Medvědín - Labská bouda - Prameny Labe

 Včera nám začala rodinná dovolená. Naší cílovou destinací se tentokrát stal Špindlerův Mlýn. 

Dnešní první výlet jsem zahájili výjezdem lanovkou na Medvědín. 

Nejdříve jsem ze pokochali výhledem na Sněžku. Tu tedy nemáme v plánu navštívit. Potom jsme vyrazili na trasu, kterou jsem naplánovala. Oblast Špindlerova Mlýna mám totiž prochozenou skrz na skrz. Jezdila jsem sem s rodiči před takovýmy 35-40 lety. Cestou mě až překvapilo, jak silně mě vzpomínky zaskočily.  Obzvláště zpočátku cesty jsem se v nich úplně utápěla - tady táta sedával, tady jsem vždycky odpočívali... Ale dost sentimentu a vzhůru na cestu.

Prvním bodem na trase byla Vrbatova bouda na Zlatém návrší. Asi nemusím říkat, že své jméno nese po Václavu Vrbatovi, závodníku v lyžování, který tragicky zahynul se svým přítelem Bohumilem Vrbatou během mezinárodního závodu 24. 3. 1913. Pamatuju si, že jako dítě mě tento příběh fascinoval.

 

Tuto tragickou událost připomíná také opodál stojící Mohyla Hanče a Vrbaty. 

Dalším naším cílem byla Labská bouda. Pamatujete na Svatební cestu do Jiljí?

Cestou jsme potkali Pančavský vodopád. 

Samozřejmě jsme nemohli vynechat pramen Labe na Labské louce. Tady jsem se ale moc nezdržovali. Takových lidí pohromadě jsem už dlouho neviděla, proti tomu je centrum Prahy vylidněné. Udělat fotku byl nadlidský úkol. Tady se nám nelíbilo. Honem pryč!

Vraceli jsem se přes Labskou boudu, Martinovu boudu do Špindlerova Mlýna. 

Celkem jsme ušli asi 18 km. Já s Klárou byla maximálně spokojená, pánové remcali. David víc, mažel bručel, že z té cesty z kopce ho budou bolet kolena. Uvidíme, jestli je zítra na nějakou túru přemluvím.

Radosti

Protože blog používám hlavně jako svůj deník, musím si tu uložit dvě, pro mě velmi významné, fotky. První fotka je rámen. Speciální je v tom, že je to první večeře, na kterou mě pozval David. Za peníze, které si sám vydělal. Celý školní rok, vlastně ještě o kousek víc, chodí pravidelně na brigádu. Protože je velkým milovníkem všeho japonského a plánuje se v dospělosti do Japonska odstěhovat, usoudil, že není možné, abych ještě rámen neochutnala. Byl velmi pyšný, že mě a Kláru na večeři pozval. A já byla pyšná na něj. Nemá moc spolužáků, kteří téměř každý víkend tráví v práci.

A druhá fotka je do sbírky. Do Kunratického lesa chodíme každý rok. A každý rok opravdu od malička děti fotím na téhle mašince. Byla jsem ráda, že i teď děti projevily zájem na procházku zajít. Byť už to pro nás není celodenní výlet ale krátká procházka odpoledne po práci. A bylo jasné, že fotka na mašince nesmí chybět. Že se David "rád" fotí asi nemusím dodávat.

26/52 Polovina

 

Vladimír Beneš, Martin Moravec - Mé cesty do hlubin mozku

 Anotace z DK: 

Upřímná zpověď našeho nejznámějšího neurochirurga. O životě, smrti, naději i zázracích moderní medicíny. Co vše víme o mozku? A co o něm naopak nikdy vědět nebudeme? Proč mozek jako jediný orgán nebolí? Dokážeme předejít těžkým nemocem, jako jsou parkinson, alzheimer, mrtvice či mozkové nádory? Má se těžce nemocným lidem podávat tvrdá pravda, nebo milosrdná lež? A měl by člověk dostat možnost sám se rozhodnout, že už nechce žít?

Přiznám se, že poslední dobou mi čtení nejde. Nedokážu se soustředit, přistihnu se, že čtu stále stejný odstavec dokola a stejně ho nevnímám. Přečtu vždy jednu stránku a knihu odkládám. Zvolila jsem tuto knížku pro předchozím nadšení s rozhovorem s MUDr. Dvořákem. Čekala jsem, že i tato knížka mě vtáhne, pohltí a nebudu nic vnímat. Bohužel se tak nestalo. Určitě velký díl na tom má mé současné rozpoložení. Ale není to jen tím. Profesora Beneše neznám. Tedy samozřejmě, že vím kdo to je, ale nikdy jsem ho neviděla třeba hovořit v televizi ani naživo. Takže jsem k němu přistupovala naprosto bez předsudků. Při čtení jsem se stále nemohla rozhodnout, jestli mi pan profesor je nebo není sympatický. Ve spoustě názorů se shodneme. Například na otázku eutanazie se díváme naprosto stejně, tam jsem silně nesouznila s MUDr. Dvořákem. Nechci zpochybňovat, že MUDr Beneš je největší kapacita neurochirurgie nejen u nás, ale i ve světovém měřítku. Přesto mi úplně nesedí jeho opakované prohlášení, že není u nás většího odborníka než je on. Není, já vím, ale přesto myslím, že by stačilo říct to jednou. Chápu, že člověk musí být sebevědomý, aby se v oboru prosadil, ale občas jsem měla pocit, že jeho sebevědomí hraničí s arogancí. Věřím, že alespoň částečné upozadění ega by knize prospělo. Ale je pravda, že nějako falešnou skromnost by mu člověk nevěřil. Tak nevím. Určitě čtení je to velmi zajímavé, mozek je pro nás stále neprozkoumaná oblast. 

U pana prezidenta

Ráno počasí vypadalo všelijak, zataženo, drobný déšť. Stále jsme váhali, zda někam vyrazit nebo ne, protože ani předpověď nepůsobila příliš optimisticky. Proto jsme nakonec zvolili blízký cíl - zámek Lány.  Díky rozhodnutí prezidenta Pavla je pro návštěvníky zpřístupněno první patro, tedy reprezentační část. Prohlídka je opravdu zajímavá. Prohlédli jsme si pracovnu T.G.Masaryka, Žlutý audienční salon i třeba Modrou jídelnu, kde večeřel Václav Havel s Dalajlámou. Výklad prohlídky je zaměřený hlavně na život TGM, okrajově jsem se dozvěděli i něco o zdejším působení Václava Havla. O ostatních prezidentech se průvodce nezmiňoval, jen odpovídal někdy ochotněji jindy méně ochotně na zvídavé dotazy návštěvníků. Z jeho odpovědí bylo více než zřejmé, se kterým prezidentem sympatizoval a se kterým ne. V interiérech bylo možno fotit bez blesku. Tuto možnost jsem, jak i jinde, nevyužila. Chci si vždy vše důkladně prohlédnout a uložit do paměti, ne jen vše sledovat přes čočku fotoaparátu. A bohužel na důkladnou prohlídku i focení čas pochopitelně není.

Součástí návštěvního okruhu je i zastavení v kostele Nejsvětějšího jména Ježíš. Je to nádherná rokoková zámecká kaple, rozhodně za návštěvu stojí. 

Přes drobný déšť jsem se vydali prozkoumat i přístupnou část obory.  Je plná nádherných zákoutí, výhledů a děl Josipa Plečnika. 

Například tato fontána Josipa Plečnika symbolizuje země První republiky - Čechy, Moravu, Slezko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Šestý chrlič je umístěn nad hladinou rybníka a představuje vzniklý společný stát.

Měli jsme velké štěstí, v zámeckých garážích probíhá výstava prezidenstkých limuzín. První exponát je velmi významný, je to Tatra 80, kterou jezdil T.G. Masaryk. Ta zde byla dnes poslední den. Zbytek výstavy probíhá do konce srpna. 

Toto Aero 50 HP využíval Edvard Beneš. Zaujalo mě, že neměl řidiče, vůz řídila jeho paní. 

Renault a Mercedes vozily prezidenta Václava Havla. 

Škoda Superb potom patřila Václavu Klausovi. 

 Byť nejsem zapálený automobilista a auto obecně považuji pouze za prostředek, který mi převezu věci z bodu A do bodu B , i mě docela tato část expozice zaujala. 

Pokud byste se rozhodli pro návštěvu zámku Lány (což vřele doporučuju!), jen bych chtěla upozornit, že na prohlídku si lze udělat rezervaci tady. My jsme rezervaci neměli a problém s místem nebyl. Někde jsem však narazila na informaci, že prohlídky se dělají pouze v 10, 11, 12 a 13 hod.Což teď během prázdnin zřejmě neplatí, prohlídky jsou i v odpoledních hodinách. Netuším však, je to bude mimo sezonu. 

Na skok ve Žlebech

Poslední týdny nejsou pro naší rodinu úplně jednoduché. Jak říkávala moje babička "čert snáší vždycky na větší hromadu". Nějak máme pocit, že se toho nakupilo opravdu moc a momentálně nevidíme světlo na konci tunelu. Nechci se rouhat, vím, že vždycky může být ještě hůř. Ale teď je toho prostě moc. Potřebovali jsme nutně někam vyrazit. Zavřít za sebou dveře, chvíli na nic nemyslet a tvářit se, že se vůbec nic neděje. Rozhodli jsme se pro zámek Žleby. Není to daleko, víme, že se nám tu líbí. Prostě sázka na jistotu. I když jsem původně měli v plánu pouze jeden prohlídkový okruh (přeci jen už zámek známe), nemohli jsme se rozhodnout, zda chceme reprezentační salóny nebo soukromé apartmány. Proto jsme šli opět na okruhy dva. Zajímavé bylo sledovat, jak moc záleží na složení skupiny. Při první prohlídce v soukromých apartmánech byla docela fajn skupinka. Všichni poslouchali, občas se někdo na zeptal na něco k věci. Při prohlíce reprezentačních prostor bylo ve skupině hodně dětí, které to nebavilo, pořád chtěly něco osahávat, což slečnu průvodkyni znervozňovalo. A pak tu byla skupinka německých návštěvníků, kteří měli tištěný text v němčině a usoudili tedy, že když oni nepotřebují výklad české průvodkyně, nepotřebuje ho nikdo a zcela bezostyšně se při výkladu nahlas bavili. Na konci prohlídky už slečna průvodkyně měla hodně vykřičený hlas.  Nemusím tedy asi říkat, že soukromé apartmány se nám líbily mnohem více. 

Po prohlídce  zámku jsme se šli podívat do Obory. Ta se pyšní hlavně ochočeným stádem bílých jelenů. A tenhle vůdce stáda byl opravdu vzorný exponát. Nechal se hladit, pózoval na focení. V Oboře je ale spousta další zvířat - liška, prase divoké, lasice, dravci. Většinou se jedná o zvířata, která se již v zajetí narodila nebo která se dostala díky svému  zranění do záchranné stanice. Tady si zvykla na člověka a vrácení do volné přírody tedy již nebylo možné. Měli jsme štěstí, že jsem stihli krásnou ukázku dravců. Lidé, kteří dravce představovali, o nich uměli velmi poutavě vyprávět. 

 Fotky z dnešního výletu jsou takové všelijaké, já vím. Ale jak nejsem ve své kůži, úplně jsem zapomněla doma foťák. A dobře víte, že focení mobilem není úplně mou doménou. 

25/52 Vlna, vlny, vlnitý, vlnkovatý