Cirkus Prince

Po loňském nadšení z cirkusu se děti pídily, kdy zase do cirkusu půjdeme. S rostoucím počtem plakátů vylepených po Praze tlak z jejich strany sílil, takže jsem ustoupili a cirkus jim slíbili. Vybraly si cirkus Prince, který v současnosti sídlí na Letné. Hlavním lákadlem tohoto cirkusu jsou lachtani. A musím říct, že byli z celého programu nejlepší. Uměli toho rozhodně více, než jejich lidští kolegové.

Zvířat bylo v cirkusu vůbec dost. Pro mě mělo zvláštní nostalgii vystoupení kyperských koz.

O výkonech artistů radši mluvit nebudu. Co také říct o žonglérovi, kterému padají kuželi v okamžiku, kdy žongluje se 3. Pro mě osobně byl šokující počet lidí, kteří se na provozu celého cirkusu podíleli.Počítejte se mnou - paní na pokladně, klaun, 2 zřízenci, 4 artisté a drezéři. Ti všichni kromě práce v manéži působili i v rolích uvaděčů, prodejců suvenýrů, prodejců občerstvení, provozovatelů kolotoče a podobně. Jejich rychlé převleky mě udivovaly více než jejich výkony v manéži.  O přestávce šupem zabalit do županu a honem prodávat, povozit děti na kolotoči.

Fotky z dneška jsou hodně nekvalitní. I když jsem seděli v první řadě, osvětlení bylo na focení příliš špatné. Tahle fotka je opravdu děsná, ale dávám ji sem jako důkaz, že i Klárka si prožila svých 5 minut slávy v manéži, když si jí vybral klaun. Byla z toho chuděra vyděšená.

Na závěr se Klárka chtěla povozit na velbloudovi. Davídek měl přece jen z takového kolosu respekt, spokojil se tedy s kolotočem.

Putování do pravěku

Národní muzeum dnes pořádalo  malé setkání s pravěkem. I když obzvláště dopoledne nebylo počasí příliš příjemné, šli jsem se na tuto akci podívat. Viděli jsme pravěkou kuchyň, pec, zpracování vlny, podívali jsme se na přechůdce soustruhu, viděli, jak se vyráběla keramika i první nástroje z bronzu, později i ze železa.
Je pravda, že David si všechno jen rychle prohlédl, obzvláště meče a sekyry ho zaujaly, ale poslouchat výklad ho nebavilo. Proto jsem měli všechno prošlé dřív než Klárka s tatínkem, kteří se rádi nechají poučit, a čekali na ně potom na hřišti.

Cvičení Hopík

Celý týden bojujeme s Davidem se školkou. Každé ráno, jakmile mu dám oblečení, aby se oblékl, začne plakat. Pláče doma, cestou do školky, v šatně. Ve třídě ho nemůže paní učitelka ode mě odtrhnout. Není to z jeho strany žádné hysterické divadýlko,  je opravdu nešťastný, pláče potichu, krokodýlí slzy se mu hrnou po tvářičkách. Nemusím asi rozepisovat, jak  mi je, když ze školky odcházím. V poledne si vyzvedávám veselého kluka, který se stále objímá a pusinkuje s kamarádkou. Tvrdí, že ve školce to bylo fajn a ráno plakat určitě nebude. Dost mě tento pravidelný rituál vyčerpává a nevím, jak dlouho to nervově vydržím.

Dnes začalo cvičení pro předškolní děti Hopík. David už dlouho o tom mluvil, chce tam prý chodit, určitě bude s dětmi cvičit. Mě se líbila možnost být s ním v tělocvičně, tak jsem doufala, že by to mohlo klapnout. Jen se začalo cvičit, Davídek se usadil vedle mě na žíněnce, cvičit s dětmi rozhodně nebude. Nabízela jsem mu, že půjdu s ním. I Klárka, která s námi šla jako psychická podpora, byla ochotna si tam s ním mezi prcky sednout a cvičit. Nepomohlo nic, David si trval na svém. Tam rozhodně nepůjde. Zhruba v polovině hodiny instruktorka rozsypala po tělocvičně barevné kuličky. S Davídkem to hodně cukalo, ale prý ne, nepůjde. Najednou to však nevydržel a s pokřikem : "Jdu na to!" s konečně také zapojil. I hra s míči ho nadchla natolik, že byl ochotný běhat s dětmi do konce hodiny. Večer básnil, jaké to bylo fajn, určitě prý chce do Hopíku chodit. Jsem opravdu zvědavá, jestli mu nadšení vydrží do příštího týdne.

Frajer ve slamáku

Před časem našly děti v garáži starý slamák. David se do něj inhed zamiloval, nedá bez něj ani ránu. Že v něm běhá doma, to mě nechává klidnou. On v něm však chce chodit i na ulici. Snažím se mu to rozmluvit, ale marně. Musím se pak obrnit proti chápavým pohledům kolemjdoucích, kteří litují chudáka dítě, které matka nekriticky nutí chodit jako hastroš. Nic nevysvětluji, jen trpím.
Ne jinak tomu bylo i včera na výstavě rybiček. Tam ovšem David nadchl pána, který měl výstavu fotograficky zdokumentovat. Usoudil, že je David ten správný objekt na focení a chtěl si ho zvěčnit. Vzal to však za špatný konec. Naivně si totiž myslel, že si s Davidem popovídá, skamarádí se a David pak bude pózovat. Netušil, že když na Davida promluví cizí dospělý, okamžitě se za mě schová a odmítá jakoukoliv komunikaci. A podle hesla "fotky kradou duši" se David velmi úspěšně před objektivem onoho pána schovával. Pán pak ukořistil jen pár momentek, kdy se za námi nenápadně plížil.  Dnes mi je poslal, tak se s vámi o dvě podělím.

Výstava akvarijních ryb

Už jsem tu psala, že Klárka s tatínkem mají nového koníčka - akvaristiku. Davídek je z rybiček také nadšený, takže bylo téměř jasné, jaký bude program na dnešní odpoledne. Opět naše oblíbená botanická
zahrada, tentokrát výstava akvarijních rybek.

                                   


Zatímco my s Davídkem jsme pouze obdivovali všemožné tvary, velikosti a barvy, Klárka s tatínkem  nelenili a získávali důležité informace. Nadšeně přinesli spoustu vzorků krmiva na vyzkoušení. Získali kontakt na chovatele black molly, které také zřejmě najdou cestu k nám. Nakoupili rostlinky do největšího akvária a jestě spoustu ohromně důležitých "hejblátek".

Zhlédli jsme i ukázku lovení ryb. Davidovi bylo líto, že si to nemůže vyzkoušet sám.

 A malá hádánka - co je ryba a co list?

Pokochat květy v tropickém skleníku jsem se také musela.

Špičková umělkyně

Po balentích špičkách touží Klára v podstatě od doby, kdy na balet začala chodit. Některé maminky kupují špičky svým holčičkám dříve, když je tolik chtějí. Já se však zařekla, že si Klára začne nohy ničit  až v okamžiku, až pan učitel rozhodne, že nastal správný čas. A ten tedy nyní  nastal. Každou středu budou holky trénovat na špičkách. Dnes jesm je zakoupily - měly jsme štěstí, byly nějaké slevy. Teď musíme našít kalouny a nalepit ochrané kůže a pak vzhůru na špičky!

Stále se něco děje

Ano, děje, teď jen to po týdnu správně shrnout.

Tatínek dokončil dětem v pokoji poličky na knihy. Radost z nich byla veliká. Už je opravdu potřebovaly. Knížky měly zatím ve skříňce, ale vzhledem k narůstajícímu počtu už jsme ztráceli přehled. Teď jsou všechny přehledně vyrovnané na polici, vše se snadno dohledá. Police jsou vymyšlené tak, že se dají v případě potřeby ještě rozšířit.

Tatínek pořídil novou chovničku na rybky. Tedy - chovnička není to úplně správné slovo. Protože se nám paví očka neustále množí, naše malá chovnička byla již přeplněná. Odhlasovali jsem tedy koupi nové. Tatínek odjel a vrátil se s 60l akváriem.Prý nebylo o moc dražší než ty menší. Akvárium tedy s Klárkou osázeli rostlinkami a všechna miminka tam přendali. Při tom bylo provedeno "sčítání lidu". Výsledek mě ohromil. Tušila jsem, že "huboprdek" (tohle označení pro ně vymyslel David, ale proč netuším) je hodně, ale výsledná cifra 130 mě vážně vyrazila dech.

Od půli týdne Klárka bojovala se střevní virozou. V podstatě jsem to očekávali, ve třídě ji mají hodně rozšířenou a děti zvrací při vyučování o sto šest. Naštestí u Klárky měla velmi lehký průběh a tak zameškala jen dva dny školy ( jojo, na probiotika nedám dopustit!).

Na sobotu jsem si plánovala dopoledne trochu pro sebe, jenže člověk míní a pan učitel baletu mění. Začaly nám sobotní zkoušky na podzimní soutěž.

Dnes ráno se David vzbudil s pořádnou rýmou. Ale 2 týdny ve školce považuji u něj za úspěch. Nechám si ho teď pár dní doma, abych dohlédla na pořádné smrkání. On bude jen rád. Do školky totiž chodit nechce, je den ode dne horší. Poslední dva dny tam dokonce během dne plakal, prý se mu po mně stýskalo. Ach jo.

Dnes také vyrazila Klárka s tatínkem na akvaristickou burzu. Potřebovali dokoupit nějaké rostlinky do "chovničky" a prý také jeden ancistrus by se hodil. Rostlinky přivezli moc pěkné. Ancistrusové jsou dva, aby jim nebylo smutno. A také nám přibyli nějací samečkové pavích oček, prý aby jinak zabarvili náš chov. V garáži čeká velké 100 l akvárium. Začáním mít obavy, že nás nakonec rybičky vystěhují. Na jednu stranu nadávám, na druhou stranu jsem ráda, že si Klárka s tatínkem našli společného koníčka. S akvárii spolu tráví teď hodně času, a to je pro mne důležité.

Při pravidelné spršce jsem našla na několik svých orchidejích poupata. Už se těším na nové květy!

Pokračuju

Trošku jsem popřemýšlela a řekla jsem si, že si ještě chvíli psát budu. Asi už to nebude tak často, jako doposud. Udělám tu z toho takový občasní (týdeník?), uvidím, jak to vyjde. Zjistila jsem totiž, že byste mi chyběli vy, mí čtenáři. Z každého vašeho komentáře mám vskutku radost.

V neděli jsem s Klárkou vyrazily opět na výstavu kaktusů, na její podzimní etapu. Ta je vždy menší, i kaktusy už tolik neohromují nádhernými květy, ale my ji máme stějně rády. Kluky jsem nechaly doma. Tatínek potřeboval pracovat a s Davidem je taková akce docela o nervy. Všude rychle poletuje a já jen trnu, kde co srazí, ulomí a zničí. Nestačím si pak v klidu vše prohlédnout. Navíc díky brzkému rannímu vstávání byl náležitě protivný, takže ho čekal spánek.
Tentokrát jsem si ani neříkala, že nic kupovat nebudeme. To je vcelku zbytečné. Vždycky něco vybereme. A musely jsem se hodně krotit, viděly jsme spoustu nádherných kousků. Tak máme 7 nových přírůstků.

Já osobně mám největší radost ze svícníku (Ceropegia woodii). Už dlouho jsem po něm toužila , pořád jsem na něj nikde nemohla narazit až teď. V dětském pokoji na nových poličkách, které tatínek tvoří, se mu bude doufám líbit. Kam nacpeme ostatní krasavce, moc netuším. Parapety na oknech jsou plné a nafukovací nejsou. Co mě děsí ještě víc je, jak ohromně nám vše přes léto povyrostlo, takže jarní přesazování bude nevyhnutelné. A některé sukulenty vytvořili spoustu odnoží! Snad si budu muset vyborat ještě jedno okno na jih.

Dnes Klárka měla první hodiny v hudební škole. Začínala hudební naukou, moc se na ní bála. Nevím čeho, shodly jsem se už minulý týden, že pan učitel vypadá moc sympaticky. Měla strach, že jí bude zkoušet, co umí. Z hodiny přiskotačila nadšená, jaká to byla legrace. Pak jí čekala hodina flétny. Paní učitelka si jí prozkoušela, domluvily jsme se na učebnici. Po hodině byla Klárka docela unavená. Je to přece jen něco jiného než kroužek ve škole. Tam bylo 10 dětí, občas něco pískla, pak si malovala. Tady jí čeká 45 min soustředěné práce. Ale byla moc spokojená, to mě opravdu těší.

Jak dál?

Už delší dobu si lámu hlavou nad tím, jak pokračovat s blogem. A pokračovat vůbec?
Mám svoj blog ráda, používám ho jako kroniku. Občas se mrknu, co jsem dělali před rokem, před dvěma. Ale cítím, že se opakuju. Je to dáno tím, že máme rádi určité věci, ke kterým se rádi vracíme. Chodíme pravidelně na určité akce. Baví to vůbec někoho číst? Nebo jen mrknete a řeknete si :" Jé, už zase kaktusy!". "Ježíš, zase ten balet, to je pořád dokola!". Po začátku školního roku zapadneme opět do šedé rutiny, do kolotoče školy, školky, kroužků. Život naší rodiny je vcelku jednotvárný a nudný. Tím s nestěžuji, jsem za to ráda! Samozřejmě že se u nás děje občas i něco jiného, ale jsou i věci o kterých nemůžu a nechci psát. A tak si lámu hlavu. Nemám už toho plkání tady nechat?

První angličtina

... dnes čekala Klárku. Vše proběhlo v klidu a pohodě, žádné změny se nekonají. Stejná paní učitelka, stejní spolužáci, ba i učebna zůstala stejná. Včera  opakovali, prý přes prázdniny moc nezapomněla. Jsem ráda, že jí angličtina baví, bere to jako zábavu. Doufám, že její postoj k jazyku nezmění povinná angličtina ve škole. Letos budou mít tři hodiny týdně. Paní učitelka, která je bude ve škole učit, se Klárce líbí, je "mlaďoulinká" :-). I od některých rodičů jsem na ní slyšela chválu, tak jsem zatím spokojená.

Rozlítaný den

Dneska jsem si připadala jako veverka. Pořád jsem někam běhala a nemohu říct, že bych byla s výsledky úplně spokojená.
Ráno jsem odvedla Davida do školky. Nechtěl. Šel už do Žabiček, kde jsou docela velké děti. Je tam asi osm předškoláků. To by Davidovi ani nevadilo, díky Klárce a jejím kamarádkám vždy inklinoval ke starším dětem. Z jeho původní třídy tam však přešel pouze on a jedna holčička, se kterou se nekamarádí. Takže třída nových dětí, které se znají z přechozího roku. Největší kamen úrazu jsou však paní učitelky. Na nové dospělé si David velmi těžce zvyká. Já osobně ani z jedné paní učitelky příliš nadšená nejsem, ale své rozladění se snažím před Davidem tlumit.
Protože David chodí do školky téměř až na devátou, pospíchala jsem, abych byla doma, až přijde Klárka ze školy. Ta přišla nadšená. Paní učitelka je prý hodná. Mám strach, aby nebyla hodná až moc. Klára prý chvílemi neslyšela, co paní učitelka říká, tak ostatní děti během hodiny křičely. A to sedí ve druhé lavici!
Popadly jsem seznam ze školy a frr na nákup. Z nákupu honem domů, Klárka naobědvat a rychle pro Davida. Ve 13 hodin jsem totiž museli být v hudebce, aby si Klárka sjednala hodiny flétny. Škola měla být otevřená od jedné hodiny. Proto mě překvapilo, že ve 12:45 byly všude na chodbách ohromné davy lidí a někteří už odcházeli.  Čekalo nás příjemné překvapení. Klárku bude učit mladá paní učitelka, která jí měla přezkušovat u přijímaček a Klárce se už tehdy moc líbila. Nepříjemné překvapení bylo, že paní učitelka má 19 studentů a učí jen dvě odpolede v týdnu. A to ještě ty dvě, kdy má Klára balet. Většinu hodin měla navíc obsazených (kdy si to studenti proboha zarezervovali?), nabízela mi časy po 19 hod. To je už na Klárku pozdě. Nakonec jsem objevily volné okénko v ponděli a naplánovaly to tak, že jí hodina bude navazovat na hudební nauku. To je se mi docela ulevilo.
Z hudebky kvapem na balet. Tam bylo jasné, že musíme najít nějakou náhradu za pondělní hodinu. Spolu s Klárkou by přestoupila i její kamarádka. Jednak holky nechtějí chodit spolu, navíc spolu mají nastudovaný duet na soutěže, takže je nutné zkoušet dohromady. Jako alternativu naší hodiny nám pan učitel nabídl pátek odpoledne. Což o to volno máme. Ale kamarádka nějakou aktivitu již má. Tak vůbec nevím, jak to vyřešíme.
Protože náš tatínek měl dnes narozeniny, chystala jsem sváteční večeři. No, sváteční je asi silné slovo. Prostě lepší rychlovku, kterou jsme zvládla přichystat za zhruba 40 min.
Jestli budou i další dny probáhat v takovém kvapíku, vánoc v plném dušením zdraví nedožuju!

Přípravy

Dnešní den se nesl v duchu příprav na zítřek. Dělali jsme hromádky - větší do školky pro Davida, menší pro Klárku do školy. Ta to tam bude nosit asi postupně. Čeká jí opět nová paní učitelka ( v pořadí už třetí!), tak uvidíme, jaké bude mít požadavky.
Davidovi se do školky nechce. Už minulý týden, kdy jsme zkoušeli bačkory, tepláky a jiné nutnosti, smlouval, že tam nechce. Teď má navíc pádný argument - kluci se mu budou smát, že má rozbitou hlavu. Ujišťováním, že se rozhodně smát nebudou, jsme strávili velkou část dne.
Klára se do školy těší. Je pravda, že ona změny přijímá celkem lehce, já s tím mám větší problém. Těší se na kamarádky, i když asi budou změny v zasedacím pořádku. V červnu to s holkama dost řešily, jsem zvědavá, jak se budou tvářit děvčata po prázdninách.
Já do nového školního roku vstupuji spíše s obavami, co nám přinese. Ale já jsem ten pesimista a škarohlíd, tak doufám, že se mýlím.

Vám všem i vašim školákům, školáčkům, školkáčkům a studentům přejí zítra vykročení tou správnou nohou!

Zraněný

Ráno jsem se probudila s nepříjemným pocitem. 1. září. Zase nám začne kolotoč brzkého vstávání, nabitých dnů, kdy bude potřeba hlídat nemilosrdně každou minutu, kolotoč školkových nemocí. Ach jo. Uplakané počasí za okny mě příliš nepovzbudilo. A to jsem ještě netušila, co mi drahoušci připraví na odpoledne.
Odpoledne si totiž drahé děti pustily nějaké písničky, že budou tančit. Za chvíli za mnou David z obýváku přiběhl s nelidským řevem a obličejem plným krve. V první chvíli jsem vůbec nevěděla, co se stalo. Krev měl po celém obličeji, kapala mu na zem a já nebyla schopná najít její zdroj. Po chvíli jsem našla malou, ale velmi hlubokou ranku na čele. David tančil a upadl hlavou na roh stěny. Protože se nám krvácení vůbec nedařilo zastavit a jakákoliv  náplast byla okamžitě promočená, stahnul  mu tatínek hlavu obvazem a jeli jsem na chirurgii. Tam naštěstí nebylo příliš lidí, takže nám stačilo 30 min, které jsem dostali od nemocnice velkoryse k parkování zdarma. Na čelo stačil náplasťový steh, tak se mi ulevilo. Náležitě poučena,jak mám Davida sledovat, jsem mohli jet brzo domů.
A já dnes doufala v poklidnou sobotu.

Náročný týden

Tento týdne byl náročnější, než jsem si původně dokázala představit. Ještě v úterý a ve středu Klárka navečer vyrazila s kamarádkou za zábavou. Ale protože ve čtvrtek ji vzbudit před osmou hodinou - ji, která stává celé prázdniny kolem sedmé - byl nadlidský úkol a navzdory 11 hodinám spánku měla pod očima kruhy, na kterých by se mohla houpat, po zbytek týdne jsem na odpoledne naplánovala pouze odpočinek. Takhle unavenou Kláru jsem ještě neviděla. Ona to samozřejmě nepřipustila, ale bylo toho na ní opravdu hodně. Náročný týden byl i pro mě a Davida. Ukázalo se totiž, že Klárka není tak úplně samostatná, jak se původně domnívala, takže na balet ji bylo třeba každé ráno vodit. S tím jsem původně nepočítala. Také jsem dva dny v týdny ve škole víceméně prožila celé, protože jsem měla dozor. Bylo potřeba převést holky do bazénu, potom pomoct s mytím, sušením a fenováním vlasů. Jeden den jsem musela s nimi i do bazénu.  Náročné to bylo i pro mé rodiče, protože David hodně času pobýval u nich. To však nakonec nebyla taková hrůza, jak jsem se původně obávala. Davida dost chválili, jak byl hodný. Když nemá po ruce Klárku, nemá se s kým prát a hádat a je klid. Jsem už opravdu ráda, že je pátek.