Prázdniny

Dnes jsme si měli užít pololetní prázdniny. Klárka včera přinesla samé jedničky, tak by byl i důvod k oslavě. Leč David stále není v pořádku, tak jsme byli značně omezeni. Dopoledne jsem s ním šla na kontrolu na ORL. Vzhledem k tomu, že byl včera konečně po více než týdnu bez teploty, byla jsem už trochu klidnější. I pan doktor konstatoval velké zlepšení, nicméně v antibiotikách nadále pokračujeme.
Aby si Klára alespoň trochu volna užila, přišla odpoledne Davida pohlídat babička a my dvě vyrazily na brusle. Jako tradičně na Ovocný trh, tam to máme nejraději. Už nám to ale o víkendu skončí, budeme muset hledat jiné útočiště. Dnes se bruslilo moc dobře, bylo překvapivě málo lidí. Vydržely jsme opět více než dvě hodiny. A to jsme byla ráda, že nakonec vyjela rolba na úpravu ledu, jinak bychom tam kroužily snad ještě teď. Musím se přiznat, že mě bruslení opravdu chytlo. Po více než dvaceti letech jsme musela zpočátku překonat strach a zatuhlost, ale teď mě to baví moc a moc. Fotka je jen ilustrační z mobilu. Nevěřím si natolik, abych po ledu kroužila s foťákem. Mám strach, že by při případném pádu nemusel moc dobře dopadnout.

4/52

4/52 (týždeň štvrtý) - PREDSAVZATIA (túžby, plány, sny)

Téma čtvrtého týdne byl pro mě docela oříšek. Už jsme tu, myslím, psala, že žádná předsevzetí si nedávám. Znám se, byla bych jen zklamaná. Co tedy vyfotit? Tak jsem se orientovala spíše na ty touhy, přání... Chtěla bych najít více času na korálkování a konečně se to pořádně naučit.

Sraz

V neděli jsme vyrazily s Klárkou po dlouhé době na sraz korálkové školy. Už jsme se opravdu těšily. Minulé dva měsíce jsme nemohly, většinou kvůli baletním zkouškám nebo představením. Konečně to vyšlo. I když se mi nešlo úplně lehce, David má stále teploty a není mu dobře. Bylo mi jasné, že to s ním tatínek zvládne, ale stejně jsem se cítila provinile, že opouštím nemocné dítě. Na srazu je ale vždy tak milo, že člověk rychle na chmury alespoň trochu zapomene. Poprvé jsme šily prstýnek, tedy poprvé já, Klára už má nějaké za sebou. Ale zdobení kameny bylo pro obě poprvé. A poprvé jsme měly možnost vyzkoušet si šití s pruženkou. Moc nám to tedy nešlo. Vícekrát prošívanými korálky pruženka nechtěla prolézt. Když jsme trochu zabraly, aby se napnula a náhodou nám práce vyklouzla z ruky, dostavil se efekt pouťové opičky na gumičce a prstýnek lítal kolem nás. Naštěstí jsme nebyly jediné, komu to s pruženkou moc nešlo. Potrápila i zkušené korálkářky, některé to vzdaly a rovnou prstýnek ušily nymem. My jsme vše zdárně dotáhly do konce, dokonce jsme to stihly i v rámci srazu. Doma jsme už jen zapošily. Asi nemusím zdůrazňovat, čí je který prstýnek. Můj samozřejmě ten černý!

Koncert "Co se do Vánoc nevešlo"

Koncert pod tímto názvem pořádala dnes Klárčina paní učitelka na flétnu. Protože vánoční koncert byl skladbami nabitý, rozhodla se uspořádat jeden povánoční, kde by zazněly i skladby, které z důvodů časového omezení děti hrát na vánočním koncertě nestihly. Klára zde vystoupila se skladbou J.F. Reichardta Tanec a píseň. Skladba se jí prý povedla, neudělala prý ani jednu chybu. Byla se svým výkonem opravdu spokojená. Tahle skladba se jí totiž docela dost natrápila.
Záměrně jsem v předchozích větách použila "prý". Na koncertě jsem totiž nebyla, delegovala jsem za sebe babičku. Nakonec dorazil i tatínek, i když jeho účast byla z pracovních důvodů vážně ohrožena. Ale naštěstí vše stihl, a tak mám alespoň fotodokumentaci. Já nemohla jít kvůli Davidovi. Jeho pooperační stav se  totiž zhoršil. Ráno po operaci měl zvýšenou teplotu, nemohl vůbec dýchat. Nicméně paní doktorka na kontrole tvrdila, že je po ORL stránce naprosto v pořádku, je to běžný pooperační průběh. Já ten dojem úplně neměla, nicméně přít jsem se s ní nechtěla, nemám v tomto směru žádné zkušenosti. Když však večer měl už 38.5, bylo mi jasné, že tohle opravdu běžný pooperační stav nebude a hned dnes ráno jsme vyrazili na ORL k našemu panu doktorovi. Ten konstatoval zánět a nasadil atb. Tak čekáme, až zaberou. Ten náš malý šmudla prostě nemůže mít nic jednoduché, pokud se něco zkomplikovat může, určitě se tak stane. Je mi ho tak líto. Dnes jsme měli už jít na první procházku, místo toho leží v posteli, nechce nic jíst, do pití ho musím nutit. Ach jo!

Máme to za sebou

Slyšeli jste dnes tu ránu? To mi spadl pověstný kámen ze srdce. David má za sebou odstranění nosní mandle. Zvládli jsme to (samozřejmě hlavně on) na jedničku. Jsem opravdu moc ráda, že jsem nešli do nemocnice na klasickou operaci, ale na specializované pracoviště, kde odstranění mandle prodávějí plasma sondou. Nemohu si vynachválit úžasně milý přístup všech zaměstnanců, s takovým jsem se opravdu ve státním zdravotnictví bohužel nesetkala. Pro mě byla velmi důležitá možnost být téměř celou dobu s Davidem. Při anestézii mi usnul v náručí. Po zákroku jsme zase k němu mohli dříve než se probudil, takže při probuzení jsem ho už opět držela. Ani nevěděl, že jsem odešla. Po chvíli pozorování jsme mohli odjet domů. Na vlastní postel se moc těšil. Doma pospával, nepřítomně hleděl do stropu, zase klimbal. Ale později odpoledne se už  probral úplně a chtěl začít řádit. Přiznám se, že se mi ulevilo. Sice bylo fajn, když byl hodný, klidný, ale nebyl to on a byla jsem z toho nervozní. Takže zbytek dne ho udržujeme pomocí knih, elektroniky a zmrzliny v klidu a zdá se, že mu ke spokojenosti nic nechybí. Zítra nás čeká ještě pooperační kontrola, ale věřím, že bude vše v pořádku.
Moc děkuju všem, kteří na nás mysleli a drželi nám palce. Opravdu si toho moc cením!

Projekt 52 - 3/52



3/52 (týždeň tretí) - ŽLTÁ

Když jsem si přečetla třetí téma, bylo mi hned jasné - vyfotím citron. Otevřela jsem diskuzi a vykoukla na mě úžasná fotka citronu. Na to nemám.Vymyslím tedy něco jiného. No jasně - kytka. Mám tu žluté frézie, narcisy. Juknu do diskuze podruhé a vykukují na mě nádherné fotky různých květin. Jsem v koncích. Hlava prázná, díky stresu a nevyspání úplně vypnutá. Potom David projel kolem mě se svým náklaďáčkem z lega. No jasně, beru i to. Stejně nic jiného nevymyslím!

Zítra na nás, prosím, myslete. Jedeme se zbavit té hnusné nosní mandle!

Indiánské náušnice

Od začátku nového roku jsem na korálky ani nesahla. Potřebuji totiž k tomu vnitřní klid a pohodu. A tu teď opravdu nemám. Zároveň se mi však po korálkování stýská. Vybrala jsem si tedy v Korálkové škole jednoduchý návod, o kterém jsem doufala, že zvládnu i ve svém současném rozpoložení. Bez párání se to tedy neobešlo, zjistila jsem, že navléknout dvakrát po sobě korálky ve stejném pořadí je občas na mě moc, ale nakonec vše zdárně dokončeno a indiánské náušnice jsou na světě.

Poslední Popelka

Čtvrté, poslední představení baletní školy. Sláva! To minulé, přesně před týdnem na Nové Scéně ND, jsme s Klárou bojkotovaly. Na protest proti poměrům ve škole. Já bych klidně v bojkotu pokračovala i tento týden, ale Klárka chtěla moc jít. To proto, že představení se konalo blízko bydliště mých rodičů a můj tatínek, který špatně chodí a na delší cesty se mu nechce, slíbil, že sem přijde. Proto byla Klára ráda, že mohla opět tancovat zlou Popelčinu sestru, tentokrát pro dědu.  Já se tedy rozhodla, že budu v bojkotu pokračovat tím, že nebudu dělat dozor v šatně a převlékat holky. Když jsme viděla Klárčiny smutné oči, svolila jsme, že převléknu jen ji (má je jeden rychlý převlek na začátku) a pak už nic. Při prostorovce jsem udělala další ústupek a slíbila pomoc při převlékání Popelky. No a v průběhu představení jsem se přistihla, že zcela automaticky lezu po zemi, přešpendluji ozdoby na baleríny a kmitám úplně stejně jako dřív. Jsem prostě měkká. Neumím říct "Ne", když vidím, že je pomoc potřeba. Budu muset vymyslet jinou formu protestu.
Představení se jinak, myslím, povedlo. Měla jsme z něj lepší pocit než z těch předchozích. Sice došlo k menší technické chybě, Popelce se při zvedačce na plese rozepnula sukně. Když jí Princ postavil, sukně sjela. Popelka jí naštěstí včas zachytila, Princ pohotově zapnul a vysloužili si od publíka velký potlesk. Ono se vůbec sešlo tentokrát velmi chápavé publikum, při závěrečné děkovačce byly ovace, jaké za celý šest let ve škole nepamatuju. Tak si to holky opravdu užily a mohly odejít spokojené s pocitem dobře odvedené práce.

Zapsáno!

Máme za sebou zápis. Přiznám se, že jsme z toho měla velký strach. David není zrovna vzorem komunikativního dítka. Na zápis jsme se připravovali, ale to ještě neznamená, že na povel předvede, co umí. Před odchodem z domova mě přesvědčoval, že nikam nepůjdem, že - cituji - " se na to vyprdeme". To už mě začínal oblévat pot. Ale překvapil mě, moc. S paní učitelkou se bavil, zpíval, maloval, plnil úkoly. Všechno mu šlo, jen ze svého podpisu si vzpomněl jen na D. Bylo vidět, že je dost nervozní. Naštěstí se mu asi paní učitelka líbila, tak sláva... Ona ho chválila, jak má krásnou výslovnost (děkujeme, paní logopedko!), že pečlivě vybarvuje, obdivovala, že pracuje systematicky, ne náhodně. Poté, co odmítl používat některé pastelky, protože dle něj byly málo ořezány, usoudila, že bude puntíčkář. Jsem ráda, že to máme úspěšně za sebou. Přiznám se, že stále zvažuji odklad. Sice už se pomalu přikláním k nástupu do školy, ale stále nevím. Je pravda, že do září je ještě dlouhá doba a on dělá pokroky každý den, mění se doslova před očima. Ale raději půjdeme za odborníky a necháme si poradit.

Plzeňská Anna Karenina

Na dnešní večer přicestoval do pražského Národního divadla soubor baletu divadla J.K. Tyla v Plzni. Na představení jsem se moc těšila, hodně jsem o něm četla. Balety choreografa Libora Vaculíka jsem vždy měla ráda a byly doby, kdy bych se do Plzně na představení už dávno vypravila. Teď jsem si však pohodlně počkala, až oni přijedou za mnou. Dnešní večer byl vskutku slavnostní. Důvody byly dva. Tím prvním byla bezpochyby Zuzana Pokorná v titulní roli, která dlouhá leta tančila na scéně ND. Nyní působí jako muzikálová tanečnice a taneční pedagog právě v Plzni. Jen na Annu Kareninu se nechala Liborem Vaculíkem přemluvit a vrátila se k baletu jako aktivní tanečnice. Jistě návrat na její "rodná" prkna byl slavnostím okamžikem i pro ni. Zároveň toto představení bylo posledním představením, kdy  Petr Zuska, současný šéf baletu ND, aktivně tančil. Rolí Alexeje Karenina se s diváky dnes rozloučil. Přiznám se, že mi to bylo líto. I když k němu, jak o k šéfovi baletu mám velké výhrady, jako tanečníka jsem ho vždy velmi obdivovala. Díky tomu, že nemá klasické baletní vzdělání, je jeho pohybový projev úplně odlišný, velmi osobitý. Již při vstupu do divadla mi bylo jasné, že na tento mimořádný večer se v divadle sešli všichni, kdo ve světě baletu a muzikálu něco znamenají. Sběratelé podpisů by měli žně :-).
Představení bylo jedním slovem úchvatné. Něco takového mi už dlouho chybělo. Představení nabité dějem, emocemi, geniální choreografií, špičkovými tanečními výkony. Nevím, proč něco takového nemůže dávat i Praha (obzvlášť, když všechny tři hlavní role tanči tanečníci z Prahy).  Takže pokud to nemáte do Plzně daleko, neváhejte a nenechte si tento zážitek ujít. Věřím, že zaujme nejen milovníky baletu.

Foto jsme si půjčila z webových stránek divadla.

Projekt 52 - 2/52

2/52 (týždeň druhý) - NOHY

Vzhledem k tomu, co posledních pár týdnů doma intenzivně řešíme, ihned po přečtení nového tématu jsme měla jasno, co budu fotit. A protože modelína byla ochotná pózovat, mám úkol splněn včas.

Je rozhodnuto!

Má to zpečetěné, šmudla můj malý. Včerejší kontrola na ORL ukázala, že není vůbec nemocný, jak jsem se vzhledem k jeho kašli domnívala. Naopak, pan doktor říkal, že sliznice má ve výborném stavu. Všechno trápení mu způsobuje zvětšená nosní mandle, které se od minulé kontroly rozhodně nezmenšila, spíše naopak. Dostali jsme tedy doporučení na její odstranění. Je to fakt, který jsem v podstatě očekávala. Sleduji, jak v noci chrápe, přes den občas huhňá a dýchá pusou. Vzhledem k tomu, že ošklivé rýmy a kašle se mu točí pořád dokola, rozhodla jsem se opravdu na nic nečekat a objednala ho. Termín máme, tak teď aby vydržel do té doby zdravý a schopný zákroku.

Projekt 52 - 1/52



1/52 (týždeň prvý) - PRVÁ, PRVÝ, PRVÉ alebo 14


Na mých oblíbených stránkách začal třetí ročník projektu 52. Před dvěma lety jsem začala, avšak brzy jsem to vzdala. Hlavně proto, že fotit nemumím, nemám to správné oko a fantazii a při pohledu na fotky ostatních fotografek a fotografů jsem se za ty své styděla.
Letos mi to však nedalo, pořád diskuzi pročítám, prohlížím fotky a chtěla bych to toho jít znova. A pokusit se nenechat se odradit tím, že prostě nikdy nebudu fotit jako ostatní. Moje fotky jsou jen takové rychlé dokumenty toho, co mě zaujme. Co se mi však na projektu líbí - donutí mě zamyslet se, podívat se na svět zase trošku jinak  a najít něco pro mě zajímavého.

Takže fotka k tématu 1/52 (týždeň prvý) - PRVÁ, PRVÝ, PRVÉ alebo 14 - první květ africké fialky, kterou jsme si přinesli jako malý lísteček v létě z botanické zahrady. Vykvetla v prvních dnech nového roku.

Vánoční výstava

Protože dnes bylo počasí deštivé, rozhodly jsme se s Klárou, že zkusíme ještě jednou vánoční výstavu v Betlémské kapli. Doufaly jsme, že třeba poslední den výstavy by nemusely být fronty. Náš předpoklad byl správný - množství lidí bylo snesitelné. Prohlédly jsme si výstavu opravdu důkladně. Obdivovaly jsme betlémky a vánoční ozdoby ze všech možných i nemožných materiálů - perníku, kukuřičného šustí, krajky, papíru, dřeva, vizovického těsta, ovčí vlny a v neposlední řadě samozřejmě z korálků.

Mimo jiné mě zaujala i tato výšivka v pohádkové světničce. Uvažuji, že bych si něco takového měla vyšít a mohlo by se to stát mým životním krédem.

Tvrdé Y je v mém psaní použito záměrně, opravdu jsme byly jen já a Klára. David totiž kašle. Opět. Ve školce byl naposledy v polovině listopadu. Doufala jsem, že by třeba teď v pondělí mohl... Nemůže, noc na dnešek prokašlal celou. Zítra nás čeká kontrola nosní mandle na ORL. Před kontrolou má být 3 týdny zdravý. V době, když jsme ho objednávala, tomu tak bylo. Ach jo...

Nový rok

Jak na Nový rok - tak po celý rok. Platí to u vás? Mně by to tedy vůbec nevadilo. Ráno jsem vstávala opatrně a s obavami, jak se budu hýbat. Ne po bujarých oslavách, tomu u nás neholdujeme, ale po silvestrovském bruslení. Překonala jsem sama sebe a po 23 letech vstoupila na ledovou plochu. A světe div se - ono to šlo. První kolo bylo tedy krušné, to jsem spíš ručkovala podél mantinelu, ale postupně se to zlepšovalo a ke konci jsem po ledě kroužila docela jistě. Čekala jsem, co na to řeknou dnes ráno mé ochablé svaly - překvapivě také nic dramatického. Ještě asi do starého železa nepatřím.
Dnešní poklidný den jsme si zprestřili podvečerním ohňostrojem. Tentokrát jsme šla poprvé vyzbrojena foťákem. Manžel mi celou cestu a větší část ohňové show vysvěstloval, proč nemůžu nic vyfotit. Zahrnul mě spoustou čísel a údajů. Přednášku zakončil vysvětlením, jaký foťák bych musela mít. Svrběl mě jazyk a chtěla jsem se zeptat, proč mi ho tedy Ježíšek nepřinesl, když dobře ví, že po něčem takovém toužím, ale nechtěla jsem být na Nový rok jedovatá. Manžel měl samožřejmě pravdu, všechny fotky jsme vymazala. Tyhle dvě šmouhy byly to nejlepší. Tak mám asi přeci jen předsevzetí do nového roku - důrazněji říkat svá přání. Třeba se splní.