Kutná Hora

 Už mi neuvěřitelně chyběl nějaký výlet. Proto jsme dnes vyrazili, i když počasí příliš toulkám nepřálo.Vybrali jsem cíl, která jsem předpokládali, že zvládneme i v dešti - Kutnou Horu. I když jsem tu už několikrát byli s Davidem na florbalovém zápase, nikdy nebyl čas a po zápasech ani síla, na nějaké toulky.Přiznám se, že jsem doufala, že déšť všechny odradí a že vlastně budeme se městem toulat sami. Evidentně si to řeklo více lidí, takže bylo lidí dost.  Začali jsem, jak jinak, v Chrámu svaté Barbory. Co říct k tomuto skvostu, který je zapsaný na seznamu Světového dědictví UNESCO? Bylo by to asi ono pověstné nošení dříví do lesa.
Tak alespoň pár kousků interiéru, které nás zaujaly asi nejvíce. Za kvalitu fotek se omlouvám, fotit se mohlo pouze bez blesku.

Gotická madona - nejstarší a nejvzácnější socha chrámu z roku 1380:

Kazatelna - jádro je kamenné z roku 1566, baldachýn a barokní dřevěné obložení pochází z roku 1655:

Varhany - mají 3 klaviatury, 52 rejstříků a 3991 píšťal:

Tohle je snad jediná fotka dětí v rouškách. Za celou dobu jsem neměla chuť v roušce kohokoliv fotit, i když uzávám, že by to asi zdokumentováno být mělo:

Hlavní oltář naprosto ohromil mě. Ustředním motivem je Poslední večeře Páně, po stranách jsou vyobrazení svatí Barbora, Metoděj, Dorota, Vojtěch, Cyril, Panna Maria, Václav a Kateřina:

Jezuitská kolej - současné sídlo Galerie Středočeského kraje:

Pohled na kostel sv. Jakuba (ten jsem už z časových důvodu nestihli navštívit):

Dalším naším cílem byla Katedrála Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele. Tato unikátní památka UNESCO je konventním chrámem cisterciáckého opatství v Čechách. Pro mě osobně má tento řád mimořádný význam, možná někdy najdu odvahu rozebrat proč. Je to nejstarší chrám střední Evropy, byla přestavěna Janem Blažejem Santinim.

Nádherný oltář. Bylo škoda, že bylo zataženo. Paprsky zapadajícího slunce by měly oltář rozzářit.

Výlet by se zamozřejmě nemohl obejít bez Kostnice. Je to podzemní kaple hřbitovního kostela Všech svatých. Zrovna zde  probíhá rekonstrukce, která je plánovaná až do roku 2024. Ale provoz zůstal zachován. Ostatky byl měly být ze zhruba 40 000 zesnulých po morové ráně z roku 1318  a z průběhu hustitských válek.

Více už jsme nestihli. Bylo nám zima, byli jsme mokří. Ale vzhledem k tomu, co vše Kutná Hora nabízí, nebyla to naše poslední návštěva.

Konečně za kulturou

Poprvé po době koronavirové vyrážíme za kulturou. Sice jen na Davidův závěrečný kytarový koncert, ale sláva! Je to důvod se  hezky nalíčit a obléknout. Koncert byl poznamenaný určitě dlouhou pauzou, kdy děti nemohly na hodiny. Davidův učitel koronavirové prázdniny řešil tím, že mu David posílal svá videa a učitel mu k tomu posílal nějakou zpětnou vazbu. Bylo to super, ale přeci jen to normální hodinu nenahradí. 

Jako první hrál David španělský Příliv. Dost se skadbou doma bojoval, rytmus mu dal hodně zabrat, ale snad to úplně špatné nebylo.

Další písníčka byla známá  Come a little bit closer. Naštěstí se zpěvačkou, tohle by David neměl vůbec šanci vyzpívat. Navíc jsem zjistila, že když nemusí zpívat, hraje podstatně lépe, protože se může soustředit jen na kytaru.

A zlatým hřebem večera pro mě osobně vystoupení kytarového souboru. Vždycky mě hrozně baví, co učitel s dětmi vymyslí a nacvičí. Teď navíc za velmi krátkou dobu. Bohužel se mi v průběhu natáčení zasekl foťák, tak je nahrávka rozkouskovaná. Ale i tak si  myslím, že pokud se chcete na něco z koncertu podívat, tak na souborovku.

Z kytarového koncertu chodím pokaždé velmi nadšená. Ne z Davidových výkonů .- i když jsem hudebně nahluchlá, tak vím, že muzikant z něj nebude Ale z Davidova učitele. Už jsem tu na něj ódy pěla. Ale musím to zopakovat. Fascinuje mě, jak muzikant, rockový muzikant, to bezvadně umí s dětmi. Je na něm vidět, že ho to s nimi opravdu baví. A děti ho berou ne jako učitele, ale kamaráda, se kterým si chodí zahrát na kytaru. David, i když je děsný lenoch a flink, a Tomáše se vždycky těší. Nebýt jeho, myslím, že do hudebky už dávno nechodí.

Výstava sukulentů

Konečně jsem se zorganizovali a vyrazili. Nějak nám totiž poslední dobou nedaří se domluvit, naplánovat, pořád někdo něco nebo někam musí.... Výstavu sukuletních krajinek si nenecháme ujít nikdy, tak jsem navzdory černým mrakům zamířili do botanické zahrady. Lidí bylo tradičně hodně, dokonce si myslím, že více než jiné roky. Pokochali jsme se. A nakoupili , tedy nakoupila jsem, jak jinak. Radost si musím udělat.
Než se rozpršelo, stihli jsem i procházku po exteriérech. Bylo se čím kochat. Jen mi řekněte, jak pylový alergik může vyrazil  do rozkvetlé zahrady bez  potřebné medikace! Nějak mě to vůbec netrklo a pak jsem se mohla ukýchat a usmrkat. Ale neodradilo mě to a náležitě všechno oblézala a fotila.

A na závěr malá hádanka. Víte, co je tohle za bílé květy? Napovím -  je to ovoce. Přiznám se, že jsem nevěděla, jak vlastně kvete.

To bude zase noc...

Jak spíte při úplňku vy?

Mlsáme

Hlásím se zase po delší době. Pevně věřím, že jste všichni v pořádku a váš život se vrací do normálních kolejí. U nás tomu tak je. A s hrůzou zjišťuji, že se vlastně nic nemění. V době nouzového stavu jsem nikam nechodila, protože jsem nemohla. Nyní nikam nechodím, protože to nestíhám. Své dny vlastně dělím mezi práci a vaření. Díky tomu, že jsou děti stále doma, vařím a vařím a peču a peču. Každé ráno začínáme otázkou "co bude dnes k snídani, obědu, večeři....." a končíme "A co bude vlastně zítra ráno k snídani?". U nás bohužel jsou neoblíbenější snídaně sladké, takže peču ob den. V koronavirové době jsem se v podstatě odnaučila kupovat pečivo. Stále mi nedělá dobře, když vidím, jak se v pečivu přehrabují lidé bez rukavic, tak peču doma. Protože občas dochází fantazie, prohledávám recepty na internetu. Dva si tu odložím.

První jsou makové bochánky:250 ml mléka, 100 g tuku (50g Hery + 50g sádla), 1 vejce, 100g cukru, trochu soli. 1/2 lžičky sušené citronové kůry, 400g polohrubé mouky, 200g hladké mouky, necelá 1/2 droždí. Těsto necháme zpracovat v pekárně. Po vykynutí těsto rozdělíme na 18 dílů a vytvoříme bochánky. Každý rozválíme na placičku a necháme ještě chvíli kynout. Pak plníme makovou nádivkou, uzavřeme, zakulatíme . Necháme na plechu kynout. Pomašlujeme rozšlehaným vejcem, nůžkami nastřihneme vršek do křížku a pečeme v rozehřáté troubě při 200 st do zlatova. 

 Jestli mě karanténa něco naučila, je to roláda. Nikdy jsem se do ní nepouštěla, měla jsem strach, že jí nezvládnu. Zdálo se mi to velmi těžké. Řeči, jak jí musím horkou zatočit, pak zase rozmotat, naplnit a znovu zatočit, mi naháněly hrůzu. Když jsem však objevila tohle video na bezé roládu, řekla jsem si, že to vlastně nic není. A ono opravdu není! Udělala jsem jen malou změnu v náplni - ušlehala jsem 1 a půl kelímku smetany ke šlehání s 250 g mascarpone a trochou vanilkové pasty. A rázem jsem byla v očích dětí za hvězdu, takovou dobrotu musím dělat častěji.

 A co dobrého jste během karantény objevili vy?