Víkend v Janově

Některé věci nezklamou a přes všechna úskalí si svou pravidelnost zachovají. Tím je třeba pro nás prodloužený víkend v Janově nad Nisou. Zatímco já s Klára jsme ubytované na jedné chatě spolu s korálkovacími kamarádkami, naši pánové jsou v nedalekém penzionu. My s Klárou 3 dny korálkujeme doslova od rána do večera nebo tedy spíše do hluboké noci, kluci jezdí po výletech a občas nás rychle zkontrolují. Věřím, že se mi podaří v dohledné době nafotit korálkové výtvory. Zatím vám ukážu, co dělali kluci. Lezli v lanovém parku...

.....vyhlíželi do kraje z rozhledny....

... sbírali houby. Myslím, že si to i oni užili. Je pro mě dost důležité, že spolu můžou být chvíli sami, bez rušivého ženského elementu.

Poslední den jsem se cestou domů vypravili na Ještěd. Vyjeli jsme lanovkou na Skalku, došli až k samému vrcholu a potom se skulili dolů do Liberce. Krátká, ale moc příjemná procházka. 

 Takový víkend je naprostý balzám na nervy, dokonalé vyčištění hlavy. Co si budeme povídat, není to jen o korálkování. Hlavní je příjemný pobyt s kamarádkami, ještě dlouho po příjezdu domů mě bolí bránice od smíchu. 

Poutní kostel sv.Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Poslední den naší dovolené. K naší velké radosti se David probudil plný elánu a bez teploty. Přiznám se, že jsem měla radost i zcela sobecky. Cestou domů jsme totiž měla od začátku dovolené v plánu zastavit se na Zelené hoře. Což bychom samozřejmě v případě Davidovi choroby nemohli.
Už dlouho jsem toužila tohle místo navštívit. Absolutně architektuře nerozumím, ale Santini mě z nějakého důvodu fascinuje. Zjistila jsem, že i stavby, u kterých jsem netušila, že je autorem, mě nějakým způsobem oslovují a teprve dodatečně zjišťuju, že je to jeho práce. Tady jsem opravdu nebyla zklamaná. V celém kostele nenajdeme jedinou rovnou stěnu. Vše bylo kostruované pomocí kružnic - jak vertikálních tak horizontálních. Měli jsme štěstí na paní průvodkyni, která areálem žila, měla k němu citový vztah, vzpomínala, jak sem chodila s babičkou. To se hned lépe poslouchá než suchý naučený výklad. Sice mi rozbila mé představy o Janovi z Nepomuku jako ochránci zpovědního tajemnství manželky Václava IV. Žofie. Ale jsem velká holka, zvládnu to a nebudu mít své znalosti historie založené na legendách.  V kostele v současné době probíhá rozsáhlá rekonstrukce. V opravě jsou všechny sochy, v plánu je nová mozaiková podlaha podle Santiniho návrhu. Určitě bude velmi zajímavé areál navšívit za pár let, až bude vše opravené. Na to se moc těším. Držme palce, ať se vše povede podle plánů realizovat.

Lednicko - valtický areál

Je už takovým koloritem našich dovolených, že David onemocní. Takže když se dnes probudil s teplotou 38 st., řekla jsem si, že je vlastně vše v pořádku, tohle nám k ideální dovolené chybělo. Nechaly jsem tedy pány doma válet se a vyrazili jsme s Klárou na procházku lednicko-valtickým areálnem obhlídnou alespoň některé stavby. První na trase jsem měly Apollonův chrám. Vystoupaly jsme až nahoru a opět se kochaly nádhernými pohledy po okolí.
                             

Potom jsme zamířily ke Kapli sv. Huberta. Překvapilo mě, jak mraky cyklistických nadšenců kolem kaple profrčí, ani jim nestojí za kratičkou zastávku.

Hraniční zámeček jsem obivovaly jen zdálky, znamenalo by to pro nás dalších 8 km a už takhle jsem jich měly naplánováno téměř 20.

Zato před Rybničním zámečkem jsme si pěkně pohověly.

Velká část naší cesta vedla v blízkosti rybníků. Proto nás kromě roje komárů doprovázeli i průvodci z ptačí říše.

A protože každá správná cesta vede přes lednický zámecký park,musela Klára pozovat :-)-

To byl poslední výlet. Zítra frčíme domů. Uvidíme, jak bude Davidovi, jestli se ještě cestou někde zastavíme.

Pálava

                                      

Usoudili jsem, že historie jsem si užili dost, nyní potřebuje trochu přírodních krás. Naplánovali jsme si trasu Chráněnnou krajinnou oblastí Pálava. Cílem byla zřícenina hradu Děvičky (Dívčí hrady).
To byla ale spíše taková záminka, hlavně jsem si chtěli užít krásné krajiny a rozhledů po okolí.

Cestou jsem prozkoumali i úžasnou skalní puklinu, která odděluje skálu Obří kámen a stěnu Martinka. Nahoře je vklíněný obří balvan, který dostal název Velký Špunt.

Potom už samotná zřícenina Dívčího hradu. A naprosto dokonalé výhledy na Nové Mlýny, Pavlov,

Původně jsem ještě zvažovali výstup na Sirotční hrádek, ale nakonec jsem se spokojili jen s pohledem zdola.

Po večeři jsem dostala chuť ještě se projít po zámeckém parku (říkám od začátku, že bych si vystačila jen s ním). Měla jsem chuť se jen tak sama projít. Jenže Klára se hned nadšeně připojila a vnutila mi foťák, co kdybychom na něco zajímavého narazily. Při té příležitosti jsem si uvědomila, že vlastně jsem nefotila zámeckou jízdárnu, jediný pozůstatek barokní podoby zámku.

A pak už jsem pořádaly "lovy beze zbraní". Roháčů je tu neuvěřitelné množství. Vlastně jsem jich nikdy tolik nepotkala.

Čápi... já vím, už tu byli. Ale nedalo mi to.!

Skokan zelený

Slepýš křehký

Mikulov

Myslím, že jste asi odhadli, že naším dnešním cílem bude Mikulov. Naši návštěvu města jsme začali na zámku.  Z velké nabídky jsem si vybrali dva okruhy - největší historický okruh zaměřený na život Deitrichsteinů, šlechtického roku, který udržovali svůj dvůr na Mikulově od roku 1570 až do konce druhé světové války. Na druhém okruhu jsme zavítali do zámecké knihovny, která čítá přes 17 000 knižních svazků.

Po obědě jsem zamířili nejprve do Deitrichsteinské hrobky Přiznám se, že mi v ní nebylo úplně dobře. Měla jsem takový nepříjemný pocit, že ruším. A neubránila jsem se myšlenkám, jak by mi bylo na jednu stranu příjemné, kdyby kolem ostatků mých předků dusali v pravidelných intervalech davy turistů. Na straně druhé, zda bych takové místo vůbec byla schopná navšítivit, kdyby se jedno o mé předky, třeba i osoby mně blízké. Asi o všem moc přemýšlím. Naše morbidní děti naopak velmi detailně prostudovaly všech 45 rakví a 3 urny. A měly ohromnou radost, když dokázaly spojit rakve s pohřebními rouchy, které jsem viděly na prohlídce zámku.

Potom hurá vzhůru na Kozí hrádek.

Výhled na centrum města byl opravdu krásný.

I pohled na náš další cíl - Svatý kopeček. Mužská část naší výpravy sice protestovala, že těch kopců už bylo dost, že je vedro, že....Ale být v Mikulově a nejít na Svatý kopeček?...chápeme se.

                  

Myslím ale, že byli rádi, že jsem je s Klárou přemluvili. Jen za ten pohled na všechny strany to stálo.

Kam vyrazíme zítra, zatím netušíme. Já tedy nějaký tip už mám, ale nechám si to pro naše líné pány až jako překvapení k ranní kávě.

Valtice

 

 Protože letní sídlo rodiny Leichtensteinů na Lednici jsme už poznali, chtěli jsem si samozřejmě prohlédnout i jejich hlavní sídlo, tedy Valtice, kam přesídlili poté, co byli nuceni prodat Mikulov. Na rozdíl od Lednice se jedná o stavbu barokní.

Opět jsem si prošli dva prohlídkové okruhy - na prvním okruhy jsem si prohlédli reprezentační místnosti. Nemohla jsem si to odpustit a vyfotila zdejší enfiládu z obou konců. Jedná se od druhou nejdelší enfiládu v Evropě. Delší mají už jen ve Vídni.

Ve druhém okruhu jsme navštívili nově otevřené místnosti apartmánu knížete Františka I., posledního knížete, který na zámku bydlel.

Do kostela Nanebevzetí Panny Marie jsem bohužem mohli  nahlédnout jen prosklenými dvěřmi. To mě velmi mrzelo, protože středová kopule byla naprosto úchvatná a ráda bych si ji prohlédla podrobněji.

Mariánský sloup:

Novorenesanční  radnice:

Odpolední déšť nás z Valtice vyhnal dříve než jsem plánovali. Ale myslím,že se ještě do okolí Valtic v následujících dnech vypravíme.