Poslední

Sláva, sláva, třikrát sláva. Máme za sebou poslední zápas letošní florbalové sezony. Vloni, když David vstupoval do klubu, varovala jsem majitele klubu, že rozhodně nehodlám absolvovat všechny zápasy. Ano, pár se jich David určitě zúčastní, ale tolik víkendů tomu obětovat nehodlám. A jak myslíte, že to dopadlo? Ano, tuto sezonu měl David snad jako jediný v teamu 100% účast. Co člověk neudělá pro děti, když vidí, že je to opravdu baví. Pro mě jako pro naprostého indiviualistu je to nepochopitelné, ale David je skutečně šťastný s tlupou kluků, miluje své trenéry a jako spáč, který se nedá v sedm hodin do školy probudit, nadšeně vstává o víkendech v 6, aby byl před 8 v Kutné Hoře, Mladé Boleslavi nebo nějaké jiné končině. Ještě nás čeká v květnu turnaj v Kralupech. Na ten se mi hodně nechce, ale vypadá to, že zase podlehnu Davidovu kukuči a pojedeme. Ach jo.

Likvidace velikonoční výzdoby

Plán na dnešní odpoledne byl jasný. Mimo jiné zlikvidovat velikonoční výzdobu. A při té příležitosti natočit stejně roztomilé video, jako jsme měli vloni . Holčičky papající osení.  No jo, jenže to by nesměly být naše holky takové plašilky. Rozinka se neohroženě připajdala a jíst začala hned. Ano, připajdala. Chodí jakž takž obstojně.Do ideálu to má daleko, ale chodí. Nicméně záda jí bolí, to poznám. Vím už přesně, ve kterém místě na páteři je problém. Zhruba za týden nás čeká kontrola, ale nevím, jestli paní doktorka vymyslí něco světoborného. Ale abych se vrátila  k likvidaci. Rozinka tedy likvidovala udatně, ale  Amálka s Limetkou jsou stále takové vyplašené kuličky. Pohladit se nenechají, každého zvuku se leknou. Doufala jsem, že touto dobou by už mohly být trochu ochočené, ale zatím velké úspěchy neslavíme. Jídlo z ruky si vezmou, to ano, ale to je tak všechno. Osení neznají, navíc se kolem pořád plazí panička s foťákem, radši si zalezly do koutů pokoje. Až když jsem odešla do kuchyně a tvářila se, že mě vůbec nezajímají, vylezly a šly Rozince pomoct. Točila jsem je tedy z dálky, s velkým přiblížením, tak doufám, že z videa neodstanete mořskou nemoc.

Korálkové Velikonoce

Už jsem tu psala, že velikonoční výzdobu jsem letos prošvihla. Proběhla jen taková rychlovka, abychom vůbec poznali, že vůbec velikonoce jsou. Korálkování jsem  poslední dobou odsunula hodně daleko.A protože moje kamarádka vydala e-knihu nádherných návodů na obšívaná vajíčka, musela korálkovou čest naší rodiny zachránit Klára. A ta šila jako divá. Takže díky ní  i letos nám korálková vajíčka přibyla. Dnes se tu tedy chlubím cizím peřím. Ne, chlubím se tu svou dcerou! Je to holka šikovná!

Jsou za námi...

.... velikonoční svátky, dny volna. Přiznám se, že pro nás to byly opravdu volné dny více než duchovní nebo tradiční svátky. Nějak jsem to letos nezvládla. Ale myslím, že jediný, komu to vadilo, jsem byla já. Děti měly jasnou představu - nebudeme dělat nic, budeme dlouho spát, budeme jíst. Mno....nepodařilo se mi prosadit ani nějaký pořádný výlet do přírody. Alespoň na procházku jsem je ale přemluvila. Našli jsme i pár fotogenických mist, kde děti vcelku ochotně pózovaly před objektivem. Jsem ráda, že jsem si všichni odpočinuli a pořádně se vyspali. Asi jsme to opravdu potřebovali. Překvapilo mě, že David dokázal spát 12 hodin vkuse. Měl teď složité období, které vyústilo v záhadnou virozu, zřejmě opravdu potřeboval vypnout a odpočívat. Snad jsme se dali všichni dokupy a plni síly vyrážíme do nového týdne.
Jaké byly vaše svátky? Slavíte Velikonoce tradičně? Užívali jste krásného počasí plnými doušky?

Světlana Glaserová - Trosečník sibiřský

Po delší době jsem se dostala ke čtení. Ano, i tuhle oblast jsem teď dost zanedbávala. Hlavně proto, že jsem se ke knížce dostala až večer před spaním a po  přečtení stránky jsem usnula. Proto jsem ráda využila volnějších dní a s chutí se pořádně začetla.

Anotace z DK:
Skutečný, sotva uvěřitelný příběh malého českého chlapce na cestách po obrovském sovětském impériu.
Kniha je volným zpracováním autentických vzpomínek otce autorky, který se narodil v roce 1925 v Sovětském svazu a mapuje jeho dětství a dospívání.
Na jedné straně bolševické impérium třicátých let minulého století živořící pod krutým diktátem soudruha Stalina a na druhé malý kluk napůl Čech - napůl Rus, který se do té zvrácené doby a rozvrácené země narodil. Po několika málo klidných letech strávených na Sibiři v rodinné zemědělské usedlosti, přichází éra tak zvaného rozkulačování zemědělců a rodičům nezbývá, než se pokusit před komunistickými represemi uprchnout.
Rodinná anabáze začíná na Transsibiřské magistrále, když otec s matkou a čtyřmi malými dětmi několik týdnů cestují společně s krávou Stračenou v dobytčáku do Vladivostoku. Ani zde na březích Japonského moře ale nenacházejí klid a tak se přesouvají znovu a znovu. Většinou vlakem, ale taky na velbloudech přes pouště Tádžikistánu i ruskou trojkou přes zasněžené pláně Západní Sibiře a mezi tím vlaky a zase vlaky, přes hory i nekonečné stepi té obrovské země. 
Železná Stalinova ruka je ale v roce 1937, v Západosibiřském hornickém městečku Prokopjevsk, nakonec stejně dostihne. Otec je zatčen a z poměrně slušně situované rodiny se rázem stanou hladoví otrhaní psanci.
Maminka, které se mezi tím podaří získat československé občanství, se v zoufalství přesouvá již sama s dětmi do vytoužené vlasti svého muže. Československá republika ale v tu dobu stojí na samém prahu druhé světové války a tak bída, hlad a peripetie tímto přesunem ani zdaleka nekončí. 
Je pravda, že o ukrutnostech stalinismu toho bylo napsáno i nafilmováno již poměrně hodně a to většinou z pohledu dospělých perzekvovaných osob. 
Trosečník sibiřský je však pozoruhodný právě tím, že ty zlé a nepochopitelné časy jsou tentokrát viděny očima malého chlapce, což dodává příběhu jistou odlehčenost a kniha tak má všechny předpoklady stát se doporučovanou četbou pro starší děti.

I když je kniha primárně určena dětem, vybrala jsem si jí na doporučení Ivanky. Když tak o tom přemýšlím, knihu s touto tematikou určenou dospělým čtenřům, bych asi číst nezačala. Ale v tomto příběhu se dozvídáme o hrůzách stalinistického režimu velmi nenásilně, bez patosu, optikou malého chlapce. Ten se díky svému optimismu (a částečně asi i neznalosti) dokáže s realitou vyrovnávat mnohem snáz než dospělí. A zřejmě právě proto je pro mě kniha velmi silná, autentická. Ráda bych, aby si ji přečetly mé děti, ale zatím se úplně netvářily. Musím postupně a nenásilně tlačit :-)

Velikonoční úplněk

Včera večer nás zaujal Měsíc. A protože Klára nutně potřebovala fotku na IG a mobilem jí nešla vyfotit podle představ, vytáhla jsem na balkon stativ a zkusila ho zvěčnit. Našla jsem, že úplněk nastává dnes ve 13:12, to ale nevyfotíme, tak alepsoň foto z večera před úplňkem.
Doufám, že si krásně užíváte Velikonoc. Přiznám se, že jsem na ně téměř zapomněla. Tedy na jídlo ne, to už se asi 14 dní všichni ptají, zda budou perníčky, mazance, beránek, nádivka, jidáše..... Ale včera večer jsem si uvědomila, že jsem zapomněla velikonční výzdobu! Kromě ječmínku, který krásně vzešel a na který si brousí zuby hlavně naše morčiny, nemáme nic. Musíme to honem napravit!

Jedenáct

Své 11. narozeniny slaví dnes David. Tedy slavil je včera. Dnes bychom se těžko scházeli na nějaké poklidné posezení. Má teď takové složitější, náročné období. Náročné pro něj i pro nás. Ale věřím, že se vše srovná.  Už aby byly prázdnin! Všechno nej nej, ty můj malý kuliferdo!

První letošní

... soutěž. Pardubická arabeska. Vloni jsme díky Klářině zranění soutěže vynechali. Letos to vypadalo, že díky silné alergii nepojede zase. Kašle téměř nepřetržitě. Chtěla jsem soutěž zrušit, ale tvrdila, že to udýchá. Udýchala. A i když umístění zatím nevíme (do 5. místa to není), myslím, že se jí to docela povedlo a může být spokojená. Doufala jsem, že v této vyšší věkové kategorii už tolik soutěžících startovat nebude, takže mě počet 22 hodně překvapil. Teď budeme napjatě hledat na strákách, jak vlastně dopadla.

Krize

Víte, jak poznáte, že mám dost? Jako úplně všeho? Práce, domácnosti, nemocných dětí, nemocných zvířat? Všechno hodím za hlavu. Je mi jedno, že si můžeme psát vzkazy prstem v prachu na konferenčním stolku. Je mi jedno, že z neustálého vyndavání Rozinky na dávkování léků mám piliny všude. Je mi jedno, že přes hromadu prádla na žehlení téměř nevidím. Prostě je mi jedno úplně všechno. Vyndám si kyblík s hlínou a další propriety a celé odpoledne se hrabu v zemi. Sázím zakořeněné lístečky, odděluju malá miminka. Vloni jsme o hodně fialek přišla, tak doufám, že se z této várky něco ujme.

Naše dámy

Dnes při čištění klece jsem si uvědomila, že už jsem dlouho nefotila naše holky. Já totiž nevím, jak to ti chovatelé dělají, že mají takové nádherné fotky svých morčátek. Naše zvěř je nevyfotitelná. 90% fotek jsem jen šmouhy nebo jen části morčat mizících ze záběru. Rozinka navíc nemá ráda zvuky foťáku, vždy na něj bručí.
Holky se sžily moc pěkně. Už mezi nimi nejsou vůbec žádné rozbroje, občas po sobě lehce vyjedou malé. To je ale v období dospívání normální. Ale abychom si neužívali klidu a pohody se zvířátky, rozhodla se Rozinka připravit nám program a ochrnula na zadní nožky. Nejprve začala tak podivně chodit. Mysleli jsme si, že hodně přibrala (tedy to jsme viděli!),  a proto se jí špatně chodí. Dostala tedy odlehčenou dietku bez granulek, ale po pár dnech už za sebou zadeček jen bezmocně tahala. Doplazila se sice, kam potřebovala, ale byl na ní strašný pohled. Dokonce jsem zjistila, že při určitém pohybu má bolesti. Na veterině zjistili, že to bude spíše neurologický problém, při promačkání okolí páteře dostávala  záchvaty, které ukazují na silné bolesti. Takže nyní dávám 4x denně léky a po téměř týdnu se zdá, že zabírají. Už se na zadní nožičky postaví, dnes i po koberci docela obstojně chodila. Není to ještě to, co bývalo, ale zlepšení je výrazné. Držte, prosím, palce, ať i nadále léčba postupuje tak úspěšně!