Nenechala jsem se zahanbit,....

... v noci sedla a náramek ušila. Zpočátku jsem si lebelila, šilo se mi krásně. Peyotový steh je mi velmi sympatický. Když jsem došila, zaradovala se, jak to pěkně šlo, teď u jen provléknout paměťový drát, udělat očka a je to. Tato procedura však trvala snad déle než celé šití, rozhodně jsem se při něm více zapotila. Ketlovací očka zvládám jakž takž, nijak bravurně, na měděném drátu. Ale paměťový drát byl k mému zděšení něco úplně jiného, dělal si, co se mu zlíbilo. Měla jsem pocit, že do tvaru oček jsem ho musela znásilnit. Byl to boj, ze kterého jsem rozhodně nevyšla jako vítěz. Něco tam na konci je, ale spokojená s tím nejsem. Tak příště se snad povede lepší.

Dárek pro paní učitelku

Nuceného klidu Klárka využila a ušila náramek, který si vybrala jako druhý úkol v Korálkové škole. Myslím, že se jí moc povedl. Rozhodla se, že mám náramek odnést v pátek paní učitelce, až půjdu pro vysvědčení. Snad bude paní učitelka spokojená, myslím, že to bude lepší než obligátní kytka, kterých jistě dostane spoustu.
Teď abych s sebou hodila a také ušila svůj úkol. Pořád musím poslouchat, že ona už svůj úkol splnila, zatímco já stále ne.

Tak nevím

Klárka se v pátek vrátila ze školy v přírodě. Byla opálená, veselá, spokojená, plná zážitků. Byla také na sebe pyšná, jak dobře to bez nás zvládla, prý plakala jen trošičku první večer :-). Pak už vůbec. Hned v sobotu bylo ale jasné, že tak v pořádku není. Již před obědem si šla lehnout s tím, že na švp chodili pozdě spát, tak je unavená a musí to dospat. Večerní horečka a nedělní bolest v krku, že nemohla téměř mluvit, nás dohnaly na pohotovost. Verdikt mi byl jasný předem - angína. Nu, je to hloupé. Klárka je smutná, že nepojede ve čtvrtek se školou na výlet, nedojde si v pátek pro vysvědčení. Ale není to ještě to nejhorší. Mnohem horší nás zřejmě čeká. Na švp totiž byly neštovice, které Klárka ještě neměla. A my máme jet k moři. Odjíždět máme 20. den inkubační doby. A já vůbec nevím, co dělat. Zrušit dovolenou rovnou? Čekat, jak to dopadne a když se do odletu neosype, doufat, že je nechytla? Opravdu vůbec nevím a mám za sebou už nějakou bezesnou noc. Ještě se samozřejmně poradím s naší paní doktorkou, až půjdeme na kontrolu po dobrání antibiotik (pokud tam nepůjdu dřív s Davidem, který určitě angínu chytí). Tak takovýchhle radostí si teď užívám!

Abych přišla alespoň trochu na jiné myšlenky, zapojila jsme se do giveaway u Ivanky. Její výšivky mám moc ráda, často se na ně chodím dívat. Její blog jsem vlastně objevila v době, kdy jsem koketovala s návratem k vyšívání. Tak pokud i vy máte vyšívání rádi, můžete také zkusit do 2.7. štěstí a vyhrát tyhle úžasné dárky.

Poslední plavání

Dnes se David rozloučil alespoň na čas s plaváním. Rozloučil se opravdu důkladně, protože si dal dvě hodiny po sobě. Díky nemocem jsme o něco přišli, využili jsme tedy možnosti propadlé hodiny nahradit. Jsem ráda, že ho plavání baví, i když začátky byly trochu rozpačité. Ani nevím, jestli jsem tu psala, že druhé pololetí již plaval v bazénu beze mě a skvěle to zvládal. Dnes mi dokonce paní lektorka navrhla, že od září by ho přeřadili mezi starší děti, protože ve své věkové skupině je nejlepší a svádí ho to trošku lenošit. S většími dětmi bude muset více máknout. Tak uvidíme, co bude na podzim.

Chybí mi

Minulý týden odjela Klárka na školu v přírodě. Docela jsem se těšila, že budu mít více času. Ano, času mám opravdu víc. Ta volná odpoledne, kdy nemusím obíhat její aktivity, to je prostě nádhera!  Okna mám umytá, i zaprášené listy na fíkusu jsem po hoooodně dlouhé době omyla. Ale chybí mi, moc! Jako bych nebyla úplná. Až mě to samotnou zaskočilo, jak moc jsem na svých dětech závislá. Není to dobře, to vím. Musím se nad sebou vážně zamyslet. Už aby byl pátek!

Mí fešáci

Můj taťka slavil dnes svát. Odpoledne jsem tedy s dětmi vyrazila popřát. A protože jsem s sebou měla foťák, mohla jsem zase zachytit další kvetoucí kaktusy. Dělají mi opravdu radost! Mamka na ně nadává, hlavně když myje okna a musí všechny vyndavat. Vždy hrozí, ať si je někam odstěhuju, jinak že je vyhodí. Ale teď se také ráda jimi kochá. Prozatím je odpuštěno a vše zapomenuto :-) .

Poslední...

... představení sezony! Naštěsí!!! Už nějak ve mně roste nechuť ke Klárčinu baletu. Vážně uvažuju, že by třeba mohla změnit styl. Ale když jí to tak baví! Uvidím, třeba přes prázdniny zase vychladnu. Tentokrát to bylo představení velmi slavností. Konalo se při příležistosti 20 let působení baletní školy na Nové Scéně ND. Většina rodičů je vždy z téhle scény nadšená, já osobně jí ráda nemám. Je ze všeho cítit snobský přístup. Spoustu rodičů a jiných rodinných příslušníků by na představení nešlo, kdyby se konalo kdekoliv jinde. Ale protože je v ND, sjede se příbuzenstvo z celé republiky. Na jiná představení vždy sháníme dostatek diváků, zde jsou vstupenky beznadějně vyprodány dlouho dopředu. Představení jako také hodnotit nemůžu, neviděla jsem, protože jsem jako vždy měla dozor. Už ani nevím, kdy jsem nějaké viděla jinak než doma na DVD. Asi naposledy to úplně první, kdy bylo Klárce 5 let a já ještě kojila Davida, tak jsem v zákulisí půl dne strávit prostě nemohla. Aby vše neznělo tak depresivně, musí uznat, že tentokrátjsem měly alespoň  dobrou šatnu. Poprvé za ty roky jsme nemusely běhat 2 patra na jeviště  jako veverky nahoru a dolů, ani holky převlékat po tmě za jevištěm ( jen jednu!). Jsem ráda, že jsem přežila v relativním duševním zdraví a holky si tancování užily. To je to nejdůležitější.

Opět v botanické zahradě....

... tentokrát Na Slupi. Sem chodíme moc rádi. Tento víkend se tu konaly hned dvě výstavy. V malém skleníku výstava masožravek. Tam chodíme jen koukat a obdivovat, pro pěstování  bohužel doma podmínky nemáme. I když už jsem tam okukovala taková terária, kde se dají vytvořit ty nejvhodnější podmínky, tak třeba časem... Překvapil mě David. Vždy měl masožravky moc rád, říkal jim šunkožrouti. Tentokrát však svůj postoj přehodnotil a kytek se bál. Když jsem k nějaké přistoupila, abych si jí z blízka prohlédla, honem mě tahal pryč, ať prý nechodím tak blízko. Jeden z pěstitelů mu přinesl ukázat malou rosnatku, která právě ulovila mouchu. To bylo strachu, schovával se za tatínka, podívat se odmítal. A to zatím ještě "Adélu" neviděl. Radši mu jí ani pouštět nebudeme, to bychom ho už nikdy na podobnou akci asi nedostali.

Potom jsme přešli do velkého skleníku na naší oblíbenou výstavu kaktusů a sukulentů. Tady jsem se s Klárkou vyřádily. Nemusím asi říkat, že i když jsem se dušovaly, že nic kupovat nebudeme, pár květináčků s námi domů putovalo. A doma začal ten správný boj o místo!

Tyhle krásné lithopsy jsme ale opravdu jen obdivovali. I když Klárka moc škemrala, odolala jsem. Má už vyzkoušené, že ty prostě "neumím". Nevím proč, myslím, že dělám vše "podle návodu", ale evidentně se jim u mě nikdy nelíbí.

Kulturní odpočinek

Poslední dobou má zase všeho nad hlavu - starostí, stresů, obav. Mám pocit, že nic nestíhám, nic mi nevychází, nic se nedaří, nic mě nebaví.Prostě zase moje hloupé období. Již několik měsíců jsme měli doma připravené vstupenky do Národní divadla na Labutí jezero. Dnes nadešel ten den. Nechtělo se mi, moc se mi nechtělo. Byla jsem unavená, mrzutá. Navíc mě štvalo, že Klárka neměla možnost si odpoledne trochu odpočinout. Ze školy musela jet na balet kvůli nácviku na nedělní přestavení. A z baletu frrr do divadla. Neměla jsem z toho dobrý pocit, Labutí jezero je dlouhé a ani nadcházející víkend nenasvědčoval tomu, že bude mít dost příležitostí se pořádně prospat. Prostě jsem do řady usedala s pocitem, že bychom měly být někde úplně jinde.
Ten pocit mě naštěstí při prvních tónech předehry opustil. Představení bylo - jedním slovem- nádherné. Rebeccu King jsem v dvojroli Odetty-Odilie viděla poprvé a naprosto mě nadchla. I když Národní divadlo pojalo Labují jezero ne úplně "klasicky" a zarytí staromilci jako moje maminka k němu mají výhrady, já odcházela z představení nadšena. A mé chmury alespoň na chvíli zmizely.