Procházka

Chybí mi pohyb. Celý den sedím díky své práci u počítače. Protože pracuji z 90% homeoffice, můj pohyb venku se v poslední době omezil jen na běžné pochůzky nákupy - úřady - lékárna - knihovna...

Ano, nesnáším zimu, takže donutit se jít jen tak je pro mě fakt těžké. Dnes jsem se rozhodla, že je nutné probudit se ze zminího spánku a vyrazila na svižnou asi 5 km procházku.  Kdo mě trochu zná, nepřekvapí ho, že jsem došla na Olšanské hřbitovy. Všude kvete spousta sněženek. A když říkám všude, myslím tím, že opravdu všude. I na rozbořených zdech. 

Byla jsem nechtěným svědkem velmi dojemné scény. Z unového háje odcházel stařičký pán. Šoural se pomaličku, celý shrbený. Když háj opustil, zastavil se, otočil a zamával. Jako když se s někým loučí. Bylo to tak....dojemné, i když to není úplně to správné slovo, které by to vystihovalo. Bylo to smutné,  ale zároveň zvlášním způsobem uklidňující. Silně to na mě zapůsobilo, vidím ten obraz před očima celý večer.