Děti mě nepřestanou překvapovat. Myslím, že jsem zde několikrát psala, že David nechce nikdy nic vyrábět. Dokud chodil do školky, byly nejurputnější boje ta rána, kdy věděl, že má ve školce něco vyrobit. Škemral, prosil, aby tam nemusel. Proto jsem měla ve škole trochu obavy z pracovních činností a výtvarné výchovy. Ťukám, zatím dobré, prý ho to baví. Ale doslova mi spadla brada, když v pátek přinesl přihlášku na nedělní výtvarnou dílničku, kde se bude vyrábět stojánek na tužky. Prý tam půjde. Vyptávala jsem se, kdo jde z kamarádů, chtěla jsme vědět, kdo tak na něj zapůsobil. Prý nikdo, půjde tam sám. Naprosto jsem nechápala. Když jsme to probírali u večeře, vytasila se Klára s přihláškou také, že když tak s Davidem půjde, aby tam nebyl úplně sám. Namítala jsem, že v neděli máme sraz korálkové školy. Svedla tedy sama se sebou těžký duševní boj, ale nakonec vyhrála dílnička ve škole. A tak jsem si dnes spokojeně odjela na Letnou obšít si vánoční fimošon a tatínek měl za úkol včas děti dopravit a zase vyzvednout ze školy. Po mém návratu na mě čekaly takovéhle dva pěkné stojánky. David prý pracoval úplně sám a děsně ho to bavilo. Čeho já se ještě nedočkám!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!