Zraněný

Ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem. 1. září. Zase nám začne kolotoč brzkého vstávání, nabitých dnů, kdy bude potřeba hlídat nemilosrdně každou minutu, kolotoč školkových nemocí. Ach jo. Uplakané počasí za okny mě příliš nepovzbudilo. A to jsem ještě netušila, co mi drahoušci připraví na odpoledne.
Odpoledne si totiž drahé děti pustily nějaké písničky, že budou tančit. Za chvíli za mnou David z obýváku přiběhl s nelidským řevem a obličejem plným krve. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Krev měl po celém obličeji, kapala mu na zem a já nebyla schopná najít její zdroj. Po chvíli jsem našla malou, ale velmi hlubokou ranku na čele. David tančil a upadl hlavou na roh stěny. Protože se nám krvácení vůbec nedařilo zastavit a jakákoliv  náplast byla okamžitě promočená, stahnul  mu tatínek hlavu obvazem a jeli jsem na chirurgii. Tam naštěstí nebylo příliš lidí, takže nám stačilo 30 min, které jsem dostali od nemocnice velkoryse k parkování zdarma. Na čelo stačil náplasťový steh, tak se mi ulevilo. Náležitě poučena,jak mám Davida sledovat, jsem mohli jet brzo domů.
A já dnes doufala v poklidnou sobotu.