33/52 Doleva

33/52 Doleva

Mníšek pod Brdy

Pracovní povinnosti mého manžela nám nedovolily vzdálit se příliš daleko od Prahy. Museli jsme být stále v dobré dojezdové vzdálenosti. A protože se i ochladilo (ano, mně byla zima!), nechtělo se nám na nějakévelké výšlapy. Zvolili jsme tedy malý zámek v Mníšku pod Brdy. Prošli jsme dva prohlídkové okruhy, které jsou zaměřené na život drobné šlechty v období první republiky. Jen velmi málo exponátů je na zámků původních. Prohlídky by byly jistě zajímavější, kdyby průvodkyně monotóně nerecitovala nabiflovaný text bez špetky zájmu. Vyšlo nám to tak akorát a už jsme museli uhánět do Prahy. Jsem moc ráda, že jsem zalovila v blízkém okolí. Upřímně - netušila jsem, že v Mníšku je takovýhle zámek. Jsem ostuda, já vím.

Výstava exotického ptactva

...se koná v Botanické zahradě PřF UK pravidelně a stejně pravidelně ji navštěvujeme i my. Ale když jeden (jedna) má rozbitý foťák a k dispozici přístroj, který neumí vůbec ovládat, je rád, že vyfotí alespoň labuť :-). Navíc jsme se ve sklenících tak dlouho jako obvykle nezdržovali, protože vedro bylo i pro mě nesnesitelné. Papoušci mi připadali nějak uřvanější než jiné roky, asi jim vedro nědělá také dobře. Nejvíce nás zaujal inkubátor, ve kterém byla dvě mláďata kakadu a jeden malý ara. Byla to holátka, o která se rodiče neumí starat. Fotit se nemohla, což mě mrzelo, protože takové příšerky člověk opravdu nevidí každý den. Ale samozřejmě chápu, že potřebují klid a ne aby jim tam zvědaví návštěvníci cvakali foťáky. Inkubátor sloužil k chlazení, udržoval jim teplotu 24 st. Měkost mámina peří jim nahrazovali plyšáci. Rozplývali jsme se nad nimi dost dlouho. Byli tak oškliví až byli nádherní :-)

Karlštejn z výšky

Jak už asi víte, jezdíme na Karštejn moc rádi. Domluvili jsme se, že každý rok si dáme jeden prohlídkový okruh. Letos tedy přišla řada na III. okruh - prohlídka Velké věže a vyhlídka z nejvyššího bodu hradu do okolí. Vyšlapali jsme spoutu schodů až do dřevěného podsebití. Výhled stál opravdu za to. Jen bohužel můj foťák si vybral dnešek jako ten nejlepší den pro rozbití se, takže udělat alespoň pár fotek mě stálo značné nervy. Jsme opravdu "šťastná", že ho musím zanést do opravy.

Dnešním dnem tedy máme celý Karlštejn prozkoumaný. Bylo by fajn, kdyby do příštího léta vymysleli na hradě další okruh, abychom tam měli opět důvod jet :-)

Do Ameriky

... jsme vyrazili dnes.  No dobře, tak ne do Ameriky ale na Ameriku :-). Vlakem jsme dojeli na Karlštej. I když hrad dnes nebyl cílem naší cesty a tudíž jsme ho fotit nechtěla, jednu rychlou fotku jsme stejně musela. Když on je tak fotogenický!
Pod hradem jsme zabočili k Dubu sedmi bratří a dále k prvnímu vápencovému lomu Malá Amerika. Ta je pro mě nevyfotitelná. Výhledy jsou hodně zarostlé. Asi budu muset začít věřit na Ježíška a skutečně mu napsat o dron.

 Pokračovali jsme dál a opět se na dálku kochali Karštějnem. Vidíte ho tam?

Další na cestě nás čekal lom Mexiko.

 A nakonec přišel na řadu lom Velká Amerika. Ten určitě všichni znáte z filmu Limodánový Joe.

 Dovolím si ještě pár poznatků z dnešní cesty. Celá trasa je samozřejmě dobře značená turistickými značkami. Nejsou ale bohužel ani moc potřeba. Velmi dobře se lze orientovat i podle téměř souvislé cestičky z odpadků, papírů, plechovek a použitých prezervativů. Také je třeba dobře se dívat, kam šlapete, abyste si nedonesli něco "voňavého" na botě. A ještě jedna věc mě zarazila. Všechny lomy jsou obehnané různými zábradlími, řětězi nebo výstražnými páskami. Všude cedule zakazují vstup za ohrazení. A my byli snad jediní v těch davech, kdo tento zákaz dodržoval. Ano, nemáme ty správné IG fotky, ale na místa, kam se vstupovat nemá, prostě nelezeme. Jsem prostě taková - když se něco dělat nemá, tak to nedělám. Navíc tenhle zákaz mi nepřišel jen tak svévolný a zbytečný. A množství pomníčků na okrajích Velké Ameriky mě v tom utvrdilo. To víte, že děti měly řeči. Když tam chodí jiní, proč ne my.... stejně to nikdo nehlídá, tak proč tam nejít... ty jsi mami hrozenej zbabělec....

A na záveř pár pohledů do už téměř podzimní krajiny. Barevnými listy bych se raději kochala později. Sucho dělá své....

Orlík a Zvíkov

 Dnes jsme se vydali do míst, kde jsem už nějakou dekádu nebyla. Prožila jsem tu jedno báječné léto někdy v minulém století (to zní hrozně!), ale jako rodina jsme zde ještě nebyli.  Měli jsme nějaký rámcový plán, který jsme museli ale v průběhu dne poopravit. Začali jsme prohlídkou zámku Orlík. Mně osobně se zámek velmi líbí, určitě za prohlídku stojí. Navíc jsme měli štěstí na velmi šikovného průvodce, který uměl zaujmout svým výkladem. Po prohlídce zámku i okolí jsme měli v plánu jet lodí na Zvíkov. Ale bohužel jsme doplatili na nepřipravenost. V přístavišti jsme zjistili, že loď odplula před 5 minutami a další vyplouvá za 3 hodiny. To se nám čekat nechtělo, navíc bychom měli na Zvíkově málo času. Operativně jsme tedy plány změnili a naskočili na právě odplouvající vyhlídkovou loď a vydali se plavbu kolem zámku a ke Žďákovskému mostu.

 Když jsem si  prohlédli Žďákovský most z vody, museli jsme ho omrknou i z vršku.

 Pokochali jsme se výhledem na jednu stranu....

... i na druhou...

 ...a autem vyrazili na hrad Zvíkov

Hrad jsme si prošli. Prohlídky jsou zde bez průvodce, což bylo fajn. Vše jsme si mohli v klidu pročíst, prohlédnout.

Samozřejmně jsme se šli podívat na soutok Otavy a Vltavy. Ten se mi vůbec nedařilo vyfotit podle mých představ. Asi si budu muset pořídit dron :-).

Cesta domů byla díky zácpám dost náročná a zdlouhavá. Musím si pamatovat, že vracet se do Prahy v neděli večer není nejlepší nápad.
Při probírání fotek mě napadá, jak se blíží podzim. Stromy už se začínají vybarvovat. To je rychlost!

32/52 Osmička

32/52 Osmička

Divoká Šárka

Dřív děti milovaly naše výlety. Letos je to náročné. Už loni se v Davidovi probudila lenost a nikam se mu moc nechtělo. Nyní vyráží na výlety jedině pod pohůžkou, že zůstane sám doma a wifina bude vypnutá. S Klárou puberta dost pracuje, takže také má milion otázek, proč nemůžeme být doma. Já mám výčitky, že díky práci nemůže vyrážet tak často jako dřív a pak se dozvím, že "pořád někam chodíme" a že "nemá chvilku času sama pro sebe" a "proč se musíme někam vláčet v tom vedru".  To mám potom vztek a je mi to i líto. A protože děti obtěžuje něco si najít a vymyslet co nového by je zajímalo, vyrazili jsme dnes opět do Divoké Šárky. Nejvíc mě pobaví, že když už je donutím se rozhýbat někam vyrazit, baví je to tam a jsou spokojení. Takže nakonec i ta Šárka byla fajn.

Rozhodně tu mají lepší lanovku :-):

Navíc tu byl velmi příjemný chládek, pod stromy bylo podstatně lépe než doma. Ale vážně zvažuju, zda má cenu se honit, abych vše zvládla a mohla s nimi ještě na nějaký výlet.

Poděbrady

Vloni se nám v Poděbradech moc líbilo. A protože to byl zatím jediný výlet, na který jsme přemluvili i mojí maminku, vyrazili jsme letos znova. Užili jsme si jízdu rychlíkem. Prošli městečko, podívali se na zámek, zašli na dobrý oběd, na kávu a dortík. Zase jsme si snila o tom, že by se mi líbilo být lázeňským povalečem :-). Alespoň na chvilku. Nevím proč, ale mám pocit, že tu čas plyne stak nějak poklidněji. Nejspíš to ale bude tím, že jsem zde pouze na výletě a  nemám žádné povinnosti. Nemusím být nikde na čas. Nakonec i ty vlaky jedou dva do hodiny, takže ujede jeden, pojede další. O nic nejde. Je mi jasné, že kdybych tu žila a pracovala, vnímala bych rytmus města úplně jinak . Letos jsem si obzvlášť užívala zelenou měkkou trávu pod nohama. Kolem nás se všechny trávníky už dávno proměnily v žluté vyprahlé plochy, po kterých přejít je spíš utrpení. V Poděbradech zřejmě hojně zavlažují, procházky po trávníků jsme se nemohla nabažit. Je zajímavé, jak něco, co jsem dřív považovala za samozřejmé, se promění v zážitek.

Cestou po městečku zatoužil David po zastávce na dětském hřišti. Výrazně tam zvedl věkový průměr. Nezdrželi jsme se dlouho, lanovka moc nejezdila, byla opravdu hodně bezpečná, uzpůsobná malým dětem :-)