Pf 2018

Poslední den v roce se sluší poděkovat a popřát. Moc, opravdu hrozně moc všem děkuju za vaši přízeň. Za to že sem chodíte, prožíváte se mnou naše radosti i starosti. Děkuji za milé vzkazy, které mi tu necháváte. Vždy mě velmi potěší, mnohokrát pobaví, dojmnou. Za ta léta, která tu píšu , jsem měla to štěstí a potkala se s některými z vás i naživo. S některými si  píšeme i mimo blog a věřím, že v novém roce se zadaří a sejdeme se. Tím se přesouvám k přáním. Začnu přáním sobeckým. Sobě přeju zachování vaší přízně, přeju si, abyste sem i nadále snad rádi chodili a já se mohla těšit z vašich postřehů. A co přeji vám? Samozřejmě zdraví, zdraví a zase zdraví. Vím, že se to často užívá jako fráze, ale já to myslím zcela upřímně. Když jsem zdraví, zvládneme pak už téměř všechno. Ale určitě se v novém roce bude hodit i troška štěstí, kopa radosti, ti správní lidé okolo  a tajné sny, protože ty nás posouvají dál. Mějte krásný rok 2018!

Na Pražském hradě

Původně jsem chtěli ke Kapucínům. Na betlémek tam chodíme každoročně. Ráno jsme však byli všichni nějak pomalí, rozhodli jsem se tedy, že vyrazíme až po obědě. A to byla chyba! Fronta lidí vycházela z kostela a táhla se do dáli podél klášterní zdi. Chvilku jsem postáli a když jsem nepostoupili ani o píď, vzdali jsme to. Rozhodnutí padlo na Pražský hrad. Byla jsem skeptická - fronty na prohlídku, do katedrály jsem se nedostali již několik let. Ale stal se zázrak - na kontrolu stálo jen pár lidí a ještě jsme v řadě neustále postupovali. Při prohlídce pobavil ( a mě překvapil David), když z kapsy bundy vyndal svá kovová pouta. Páni policisté se opravdu srdečně zasmáli. A pak  zázrak ještě větší - přes katedrálou sv. Víta fronta žádná. Honem jsem tam zapluli a pobyli opravdu dlouho. Vstupné jsme si nekupovali, k jesličkám potřeba nebylo a hlavní části katedrály jsme viděli dobře. Vždy mě připadá úsměvné, že taková veliká katedrála má takový malý betlém :-).

Obnovení tradice

Po roce či dvou, kdy jsme vynechali, jsme letos obnovili naší vánoční tradici - Vánoce s Louskáčkem a vyrazili jsme do Národní divadla. Pro Davida je to vlastně jediná příležitost, kdy do Národního divadla chodí. Když nějak nejsem schopná vybrat něco, na co bych s chutí šla a ještě vzala s sebou Davida. Ale zpět k Louskáčkovi. Pauza minulých let byla způsobena úpravou, která byla na programu. Po změně vedení baletu se vrátila dickensovská verze Yourie Vamose. Ta je pro nás přijatelnější. Přiznám se, že ji mám i radši než tu úplně správnou ruskou verzi. Jsem ráda, že je zpět. A nejen já. Jak jsem slyšela, i tanečníci souboru si oddychli.

Vyšehrad

Na včerejší odpoledne jsme měli plány. Byli jsme na obědě u mé maminky a pak jsem chtěla zajít na Rybovu mši do "našeho" kostela Nejsvětějšího srdce páně . Ale při poobědové kávě jsme vyndala stará alba z doby, kdy se mí rodiče seznámili, jejich svatební fotografie a k pobavení dětí i mé miminovské fotky. Chtěla jsem jen dětem ukázat moje prarodiče. Ale tak jsme se do toho zabrali, že najednou byl večer  plány vzaly za své.
Dnes jsem tedy rodinu vyhnala na odpolední procházku. Na Vyšehrad jsme vždy chodili rádi.  Navíc bazilika sv. Petra a Pavla je nádherná a má kouzelný betlém. K mému překvapení jsem však byla jediná, kdo někam chtěl chodit. Už i děti pěkně zlenivěly a nikam se jim nechce. Ach jo. Avšak krutá matka zavelela a šlo se. Měli jsme štěstí,  v bazilice probíhal komentovaný varhanní koncert pro děti s možností prohlídky varhan. Pohled z kůru mě ohromil. Přeci jsem nejsme zvyklí pozorovat kostel z takové perspektivy. Zda se prohlídka líbila i ostatním jsem radši nevyzvídala, abych si nekazila nádherný sváteční pocit.

Štedrý den

Dlouho očekávaný a vytoužený (dětmi), ale i obávaný (mnou) konečně přišel. Mám vždycky strach, že se něco pokazí. Že se snažím, honím, aby bylo vše připravené a pak někdo onemocní nebo nějaká podobná hrůza nastane. Ale klaplo vše.  Všichni jsme se sešli zdraví a co víc si přát. Na nic jsem nezapomněla, s dárky jsem se snad také trefila do vkusu. Tak zase za rok a ve stejném složení, prosím! Krásné Vánoce všem!!!

Když se rozbije flétna...

...vypadá to, jak by jeden vůbec necvičil a ještě k tomu měl dřevěné prsty. Přesně to se stalo Kláře na dnešním koncertu. V první části jsem si říkala, co to blbe, vždyť cvičila, doma to hrála moc pěkně. O přestávce přišla celá nasupená, že jí flétna nezní, něco se děje a neví co. Po ohlednání flétny paní učitelka zjistila, že se jí přilepila klapka a otevírá se pozdě. Něco poštelovala a že snad to nějak půjde. No nešlo, číslo bylo ještě horší.  Klára byla... jak jen to říct slušně...hodně hodně hodně naštvaná. Naštěstí, když dohrála, paní učitelka vyšla na jevišti a publiku vysvětlila, že to nejsou Klářiny chyby, ale technický problém na nástroji. Třetí skladbu už musela Klára vynechat, to by už bylo týrání posluchačů. Flétnu jsme tedy sbalili a první pracovní den pojede k nástrojaři. Taky mohla ještě přes koncert vydržet....

Vánoční koncert

Tentokrát kytarový, Davidův. A neodehrával se v prostorách hudební školy, ale ve stylovém prostředí klubu v samém centru města v Týnské ulici. David byl hrozně nervozní. I když tvrdil, že není vůbec, ale vlastní matku neoklame. Takhle prkenný a zamračený on opravdu není. Jsem moc ráda, že vše zahrál bez chyby. Kláry vystupuje vždy a všude ráda, pro Davida je to však spíš za trest. Nikdy jsem ho do žádného vystupování nenutila, vše s ním domluvil pan učitel a David se nakonec rozhodl, že vystoupí. Snad už příště to bude pro něj jednodušší, dnes odcházel sám se sebou spokoje.

Druhé kolo

Věřím, že smůlu máme na dlouho vybranou. I když jsem prohlašovala, že žádné nové zvířátko mi do bytu už nesmí, podlehla jsem. Při pohledu na Cookieho, jak se tulí k plyšové Šmoulince, jsem dala za pravdu paní z chovné stanice, odkud jsme si kluky přivezli. Neměl by být sám a je určitě lepší sehnat mu mimino, dokud je také ještě malý. Dvě mláďata se jistě sžijí lépe než dospělí jedinci. Ovšem sehnat teď hned malého samečka nebyla úplná legrace. Teď prostě mláďata nejsou. Nemohli jsme si vybírat barevnou mutaci, hlavně že je to dvouměsíční kluk. Paní z ChS mě naváděla, jak nejlépe je skamarádit. Upozorňovala mě, že se kluci prát budou, budou lítat chlupy, ale když nepoteče krev, nemám zasahovat. Můžu vás ujistit, že jsme mě hodně strach, co se bude dít. Cookie ale hodně překvapil - mimčo očuchal, olízl ho na hlavě a hned se k němu přitulil. Nedošlo na žádné boje, žádné prskání, naprostý klid. A že je malý pěkný křikloun. Když na něj sahneme tak, že se mu to nelíbí, kvičí jak když ho na nože berou. To jsem ještě u žádné z našich činčil nezažila. Tak věřím, že to klapne a kluci budou dobří kamarádi. Jméno jsme pro prcka ještě nevybrali. Bylo to totiž pro děti překvapení. Když přišli, prcek tu prostě byl. Na dohady o jméně ještě nebyl čas :-)

Chopiniana

První vánoční představení. Letos vlastně i poslední. Tentokrát jsou představení pouze dvě, to druhé až v lednu. Klára měla sólo. Docela se povedlo. Měla jsem strach, jak dneska bude fungovat. Včera byla tak hysterická, že nebyla schopná jít na zkoušku. V noci nemohla spát, jen seděla v kuchyni a brečela. Na včerejší zkoušce jsem jí samozřejmě omluvila, napsala jsem panu učiteli, co se stalo. Je velký milovník zvířat, tak jsem doufala, že to pochopí. I když trošku strach jsem měla, aby jí to dnes nějak nevmetl. Před představením mu vždy tečou nervy a bývá nevyzpytatelný. Naštěstí se mě však ráno při příchodu jen potichu zeptal, zda je Klára relativně v pořádku a už nic neříkal. Jsem mu za to vděčná. Mezi kamarádkami přišla Klára na jiné myšlenky, sólo jí plus minus vyšlo, tak snad si dnešek užila. Uf...

Sen skončil

Sen o třech činčilých mušketýrech skončil stejně rychle jako začal. Dnes ráno v 7:30, když jsem odcházela za pracovními povinnostmi, všichni tři poskakovali vesele po kleci, dělali a mě zoufale hladová očka, pro kousek sušené mrkvičky by zbořili klec. V 11 hodin mi volala mamka, která hlídala nemocného Davida, že Coffee a Toffee jsou mrtví. Naprosto nechápeme, co se stalo. Nic jsme nezměnili - krmení, písek, seno, podestýlka - vše stejné.  Takže nám zbyl šedivý Cookie . Sedí v kleci v rohu, temně na nás zahlíží. Musí být z toho v šoku, stejně jako my.

Vánoční trhy

Ty na Staroměstském náměstí nenavštěvuji úplně ráda. Poslední roky jsem je docela úspěšně bojkotovala. Ale dnes jsme měli v plánu zubaře v Dlouhé, tak to byl byl hřích na trhy nedojít. Doufala jsem, že se mi snad podaří trochu se vánočně naladit. Moc se tedy nedařilo. Sice nebylo až tolik lidí, jak jsem se obávala. Ale že bych si to nějak užila, to se říct nedá. Plno policejních hlídek. To na mě nepůsobí příliš uklidňujícím dojmem, nějak se v jejich přítomnosti bezpečněji necítím.
Svařák mi spíš nakysle smrděl než aby mi nadělal chutě. Jsem asi divná. Ale přimělo mě to doma zkontrolovat, zda mám zásobu koření na svařákový sirup, musím ho uvařit a vyhnat tatínka do naší vinárny. Dětem se návštěva trhů líbila. Jestě jsem cestou na metru jukli na slavností otevření kluziště na Ovocném trhu. Jen co David dobere antibiotika, musíme vyrazit, na brusle se těším!

První...

... adventní neděle, první svíčka na adventním svícnu. Oprášili jsme ten loňský, jen jsme obměnili ozdoby. Měli jsme plány, kam zajít, na jaký stromek se podívat, ale protože si David opět užívá antibiotik, zůstali jsme doma. Na nějaké adventní rozjímání nemám ani pomyšlení. Nemám čas, hlavně ani chuť moc přemýšlet. Nějak se díky nostalgii vánočního času obracím do minulosti, vzpomínám a nedělá mi to dobře. Už aby bylo po všem!

Opět po roce

... otevíráme knížku Terezie Radoměřské Vánoce pro kočku. Takový adventní kalendář v knize. Už ani nevím, po kolikáté ji čteme. Tedy já čtu a děti poslouchají. Myslela jsem, že letos už o ní stát nebudou. Jsou už přeci velcí na čtení od mámy. Navíc podle Kláry cokoliv matka dělá, je trapný, nudný a nevím jaké ještě. Ale když jsem se dnes vrátila z práce, měli už knihu připravenou. Prý co se divím, je přece prvního!