sobota 9. června 2018

Pražská muzejní noc






Asi dva roky jsme na této akci nebyli. Já díky Davidovým chorobám snad ještě déle. Letos zase díky Klářině úrazu najednou vykoukla volná sobota a tak jsme se rozhodli omrknout , kam se akce posunula. Měli jsme jakýsi rámcový plán, který jsme operativně přizpůsobovali. Anatomické muzeum 1.LF jsme oproti původnímu plánu vynechali, fronta na několik hodin v dešti před budovou nás odradila. Začali jsme tedy ve Stomatlogickém muzeu 1.LF. Na komentované prohlídky opět fronta. Prohlídka každou celkou hodinu, max 15 lidí. Počítali jsme - 3 hodiny ve frontě byl optimistický odhad. To opravdu ne, zašli jsme jen tedy na doprovodný program do chemických laboratoří. Něco jsme okoukli, něco vyzkoušeli. Já si uvědomila, jak strašně moc mi vůně laboratoří chybí. Na chvíli mi bylo hrozně líto, že už se tam nevrátím. Hrdličkovo muzeum  už Klára znala a moc o prohlídku stála. Jsou zde opravu nádherné a zajímavé exponáty. Další muzeum - tentokrát Chlupáčovo muzeum vybral náš tatinek. Do mineralogických sbírek se mně a Kláře příliš nechtělo. Přiznám se, že minerály, kameny nebo "šutry" jak já říkám, opravdu moc nemusím. Ale je pravda, že sbírka je rozsáhlá. Nejvíc se mi líbil student fakulty, který o těch "šutrech" tak nadšeně vyprávěl. Klára se šklíbala, jak někdo může být tak zažraný do kamenů. Je pravda, že jsem moc nevěděla, o čem hoch hovoří, a upřímně moc ani nevnímala obsah, ale styl jakým mluvil.Moc obdivuji, když mladí lidé se dokáží zapálit pro cokoliv, třeba i pro ty šutry. Ještě jsme zaskočili na katerdu geografie, kde si děti pohrály s virtuálními mapami a David za pomoci tatínka vystříhal a slepil malý globus. A abych si na své přišla i já, těsně před půlnocí jsme zaběhli Na slupi do Botanické zahrady. Probíhá zde výstava kaktusů, kterou si já samozřejmě nesmím nechat ujít. Jenže osvětlení ve skleníku bylo více než slabé, přisvěcovali jsme si baterkou, ale i tak to prostě není ono. Nicméně i při světle baterky jsme si zvládla nějaké fešáky do sbírky pořídit. V horním skleníku ještě výstava masožravek - tak jsme také museli, i když už se blížila jedna hodina a David byl úplně mrtvý. Klára toužila po masožravce, jedna z organizátorek výstavy byla opravdu hodně řečná a výmluvná, takže jsme se nechali ukecat a jedna malá rostnatka kapská se přesunula na náš parapet. Prý je nezničitelná - to jsem zvědavá, jak dlouho u nás vydrží. A pak už konečně domů. Unavení, ale spokojení.