitu. Ach jo! My prostě asi dvě hodiny jezdili, ano, vyfotila jsem děti. Pak už jsme museli k mé mamince chystat chlebíčky na večer.
Už se z toho stává naše vánoční tradice - procházka po Vyšehradě. Dnes jsem musela překonávat velký odpor. David rozený lenoch a Klára-puberťačka - proč jako? chodíme tam každý rok? A pro zase? Už to tam známe! Nakonec myslím, že byla ráda, že šla. Dokonce se s Davidem zvládli i vyfotit pohromadě!
Anotace z DK: Vypráví příběh zmizení čtyřleté dívky během hry na schovávanou v parku. Raz, dva, tři… Lisa Daleová zavře oči a počítá do stovky během hraní si se svou dcerou na schovku. Když je otevře, její čtyřletá dcera Ella je pryč. Zmizela beze stopy. Policie, média a Lisina rodina si myslí, že ví, kdo Ellu unesl. Ale co když člověk který ji unesl, není vůbec cizí? Co když jsou únosci přesvědčeni, že dělají správnou věc? A co když je Lisina malá holčička v nebezpečí a zmizí na věky? Velmi napínavý příběh, úžasně čtvivý. Příběh dvou žen, které jsou postaveny před ztrátu dítěte.Obě se s ní musí vyrovnat, každá to zvládá jinak. Sice celou dobu víme, kde Ella je, ale postupně se odkrývají souvislosti. Pravdou je, že závěr vygradoval na můj vkus a příliš rychle, jakoby byl příběh rychle useknutý. Knížka mě ale opravdu pohltila a díky volnějšímu plynutí dní jsem ji lehce za dvě odpoledne přečetla. Určitě doporučuji čtenářům, kteří mají rádi knížky na pomezí psychologického románu a thrilleru.
Anotace ze DK: Kousek od Závie leží Hokuteple a tam je ráj. Každý si ho představuje podle svého, stačí jen přivřít oči. V řekách teče limonáda, z nebe padá zmrzlina a čokoláda roste holkám a klukům přímo v kapsách. Tuhle nekonečnou pohádku o dětském ráji vyprávěla maminka Konrádovi před spaním a potom oba jeho rodiče zahynuli při autohavárii. Svůj dětský ráj ztratil, ale na Hokuteple nezapomněl. Vyrůstal u strýce a tety na malém městě a teprve v dospělosti si uvědomil, jak byl osamělý, že zatrpklá teta a bezradný strýc mu rodinu nenahradili. Jeho citovou výchovu obstaraly tři dívky. O pět let starší zdravotní sestřička Ema, stejně stará kamarádka ze sousedství Dora, s kterou vyrůstal, chodil do školy a studoval na univerzitě, a o několik let mladší Olivie, sestra Konrádova nejlepšího přítele z fakulty. Jen díky nim ho nepohltilo osamělé dětství, ale přesto i v dospělosti Konráda svazuje podivná nesmělost a nerozhodnost, jako by se chtěl schovat v maminčině Hokuteple. To však nejde, Konrád je muž a přiblížit se k ráji, který v dětství ztratil, pro něj znamená nebýt sám.
Knížky Magdy Váňové mám moc ráda. Jsou čtivé, většinou se spoustou vzájemně propletených mezilidských vztahů. Ne jinak to bylo i zde. Příběh se četl moc hezky, byla to vcelku příjemný oddychovka. Ale řadila bych jí spíše ke slabším pracem této autorky. Hlavní hrdina mi byl velmi nesympatický . Zpočátku jsme ho vnímala jako sympatického, milého kluka, kterého musí člověk litovat. Ale během dospívání se z něj stal vychytralý, bezohledný sobec a prospěchář.
Poslední kulturní počin adventního času - Klářin koncert. Vánoční, tak nechyběly koledy ani cukroví. Jen technika dnes stávkovala. Tedy částečně i mojí chybou. Koledy jsem nenahrála celé, protože mi došla paměť (na kartě, samozřejmě!). Nějak nemám u tohoto foťáku odhad, koli se tam vejde a včas jsem nezkontrolovala. Mrzí mě to, protože se to holkám povedlo.
Klářino sólo se, nevím proč vůbec nezaostřilo. Takže mám jen bílý flek. Samozřejmě si video nepouštějte, dávám si ho sem pro sebe, abych měla vše pohromadě.
Už mi je naprosto jasné, proč nemůžu fotit projekt 365 nebo podobné projekty. Dnes ráno krásně sněžilo a mě čekalo zařizování v centru. Super, vezmu foťák, budu mít krásné fotky zasněženého Václaváku. V autobuse jsem si uvědomila, že nebudu. Foťák si totiž spokojeně leží doma. Ach jo. Nakonec to nevdilo až tak moc, na Václavském náměstí totiž po sněhu ani stopa, jen šedivo, mokro, čvachtavo. Tak jsem alespoň mobilem vyfotila stromek v nákupním centru na Floře. Chodit v tuto dobu do nákupního centra, to byl ale hloupý nápad. Nikdy více!!!
Abyste neřekli, že veškerá vánoční výzdoba je jen na Kláře, musím se pochlubit hvězdičkou. Jen nebude pro nás. Je to dárek pro Klářinu paní učitelku na hudebku. Snad se bude líbit.
Před sedmi lety unese dva desetileté chlapce proud příliš daleko od břehu. A na pevninu se vrátí jen jeden…Sářin syn Jacob sice před sedmi lety přežil, ale na své narozeniny, v den neblahého výročí, zmizí beze stopy. Postupně se začínají vynořovat nová i stará tajemství a komunitu na poloostrově Sandbank plíživě ochromuje napětí a nezodpovězené otázky. Sára je stále více a více zoufalá a přestává věřit všem, které zná a kterým dosud důvěřovala – a dobře dělá…Co se vlastně před sedmi lety událo? Jak to, že v komunitě, kde se pořád někdo dívá, zrovna tehdy nikdo nic neviděl?Kdo všechno a proč má důvod tajit, co se doopravdy stalo?
Podle mě povedná kniha, která mě upoutala hned od začátku. Nejedná se o klasický thriller, označila bych ji spíše jako psychologické drama. Opět mé oblíbené téma otázek viny, zodpovědnosti za chyby, které změní životy ostatních. Velmi překvapivý závěr.
Není všechno růžové a svátečně naladěné. Starosti mi dělá naše Jonda. V posledních týdnech se jí na boku udělala boule. Při dotyku jí nebolí. Jonda je stále při chuti, jídlo jí dostává do extáze. Ale jinak je taková pomalejší, spavější. K veterináři s ní ale nepůjdu. Je jí 6 a půl roku ( průměrný věk morčat se udává 3-4 roky). Myslím, že soudný lékař by s ní stejně nic nedělal, v jejím věku by asi narkoza byla konečná. Navíc každá návštěva veteriny vždy pro Jondu znamenala velký stres, kdy přestala jíst a dostala průjem. Tak si myslím, že když bolesti nemá a apetit ji nechybí, nechám jí v klidu a budeme doufat, že je to jen neškodná cysta. Její lenost a častější pospávání doufám souvisí s věkem, je to už prostě stařenka.
I letos se u nás obšívají kouličky. Přiznám se, že letos je to na Kláře, moje je pouze jedna. Snad ještě nějaký přibude, ale musela jsem nafotit teď. Některé již půjdou z domu.
Proč si vánoční úklid nezpříjemnit něčím krásně voňavým? Letošní limitka sidoluxu je opravdu skvělá. Krásná jablečná vůně se špetkou skořice. Povedenější než ta loňská. Nechci tvrdit, že díky vánočnímu sidoluxu mě úklid začal bavit. To opravdu ne. Ale je alespoň o něco snesitelnější :-)
Některé v vás projevily zájem o obsah adventního kalendáře DM drogerie. Rozhodla jsem se, že vám ho představím ve dvou částech, aby toho nebylo moc. Na úvod bych asi měla říct, že kalendář je plná produktů Balea, což je privátní značka DM drogerie. Stál 500 Kč (možná 499 Kč, to si nejsem úplně jistá). Na zadní straně kalendáře je vyobrazeno vše, co v kalendáři najdete. Chápu to, člověk by měl mít možnost rozhodnout se, zda se mu chce utratit peníze za dané produkty. Pro mě osobně to je velká nevýhoda, chci být každý den překvapena a dalo mi práci ohlídat, abych kalendář při transportu domů neotočila a zadní stranu neviděla. Naštěstí po vybalení z ochranné folie byl list papíru s popisem volný a dal se odstranit.
Pro detailnější popis jsem produkty rozdělila na dva obrázky. Produkty jsou ve stajném pořadí, v jakém jsem se z kalendáře vyndavala:
1. Krémový sprchový gel 2. Mycí gel a odličovač očí 2v1 3. Pleťový krém OF 15 4. Zimní noční krém Q10 5. Maska na vlasy 6. Pečující balzám na rty
7. Balzám na ruce a nehty
8. Glow tonikum
9. Hřejivá pleťová maska
10. Mycí gel
11. Tělová emulze s vůní vanilky
12. Noční maska na nohy
Všechny produkty jsou miniaturky, obsah balení je 50 ml u větších lahviček, 20 ml u menších. Všechny kousky nádherně voní, velmi jemně, nevtíravě. Hodnotit kvalitu ještě nemůžu, žádný produkt jsem nevyzkoušetla. Hodně mě to láká, ale říkám si, že jsou to balení ideální na cesty. Zvažuji tedy, jestli nemám všechno uschovat a použít při cestování. Rozhodnu se, až budu mít všechno vybalené. Jednu nevýhodu kalendář má - produkty jsou limitovaná edice. V plném balení se koupit nedají. Což je docela škoda. Líbí se mi koncept adventních kalendářů jiných kosmetických značek, kdy si můžeme vyzkoušet jejich produkty v miniaturách a ty , které nám vyhovují můžeme následně koupit v plném balení. Celkově jsem moc ráda, že jsem si kalendář koupila. Za velmi dobrou cenu mám každý den malou radost a všechny produkty určitě využiju. Těším se na další překvapení.
Když už jsme tedy u těch stromečků, takovýhle jsem dostala od kamarádky. Je pro mě naprosto nepochopitelné, že někdo dokáže tak krásně perníčky nazdobit. Kochám se každý den. Díky, Kačí!
Pomalu mám pocit, že tu bude přehlídka pražských vánočních stromků. To ale nebyl původní záměr. Dnes jsem v rychlosti cvakla ten na Staroměstském náměstí. Opravdu jen v rychlosti, náměstí jsem se snažila projít co nejrychleji. Doufám, že se tam na nasávání vánoční atmosféry ještě dostaneme.
Dnes jsme spěchali do Týnské uličky na Davidův kytarový koncert. No, úplně to nevyšlo podle přestav, nervy zapracovaly. Vždycky se tváří děsně suveréně, jak se na koncert těší a ohromně frajeří. Když dorazíme do klubu na zvukovku, ztuhne, přestane komunikovat a bojí se :-)
U Pramínku vlasů mám jednu malou poznámku. Překvapilo mě, že v učebnici, kterou David také v hudebce používá, je jako autor hudby uveden Jiří Šlitr. Vím, že se to tak obecně traduje, ale myslela jsem si, že v učebnicích jsou informace několikrát ověřené. Autorům by nemělo uniknout, že i hudbu složil Jiří Suchý!!!
Letos jsem si po mnoha letech pořídila svůj adventní kalendář. A protože úplně na sladké nejsem, vyzkoušela jsem tenhle z DM. Každý den jako malá nadšeně otevírám nové políčko. Miniaturky v něm jsou tak roztomilé! Kdyby vás zajímalo, můžu dát občas nějaké shrnutí produktů, které v kalendáři jsou. Ale používat je zatím asi nebudu, budou se hodit na cesty.
Anotace z DK: Mělo to být vysněné rande…Šaty nasáklé krví, víčka násilně zavřená. Tak vypadá mrtvá dívka v kontejneru. Detektiv šéfinspektor Erika Fosterová je na místě nálezu jako první. Problém ovšem je, že to není její případ. Nejprve si musí zajistit místo ve vyšetřovacím týmu, přesto se Erika rovnou vrhne do práce – a odhalí souvislost s jinou nevyřešenou vraždou. Obě oběti se našly ve stejném prostředí a zemřely stejným způsobem. Navíc si obě smluvily schůzku po internetu… Kdo se skrývá za falešnými profily na Facebooku a láká naivní mladé ženy na schůzku? Jak chytí Erika vraha, který vlastně existuje jen virtuálně? Další ze série detektivní příběhů s vyšetřovatelkou Erikou Fosterovou. Dobrá detektivka, napínavá, příjemně čtivá. Malé mínus pro mě je, že vraha známe již v první třetině knihy. Poté sledujeme pokroky ve vyšetřování. Také jsem postrádala jakékoliv vysvětlení motivu pachatele, proč své oběti vraždil zrovna takhle...Ano, jsou bezpochyby lepší detektivky, stejně mě však tato série baví.
Dnešní fotka je asi hodně předvídatelná. Zapalujeme první svíčku na adventním věnci. Ať s každou rozsvícenou svíčkou přibývá v našich životech světlo lásky, radosti, naděje a především prostor a schopnost uslyšet a zažít poselství toho, čím doba adventu a Vánoc skutečně je - doba ztišení a příprav na přijetí radostné zvěsti o narození Božího syna. Krásný advent všem!
Nedá mi to. I když už teď vím, že to nestihnu, musím to opět zkusit. Právě začíná série adventních fotek!
Ano, vím, všichni máte okno, všichni víte, že dnes jsem se probudili do bílého rána. Ale musím přece zdokumentovat, že 1. prosince byl v Praze první sníh. Do Vánoc sníh a zímu toleruju. Ale v lednu již prosím jaro!!!
Krásný, požehnaný advent přeji všem. Ať vaše domovy i srdce se naplní klidem a mírem. Uvědomme si, že Vánoce nejsou jen o dárcích, jídle a úklidu.
Anotace z DK: Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným... Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra. Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí.
Ani já jsem neunikla velikému hypu, který byl okolo této knížky. Nemám ráda příběhy z období války. Nerada o té době čtu. Proto jsem odolávala tak dlouho. Ale udělala jsem chybu. Kniha je skvělá... alespoň pro mě. Vnímala jsem příběh spíše jako příběh o pocitu viny, o tom, jak zdánlivě malá rozhodnutí mohou změnit život mnoha lidí. Velmi silné okamžiky a momenty jsou zachyceny bez zbytečného patosu, o to však působí silněji a pravdivěji. Kniha mě opravdu zasáhla velmi silně, pár dní poté jsme nebylo schopná začít číst něco jiného.
Před čtyřmi roky vzal detektiv William „Wolf“ Fawkes spravedlnost do svých rukou – nedokázal ustát, že soud osvobodil podle něj jednoznačného pachatele. Wolfa postavili mimo službu a poslali do psychiatrické léčebny. Teď se vrací do práce a touží po velkém případu. A zdá se, že se ho dočkal: na místě činu, kam ho přivolala kolegyně Emily Baxterová, se najde mrtvola – sešitá z částí šesti těl jako hadrový panák. Stejně tak pojmenují děsivý případ média a Fawkes je pověřen identifikací obětí. Vzápětí Wolfova bývalá žena, která pracuje jako reportérka, obdrží od anonyma fotky z dějiště zločinu a taky seznam šesti lidí a dat, kdy budou zabiti. Poslední jméno na seznamu je: Fawkes. A vrah už si chystá šicí potřeby. Přiznám se, že mě tento detektivní příběh příliš nechytil. Na mě příliš mnoho mrtvol, s tím spojených mnoho příběhů. Přitom jsem měla pocit, že chybí napětí, něco, co mě nutí honem ještě přečíst jednu kapitolu. Pod označením bestseller bych čekala nějakou větší pecku.
Trošku jsem váhala, zda o tomto zážitku psát. Hlavně proto, že nemám fotku, tuto jsem si vypůjčila z internetu. Ale ano, patří to sem, patří to ke mně. V sobotu 24. 11. v "mém" kostele byl posvěcen nový oltář. Tím "mým" kostelem myslím kostel Nejsvětějšího srdce páně na pražských Vinohradech. Sice sem nepatřím podle bydliště, ale stále ho považuju za svůj a pokud mám pocit, že potřebuju do kostela, chodím právě sem. Byla jsem tu vychována, můj tatínek sem pravidelně chodil a když jsem občas projevila zájem, bral mě s sebou. Můj otec byl věřící, ale nikdy mi svou víru nijak nenutil. Když jsem se ptala, vyprávěl, vysvětloval, ale o ničem nepřesvědčoval. Dnes mě mrzí, že jsem se nevyptávala víc, protože cítím neuvěřitelné mezery ve svých vědomostech v této oblasti. Ale abych se vrátila k tématu - slavnostní mši, při které byl vysvěcen nový oltář, jsem si nemohla nechat ujít. Už i proto, že slavnostní posvěcení provedl Mons. Zdenek Wasserbauer, pomocný biskup pražský. Úžasný člověk, kterého jsem měla možnost trošku osobně poznat a prožít dva nezapomenutelné neformální večery v jeho přítomnosti. Oltář je vytesán z bílého carrarského mramoru, jeho autory jsou Josef Pleskot a Norbert Schmidt. Má tvar mísy a spočívá na podstavci ze stejného materiálu. Ačkoliv váží asi 4 tuny, působí odlehčeně, jakoby se ani nedotýkal země. Farnost zaplatila oltář sama, z darů, příspěvků farníků a podstatnou část svých úspor na něj věnoval náš pan farář P. Jan Houkal. Další úžasný člověk, který mě hodně ovlivnil.
Sobotní mše byla opravdu úžasná. Krásná, honosná, slavnostní. Kostel byl již půl hodiny před zahájením bohoslužby nacpaný k prasknutí. Měly jsme s maminkou veliké štětí, že jsme našly vzadu dvě místečka, kam jsme se vmáčkly. Mně osobně zážitek trochu kazil dnešní zlovyk všechno kolem sebe zaznamenávat na mobily. Naprosto chápu přítomnost profesionálních fotografů a kameramanů. Ale to, že spousta lidí fotila a nahrávala na mobil průběh bohoslužby mě trochu rušilo. Přiznám se, že osobně považuju bohoslužbu a s ní spojenou motlidbu za vysoce intimní proces. Asi to mám prostě špatně nastavené, ale cítím to tak. Proto také na mše chodím nejraději ve všední den ráno, kdy nás je v kostele jako na prstech obou rukou. Ale sledovat dění u oltáře přes les mobilů mě nebavilo. Protože samozřejmně ze zadních míst nebylo moc dobře vidět, spousta lidí držela mobily nad hlavou a naslepo fotili a natáčeli. Možná jsem až moc citlivá, ale mám pocit, že se to prostě nehodí. Ale i přes to byla dvouhodinová slavnostní mše pro mě neskutečným zážitkem.
Své dnešní povídání zakončím slovy paní Ireny Pohl Houkalové, která to napsala tak krásně, že lépe bych to nedokázala : "Nechť je tento oltář vytesaný z vzácného mramoru, vytvořený s láskou, mistrovstvím a pokorou ke chvále Boží a službě lidem výzvou i pro nás pro všechny, abychom k němu se stejnými úmysly a snahou o daný stav našich duší přicházeli."
Vážně? Už víc než měsíc jsem nedala žádný příspěvek! Opravdu se divím, že uteklo tolik času. Nechci se vymlouvat na nedostatek času, to je již hodně ohraná deska. Kdo z nás by ho měl přebytek, že. Svou roli sehrála i další moje ataka nechuti cokoliv psát, fotit, sdílet. Ti z vás, kteří mě již sledují dlouho, dobře vědí, že takové období se vždy u mě vyloupne. Přiznám se, že jsem ani nenavštěvovala své oblíbené blogy. Mám také pocit, že část z nich usnula. Nevím, co je na tom pravdy, ale dozvěděla jsem se, že psát blog je dnes úplně OUT. Kdo chce být IN, musí být aktivní na instagramu. Blogy nikdo nemá čas psát, natož číst. Na IG se jen prolítnou fotky, nic se nemusí číst, je to rychlovka. Nevím. IG mám, ale příliš mi k srdci nepřirostl. Hlavně pro mě není to co blog - vzpomínky, zážitky, poznámky. Nevím co je IN a OUT a je mi to úplně jedno. Můj blog je pro mě naše kronika. A to, že sem někdo přijde a zanechá milý komentář, je to pro mě velmi příjemný bonus. Musím se zase zmátožit a dávat si vzpomínky dohromady. Pokusím se něco dodat zpětně. Bude to trošku problém, protože mám už od prázdnin rozbitý foťák. Pár fotek jsem udělala, ale přiznám se, že s tím záložním to není ono. Neumím to s ním vůbec, vždy jsem překvapená, jak v počítači fotka vypadá. Ano, jsem tak neskutečně neschopná, že jsem za téměř 3 měsíce nebyla schopná popojet pár stanic metrem a svůj foťák dát do opravy. Asi si počkám na novoroční předsevzetí. Ba ne, na Vánoce bych ráda fotila svým miláčkem. Uvidíme... Prostě - chtěla jsem říct, že pár fotek mám, ale spokojená s nimi nejsem. To je i důvod, proč už nefotím projekt 52.
Než opět nastartuju nějaké pravidelné publikování, můžete se podívat na videa z nedávného Klářina koncertu. Noty na Labutí jezero hledala paní učitelka speciálně pro ni. A měla je vlastně za odměnu, že dobře hraje. S podmínkou, že bude i nadále dobře pokračovat, jinak noty vrátí. Na koncertě musela hrát 2x po sobě. Sešlo se to neštastně - v jeden den koncert i rodičák u ní na škole. Takže jsem na koncert přivlála spocená až.... a akorát za dveřmi slyšela, že hraje. Když dohrála, mohla sem vstoupit do sálu (ano, na koncertním sále mám upozornění, že se smí vstupovat jen při potlesku a na rozdíl od jiných rodičů to respektuji). Když mě paní učitelka viděla, řekla Kláře, že to zahrají ještě jednou pro mamku. Její "nadšení" s můžete z výrazu tváře dobře přečíst.
Letos také začala Klára hrát ve flétnovém souboru Flautina, který působí při naší ZUŠ. Dvě vystoupení již měly - hrály při výsadbě stromů v zahradě jedné ZŠ a při předávání Jánského plakety na našem MÚ. Tentokrát poprvé pro rodiče. Jsou to jen lidovky, a docela dlouhé, takže chápu, že si to asi přehrávat nebudte, ale pro svůj pořádek si to sem dám :-)
Jinak se vlastně u nás nic mimořádného, co by si zasloužilo archivaci, ani nestalo. Naštěstí. Prostě šeď všedních dní.... Stáhnu fotky , podívám se, zda se najde něco koukatelného, eventuálně doplním.
Přeji všem poklidné dny a pomalé přípravy na advent :-)
Citace z DK: Karen a Tom Kruppovi jsou šťastní – vzali se teprve nedávno a vlastní nádherný dům poblíž New Yorku. Jednoho dne se Tom vrátí domů a zjistí, že Karen zmizela – její auto je pryč a zdá se, že odjela ve spěchu. Nevzala si dokonce ani kabelku, telefon, doklady. Krátce nato se Tom dozví, že Karen měla nehodu a leží v nemocnici s otřesem mozku a ztrátou paměti. Po čase se Karen, odhodlaná vyléčit se a zapomenout, vrací s Tomem domů. Ale zdá se, že se tam něco změnilo. Něco není v pořádku. Někdo tam byl. Někdo cizí. Jenže v tomhle domě je každý cizí. Každý má něco, co by podle něj mělo zůstat skryto. Něco, kvůli čemu by raději vraždil, jen aby si to mohl nechat pro sebe. Oddechová knížka na páteční večer. Lehce napínavé, žádné složité čtení. Myslím, že jak rychle jsem jí přečetla, tak rychle na ní zapomenu. Konec byl sice překvapivý, ale podle mě trochu překombinovaný. Znáte to - takové "neurazí-nenadchne".
Jak chytit vraha, který nezanechává stopy?Žena zabitá jediným přesným bodnutím do srdce – na první pohled to vypadá jako loupežné přepadení, které se zvrtlo. Kdo by plánovaně vraždil starostlivou a bezúhonnou sociální pracovnici? Ale inspektorce Kim Stoneové na téhle smrti něco nesedí. Pár dní nato už si je jistá – po nálezu mrtvé mladé narkomanky se stejnou bodnou ranou v hrudi. Někdo je obě chladnokrevně sprovodil ze světa. To je však to jediné, co je spojuje. Kim se nedokáže na případ soustředit – z minulosti se vynořila doktorka Thorneová, sociopatka, kterou Kim dostala do vězení a která za mřížemi naplánovala bezcitnou pomstu. Počet obětí narůstá a Kim a její tým se po krůčcích přibližují k pachateli. Někdo z nich se ale brzy octne ve smrtelném nebezpečí. A Kim tentokrát možná nebude mít dost sil, aby ho ochránila.
Dalši díl napínavé detektivní série. Přiznám se, že odhalení vraha bylo pro mě velmi nečekané, o tomto pachateli mě nenapadlo uvažovat ani půl vteřiny. I když příběh je velmi je napínavý, přiznám se, že mě ale mnohem více zaujala linie vztahu Kim a doktorky Alex Thorneové a posun v situaci Kiminy matky. To bylo to, co mě udržovalo ve velkém napětí a nutilo knihu dočíst co nejdříve.
Tak už zase krmíme toulavého kocourka. Chodil k nám už vloni, ale to s námi nekamarádil, krmili ho více sousedé (tak jsem zvědavá, kdy se objeví v nějaké kočičí povídce nebo detektivce :-) ). Letošní léto si vyhlídl nás. Nejdřív jen z velké dálky. Jídlo si nechal dát do misky a čekal, až odejdeme. Pak se pomaličku začal přibližovat. Dnes už by to bylo skoro na pohlazení. To ale nedovolí. Ale kočičí tyčinka je hodně silné lákadlo. A proč ho paní Klevisová pokřtila na Ocáska? Asi v nějakých bojích o ten svůj přišel a má opravdu jen ten kousek, který je vidět na fotce. Fotila jsem z výšky z balkonu, proto se omlouvám za kvalitu fotky. Je opravdu jen pro dokumentaci.
Poklidné přímořské městečko Merham se ještě vzpamatovává z následků druhé světové války, když poklidné místní vody rozčeří příchod bohémské skupinky s nejasnými vzájemnými vztahy, která se nastěhuje do moderního, na tu dobu architektonicky výstředního domu na pobřeží. Konzervativní obyvatelé Merhamu jsou pobouřeni, mladou Lottie a její přítelkyni Celii však dům i jeho osazenstvo neodolatelně přitahuje. A do pohybu se dává lavina událostí, jejíž tragické následky přetrvávají i po padesáti letech.
Ti z vás, kteří mě trochu sledují, víte, že knihy této autorky mám docela ráda. Proto byla tahle pro mě velkým zklamáním. I když u nás vyšla nedávno jako novinka, patří k prvním knížnkám, které Moyes napsala. A myslím, že je to znát. Romantický příběh nešťastné lásky. Plochý, vcelku nudný. Velmi prvoplánově a předvídatelně napsaný. Nekoná se žádné překvapení, žádný zvrat. Prostě nuda...
