MIchaela Klevisová - Letní slunovrat

 Anotace z DK:

Mladý pár najde v zapadlé jihočeské vesnici nový domov. Zdánlivou idylu však Kamile a Filipovi po letním slunovratu naruší vražda. Souvisí s neštěstím, ke kterému v místech opředených legendami o tajemných rituálech došlo před mnoha lety? Skrývají se ve staré chalupě po Kamiliných příbuzných odpovědi na otázky, které se místní lidé bojí vyslovit nahlas? Když jindřichohradecká vyšetřovatelka Tereza Fabiánová začne rozkrývat zamotaný případ, vyplouvají na povrch staré křivdy.

Knížky mé sousedky jsou pro mě vlastně povinnou četbou. Je to ale velmi milá povinnost. Se žádnou z Míšiných detektivek nešlápenete vedle. Letní slunovrat představil novou vyšetřovatelku Terezu Fabiánovou, která je velmi sympatická. Je to první díl minimálně třídílné série. A už teď můžu říct, že se těším na další díly. Příběh mě chytil od první stránky. Má užasnou atmosféru. Vždy obdivuju, jak Míša dokáže mistrně vykreslit krajinu. V řadě knih mě popisy okolí nebaví. Ale tady jsem úplně cítila vůni lesa a slyšela křupání větviček pod nohama. Myslím, že autorka umí mistrně vystihnou českou povahu a vylíčit vztahy na české vesnici. Je důkazem, že i bez brutality a krváků může vzniknou skvělá detektivka. 

Pro milovníky (nebo spíš fanynky) komisaře Bergmana mám kuloární informaci, že v procesu psaní je další kniha z jeho série. Jeho obdivovatelky si prý pokračování jeho příběhu na besedách vyžádaly. 

Koncert kytaristů

 Bližící se konec školního roku kažodoročně avizuje i koncert kytaristů. Dnes byla, jako vždy, skvělá atmosféra. Byl to super pocit, když s Davidem zpíval celý klub. A reakce pana učitele na konci - k nezaplacení!

Souborovka mě zase úplně neoslovila. David si pravidelně ztěžuje, že je to o ničem, hodně prý na to lidi kašlou a na hodiny necvičí. Pak je to bohužel vidět.

A na závěr pro pobavení jak to dopadne, když parta puberťáků jde zpívat sbor malým muzikantům.

Na kaktusy

Již několikátý rok se mi nepodařilo dostat na každoroční výstavu kaktusů v Botanické zahradě PřF UK. Byla to dříve taková moje kažodoroční radost, ale v poslední době to nevycházelo. Proto jsem dnes zcela neplánovaně a pro mě netypicky spotnánně vyrazila v poslední den konání výstavy. Prostě dnes nebo nikdy.  Krásně jsem se pokochala.
 

Když jsem se nabažila kaktusů, zašla jsem ještě do tropické části skleníku a kochala se orchidejemi.

Krásné odpoledne to bylo. Škoda jen, že to bylo tak moc spontánní a nečekané, že jsem vyrazila bez foťáku. Takže fotky mám jen z mobilu. 

Adam Dolník, Martin Moravec - Svět elitního vyjednavače

 Anotace z DK:

Vítejte v nejtemnějších zákoutích zločinu. Na místech, kde se unáší, vyhrožuje a požaduje výkupné. Provede vás jimi Adam Dolník, který jako jeden z mála lidí na světě vyjednává s únosci, vyděrači, piráty i teroristy. Ze zajetí už dostal desítky rukojmích a při jeho vyprávění mrazí.
O vyjednavačích se toho moc neví. A málokdo tuší, že mezi těmi nejlepšími je i Čech. Když mu zazvoní telefon, má jen pár minut na to, aby se sbalil a odletěl do Nigérie, Pákistánu, na Haiti… Jak se k takové práci dostal? Co všechno při ní zažil? Spoustu emocí, napětí a dramatických příběhů.

Další  ze zajímavých rozhovorů. Poprvé jsem se dozvěděla, že vyjednavač nemusí být jen od policie nebo psycholog. Obecně o tomto tématu mám jen povchrní povědomí. Možná i to byl důvod, proč mi trvalo se začíst. Zpočátku jsem měla pocit, že se informace pouze dokola opakují. Myslím si, že by se určitě o této práci dalo dozvědět mnohem víc. Je však otázka, nakolik může pan Dolník informace poskytovat. Kapitola o terorismu mě zaujala opravdu hodně. 

Harlekýn chlebíček

I když už mám děti dost velké, Den dětí se přeci slavit musí. Tak jsem se rozhodla, že při této příležitosti upeču nějakou dobrotu. A protože zdobení dortů mi nejde, moc se mi zalíbil nápad Míši Landové na harlekýn chlebíček. Je to jednoduché, je to rychlé a moc dobré. Na rozdíl od originálního receptu jsem použila do spodního patra lehkou paříž, je opravdu mnohem vzdušnější a lehčí. Určitě jsem takovéto rychlé dortíky nepekla naposledy. 

Petra Dvořáková - Návrat

 Anotace z DK:

Může být láska k Bohu silnější než ta lidská? Jana je přesvědčená, že její víru nemůže zlomit vůbec nic. Zvlášť když k ní na prahu dospělosti přichází svoboda a ona konečně může žít v klášteře. Vstupuje mezi sestry plná nadějí, odhodlání, ale i iluzí. Ty se začínají s každodenním řeholním životem plíživě drolit a nakonec úplně rozpadat. Jana musí znovu potěžkat svůj dřívější nenaplněný a bolestně „nedořečený“ vztah k Viktorovi, ale především si odpovědět na otázky, jež do jejího života vnáší záhadná a nespoutaná Karin, která se jednoho dne objeví v klášteře mezi starými ženami. Janina představa o tom, jak vypadá skutečná láska, se dramaticky mění a rozostřuje. Stejně tak se společenství sester musí denně ptát, jak se dá v proměněném světě navrátit ke svému původnímu poslání.

Pro mě tato kniha měla velmi zajímavé téma. Myslím, že Petře Dvořákové se podařilo velmi citlivě rozkrýt tajemný svět duchovního života v ženském klášteře. Přiznám se, že zpočátku se mi nedařilo začíst. Měla jsem pocit, že knížka nemá tempo. Ale pak jsem pochopila, že ho má. Přesně takové, jaký má život v klášteře. Myšlenkové pochody hlavní hrdinky, její pochyby o síle víry, hledání pravé lásky mě opravdu bavily. Líbil se mi také kontrast opravdové víry v Boha a občas až hloupých pravidel života v kláštěře. Byť se nejedná o knížku se strhujícím dějem a vlastní příběh je trochu předvídatelný, řada myšlenek mě oslovila. Kdybych si zapisovala citáty z knih, tady bych si popsala.Jedna ukázka za všechny: "Pořád nám tu říkají, že člověk je bez Boha naprosté nic. Jak na něm vše závisí. Jenže já si nakonec myslím, že je to opačně. Myslím, že především Bůh není vůbec nic bez člověka". Není to úplně jednoduché a oddechové čtení, ale myslím, že stojí za to. 

Nabitá sobota

 Dnes jsem si naplánovala sobotu sama pro sebe. Všichni  členové rodiny měli plány pracovní nebo studijní, tak jsem toho využila. Jeden den se svými koníčky jsem potřebovala jako sůl. Ráno jsme vyrazila na Výstaviště na Svět knihy. Bylo mi jasné, že jet tam v sobotu je naprosto vražedné, ale jiný den mi to nevyšlo. Ano, potvrdily se mé  nejčernější obavy. Všude davy, davy, davy. Místy se nedalo ani projít. 

Obešla jsem ty, pro mě, nejznámější a největší nakladatelství. Samozřejmě jsem nemohla vychat Jotu. Mrzelo mě, že paní Plachá, která mi knížky posílá, zrovna odběhal, tak jsem jí nemohla osobně poděkovat. 

Z bohatého doprovodného programu jsme si vyslechla besedu s Danielou Špinar. 

Potkala jsem spoustu zajímavých postav. Potkala jsem také spousty hlavně dívek v cosplay kostýmech. Některé byly opravdu dokonalé. Ale přiznám se, že mi přišlo hloupé je oslovit a fotit. Na to jsem velký introvert. 

Určitě by bylo lepší vyrazit na Svět knihy ve všední den. Sobota je opravdu vražedná. Také by asi chtělo udělat si rezervace na probíhající akce a lépe si promyslet, jaké všechny besedy by mě zajímaly. Bez předchozí rezervace se na některé besedy nelze dostat vůbec. Prostě by bylo potřeba naplánovat s předstihem nějakou strategii. Ale protože já vyrazila naprosto spontánně, když jsem se v pátek večer dozvěděla, že budu mít vlastně volno, trošku jsem tam pobíhala jako splašená včela. I když "pobíhala" berte s rezervou. Jednak mi stále nateklý a bolavý kotník moc rychlý pohyb neumožňuje, jednak jsem se tak postupuně mohla akorát sunout v davu.

Odpoledne jsem se z Holešovic i přes výrazné protesty mé nohy vydala do Karlína, kde probíhal Beading festival. Tedy festival pro všechny, kdo tvoří z korálků, obdivují práci korálkářek a rádi se inspirují. Tady mě čekaly další davy. I když, jak koukám na fotky, to tak úplně nevypadá, ale lidí bylo pravdu hodně. 

Přiznám se, že bych možná tuhle akci už vynechala, ale slíbila jsem své kamarádce, že tam s ní chvíli pobudu.

Jinak jsem si samozřejmě prohlédla práce korálkářek i ze zahraničí a pozdravila známé tváře. Ano, šperky tam byly úžasné, člověk až žasne, co vše se dá z korálků vytvořit. Na druhou stranu většina prezentovaných prací byly obří šperky, které si nedovedu představit, že by někdo mohl v reálu nosit. Některé by se daly vynést na nějaký honosný ples, ale většina byla, alespoň pro mě, opravdu tak na obdivování na výstavě.

Součástí výstavy byla i módní přehlídka, kde jsme měli možnost vidět některé šperky v akci.

Musím říct, že jsem si včera totálně vybila své sociální baterky. Takových lidí všude... to už nějak není pro mě. Potřebovala bych teď zase pro změnu někam do přírody. Ale jinak jsem si obě akce moc užila. 

Scarlett Willková - Vekslačka

 Anotace z DK:

Alma měla ráda peníze a peníze měly rády Almu. Když jí bylo třináct, v poválečném Československu byla vyhlášena měnová reforma a Alminu rodinu to zničilo. Doktorská dcerka zvyklá na život ve velké vile se najednou ocitla v maličkém přízemním bytě se dvěma babičkami a špatným kádrovým profilem. Alma ale nebyla holka, co sedává s rukama v klíně. Tohle je její příběh. Příběh ženy, která se v časech totality vlastními silami vydrápala mezi nejbohatší stínovou elitu. Žila v pohádkovém luxusu, ale nejvíc toužila po něčem, co nejde koupit…

Mohu bez jakéhokoliv přehánění prohlásit, že knížky Scarlett Wilkové miluju! Opět jsem nebyla zklamaná. Knížka byla velmi čtivá. Vtáhla mě do děje. Tím spíše, že z velké části mapuje historii, kterou už jsem zažila na vlastní kůži. Na osmdesátá léta a období veksláků a shánění bonů  jsme si zavzpomínala s rozpačitými pocity. Líbí se mi, že postavy nejsou černobílé. Alma není kladnou postavou, ale rozhodně ani zápornou. Pro to, jak se dokázala prosadit, ji musím obdivovat, jakkoliv to  zní divně. Další z knížek, kterou bych zařadila mezi povinnou četbu pro dnešní studenty.

Sarkasmy

 

Po hodně dlouhé době jsme vyrazily s Klárou do Národního divadla. Marně lovím v paměti, kdy naposledy jsem tu byla. Myslím přímo budovu Národního divadla. Od té doby, co obě děti pracují ve Státní opeře, stala se naší domovskou scénou ona. Ale je také pravda, že většina baletních představení byla přesunuta do Státní opery, kde je jeviště pro balet vhodnější.

Dnešní předstvení Sarcasmy představovalo ukázku současného tance. Jedná se o tři moderní choreografie. Přiznám se, díky  ukázkám jsem k představení přistupovala velmi opatrně a se strachem. Svoje pocit z dnešního večer pořád nemůžu nějak zpracovat. Určitě se mi moc líbila prostřední choreografie Sarcasmen, což je takový lehce provokační duet zachycující mezilidské vztahy - trocha škádlení, trocha provokace, trocha trápení. To bylo opravdu skvělé. První část ...and how is your life? (z děkovačky je následujíc fotka)  měla docela dobrou myšlenku - stres. To jak se jako společnost neustále za něčím ženeme. Poslední část Katastrof byla pro mě asi nejhorší. Nějak jsem příliš nepochopila, co se autor snažil sdělit. Vadila mi neskutečné monotónnní, i když velmi rytmická, hudba. Z této závěrečné choreografie jsem já osobně byla dost rozpačitá, i když třeba Kláře jsem libila naopak více než choreografie první. Celkově bych asi večer zhodnotila jako zvláštní. Nemůžu říct, že by se mi to nelíbilo, ale asi už bych znova toto představení vidět nemusela

A to bych nebyla já, abych si večer něčím neozváštnila. Měla jsem dnes své poprvé - poprvé jsem šla do divadla v teniskách. Ano, vidíte dobře, opravdu mám v Národním divadle tenisky. Včera jsem si totiž vymkla kotník. Neptejte se mě, jak se mi to povedlo, sama neví. Šla jsem po naprosto rovném, hladkém chodníku a povedlo se mi došlápnout na vnější hranu chodila. Až se mi bolestí zatmělo před očima. Takže dnes mám nohu rozměrů nožky slonní.  Bolí jako.... čert. Do divadla jsem v podstatě doskákala po jedné. Ach jo!

Bonnie Garmus - Lekce chemie

 Anotace z DK:

Elizabeth Zottová je neobyčejná žena. Jenže je začátek šedesátých let a její výhradně mužský tým v Hastingsově výzkumném ústavu zastává nevědecký názor na rovnoprávnost. Až na jednu výjimku: Calvina Evanse, osamělého, geniálního, na Nobelovu cenu nominovaného záštiplného člověka, který se zamiluje – ze všeho nejvíc – do její mysli. A výsledkem je skutečná chemie.Stejně jako věda je ale i život nepředvídatelný. A proto se o pár let později Elizabeth Zottová ocitá v roli svobodné matky a vedle toho i nedobrovolné hvězdy Večeře v šest, nejoblíbenějšího amerického pořadu o vaření. Elizabethin neobvyklý přístup k vaření se totiž ukazuje jako revoluční. Přestože sledovanost jejího pořadu roste, ne všichni jsou nadšení. Zdá se totiž, že Elizabeth Zottová neučí ženy jen vařit. Vyzývá je, aby změnily status quo.

Tohle byla velmi zvláštní knížka. Příběh o silné ženě, napsaný velmi čtivě. Ale na to, jak závažné téma by to mělo být, je psaný s jakýmsi nadlhedem, takovým oddechovým způsobem. A tady si nejsem jista, zda mě úplně tenhle způsob vyhovoval. Protože díky použíté nadsázce na mě občas příběh působil trochu jako karikatura. Bylo drsné si uvědomovat, jaké přesudky vůči ženám v 60. letech byly, ale zároveň mi vadila přílišná vykostruovanost příběhu. A konec jako z  telenovaly mě naštval úplně.  Zaujal mě chemický rozbor vaření. Byť jsem chemik, nikdy mě nenapadlo v kuchyni takhle přemýšlet. 

Jaro

Miluju jaro. Jsem vyloženě jarní a letní typ. Miluju, když všechno kvete, bzučí. Každý rok se na tohle období těším. Těším se, jak budu nabitá energií, všechno mě bude bavit.

Letos je to takové zvláštní. Ano, solární baterky mám docela obstojně nabité, v tomto směru si stěžovat nemůžu. Ale již několik týdnů se potýkám se zvláštním pocitem. Pocitem, že něco je špatně. Nevím co. Čekám, odkud přiletí nějaká špatná zpráva. Znáte ten pocit, když se na vás někdo rozmáchne, že vás uhodí. Vy se přikrčíte a čekáte, až rána dopadne. Tak přesně v tomhle přikrčení už pár týdnů přetrvávám. Čekám, kdy rána dopadne. Jsem tím otravná svému okolí, protože všechny pozoruju, skenuju a ptám se, zda jsou v pořádku. Docela chápu, že mě mají už dost. 

Snažím se roztýlit. Chodím na procházky a kochám se. Obdivuju krásu květů. A občas něco cvaknu na mobil. 

Minulý týden mě povinnosti zavály do Dejvic. Dostala jsem skvělý nápad, že se půjdu podívat na svojí alma mater. Jako že zavzpomínám na krásná, bezstarostná studentské léta. 

Překvapilo mě, jak se v kampusu na jednu stranu spoustu věcí změnilo. Na stranu druhou spousta věcí zůstává i po těch letech úplně stejná. A jediné, co se mi v tu chvíli vybavilo bylo, jak jsem v prváku seděla pod těmito růžovými rozkvetlými stromy a brečela, že mi nevychází laborky z anorganické chemie. Tak jsem radši zase rychle odešla. 

Omlouvám se za tento příspěvek o ničem. Prostě jsem si nějak potřebovala fňuktnout. Slibuju, že příští příspěvek bude určitě smysluplnější.

Syoss

Dnes si zase popovídame o kosmetice. Tentokrát se zaměříme na vlasy. Díky společnosti trnd jsem dostlala možnost vyzkoušet novou řadu vlasové péče Syoss. Jedná se řadu Intense Keratin, která obsahuje, jak už název napovídá, posilující keratinový komplex. Je určena pro vlasy křehké, snadno se lámající. Měla by vlasům doplňovat chybějící keratin a tím předcházet třepení konečků a lámání vlasů.  Vlasy by měly být posilovány zevnitř a po použití by měly být krásné, zdravě vypadající. Balíček, který jsem dostala, obsahoval šampon, masku, kondicioner, tepelnou ochranu a lak. Tedy kompletní péči. 

Na první přičichnutí celá řada voní velmi příjemně. Vůně je jemná, nevtíravá, nijak intenzivní.  Se všemi produkty se pracuje velmi dobře. Po prvním použití jsem byla lehce vyděšená, protože moje vlasy působily velmi suše, byly krepaté. Absolutně netuším, co se stalo, v čem byl problém. Při dalších použitích se už toto neopakovalo. To už vlasy vypadaly úplně v pohodě. Nemůžu říct, že bych byla nějak oslněna leskem svých vlasů. Ale byly přijatelné. Zjistila jsem, že používání této řady mi zkrátilo cyklus mytí vlasů o 1 den. Třepení konečků asi po pár použití neposoudím. Ale jsem docela zvědavá, jak to zhodnotí moje kadeřnice, se kterou třepení vlasů už nějakou dobu řeším. Celkově bych celou řadu ohodnotila sloganem "neurazí, nenadchne". Nemůžu říct, že bych byla vyloženě zklamaná, i když mytí vlasů o 1 den dříve se ne vždy hodí. Ale na druhou stranu nemám pocit, že bych měla vlasy nějak extra krásné. Jsou produkty, které mi udělají kštici hezčí. 

Pan Halpern a pan Johnson

Dnes jdu  za vámi s pozvánkou do divadla. Na podzim minulého roku se mi po opravdu dlouhém - a tím myslím dlouhém nějaký rok -  lovu podařilo ulovit vstupenky do divadla Ungelt na herecký koncert pánů  Kosty a Němce.  A včera konečně nastal ten vytoužený den! Jde o komorní konverzační hru, která je založená právě na hereckých výkonech těchto dvou geniálních umělců. Hra opřátelství, poznávání, prostě příběh, který vezme za srdce. Chvíli se smějte, chvíli pláčete. Pro mě byl neskutečný zážitek sledovat zblízka to geniální herectví. Pokud se vám podaří sehnat vstupenky, neváhejte ani vteřinu a utíkejte na to!

Fotografii jsem si půjčila ze stránek divadla Ungelt.

Prodloužený víkend

Máme za sebou s Klárou každoroční jarní korálkovací prodloužený víkend. Naším domovem se na       3 dny stal Janov nad Nisou. I když počasí na fotkách vypadá idylicky, zdání klame. Byl to zrovna víkend, kdy se řádně ochladilo. Takže jsme v sobotu při krátké vycházce pěkně promrzly. 

Ale buďme upřímní, o procházení tentokrát vůbec nešlo. Tady šlo hlavně o korálkování, pokec s kamarádkami a v neposlední řadě i dokoupení korálkových zásob. Objely jsme několik korákových obchodů, to je vždy pro mě neskutečný relax. Tentokrát jsem ale nenakupovaly tolik, přeci jen zásoby máme veliké. 

Jen v podnikové prodejně Perlexu jsme se rozšouply hodně. Ale takové množství barev a velikostí voskových perel nikde pohromadě nemají! 

 A už se můžeme těšit na prázdniny, kdy vyrážíme znova!