Den plný dojmů

 Ráno nás čekal s Davidem výlet do IKEMu. Moc jsem toho nenaspala, bála jsem se, jak to zvládne. On se tvářil velmi statečně. Ale když pak čekal, převlečený jen do andílka, než si pro něj sestřička přijde,  měl plné oči slziček. Ale byl opravdu skvělý, zvládl to na jedničku. Nakonec samotné vyšetření trvalo kratší dobu, než jsme oba čekali. Cestou domů jsme si zaskočili ještě do areálu Thomayerovy nemocnice. Šla jsem zkontrolovat své bývalé pracoviště. A hlavně jsem Davidovi slíbila muflony. Byla právě doba krmení, tak netrpělivě vyhlíželi svačinku. Fotky jsou jen takové rychlocvaky z mobilu.

Zatímco dopoledne jsme se téměř dva měsíce obávala, na večer jsem se přibližně stejnou dobu neskutečně těšila. Vyrážely jsme s Klárou do Semaforu na Kytici. Asi bych měla vysvětlit, že na gramofonových deskách Semaforu jsme vyrostla. Všechny záznamy představení, které jsme měli doma, jsem uměla zpaměti. V období konce základní školy a gymnázia jsem do Semaforu chodila hodně a pravidelně, všechny představení jsem viděla několikrát. S panem Suchým jsme si vyměnili i pár dopisů, opravdu jsem ho zbožňovala. Po přestěhování Semaforu do Dejvic jsem ale do divadla chodit přestala. Jednak jsem nějak nebyla schopná tuto změnu zpracovat, jednak byly jiné starosti, méně času.... Poslední rok, dva ve mě hlodal pocit, že do Semaforu prostě musím. Když jsme s Klárou přemýšlely, kam vyrazit, navrhla jsem jí, jestli by nechtěla zkusit semaforskou Kytici. Po zakoupení vstupenek jsem si pomalu škrtala čárky, kolikrát se ještě vyspím... Ale zároveň jsem se trošku bála. Bála jsem se, jestli si vše za ty roky neidealizuji, jestli pan Suchý bude stále takový jak si ho  pamatuji, jestli tento styl humoru osloví Kláru. Moc jsem si přála, aby se jí představení líbilo. A ono to klaplo! Kytice skvělá, jako vždy. A pan Suchý popírá všechny biologické zákony. I když bylo vidět, že ho trápí chřipka, rýma a kašel, vše zvládl se svým šarmem a vtipem. A já se znova po letech naprosto zamilovala! Ale - a to je pro mě hlavní - zamilovala se i Klára. Byla představením naprosto nadšená. Dostala jsem tedy za úkol nakoupit vstupenky na další semaforská představení a na Kytici si prý dáme repete. Že tento styl divadla oslovuje další generaci, jsem si ověřila i jinak. Po našem příchodu do divadla jsme zjistily, že spolu s námi přišly asi dvě třídy dětí ve věku 12-13 let. Doprovázely je dvě paní učitelky. Obsadily celý balkon. Před představením dělaly rámus, že jsem myslela, že zboří divadlo. Přes hlediště na sebe pokřikovaly. Byla jsem zoufalá - po letech vyrazím do divadla, na které se těším jako dítě na Ježíška a zkazí mi to takoví spratci (ano, přesně tohle slovo jsem ve svých myšlenkách použila). Velmi mile jsme však byla překvapena, že během přestavení děti naprosto splynuly s publikem.  Nerušily, reagovaly naprosto adekvátně. Myslím si, že kdyby je představení nezaujalo, poznali bychom to všichni velmi rychle. Tak já jdu mrknout na semaforský program!