Už to vypadalo, že pravidelnou výstavu morčat v Toulcově dvoře letos nestihneme. Na poslední chvíli jsme se rozhodli, že dnes po obědě by to šlo.Prvním překvapením bylo pro mě množství lidí na výstavě. Vždy jsme chodili ve všední den a byli jsme tam v podstatě jedinými návštěvníky. O víkendu však bylo plno a dostat se občas k vystavovaným zvířatům byl boj těla na tělo.
Druhým překvapením bylo chování našeho tatínka. Myslela jsem, že ho to moc bavit nebude, k morčatům nikdy žádné extra vztahy neprojevoval. Naše holky má relativně rád, ale že by se s nimi nějak výrazně mazlil, to ne. A tady si s každým trochu kontaktním zvířetem povídal, obzvlášť zvědavé exempláře drbal na čumáčku. Žasl nad množstvím ras a barevných mutací, snažil se, stejně marně jako já, vyznat v hodnocení zvířat. Je to prostě věda.
Všechny nás zaujal morčecí kluk Ťuňťa. Ani ne tak svým exteriérem (i když byl hodně zajímavý - tipuji rozeta křížená s peruáncem), ale hlavně svým osudem. Byl vystavován v sekci mazlíčků. Dozvěděli jsme se, že byl nalezen v odpadcích v Malešické spalovně. Měl velké štěstí, že ho nic nerozdrtilo. Takové lidské jednání nedokážu pochopit. Dovedu si představit, že se někdo dostane do situace, že se musí svého zvířátka vzdát. Proč mu ale nenajde jiný domov. Snad bych ho v největším zoufalství radši dala nějakému chovateli hadů, než vyhodit do odpadků. Ťuňťa měl štěstí, že se přes kočičí útulek dostal k současné paní majitelce.
Na výstavě jsem si potvrdila, že moc toužím po crestedovi, spíše americkém, ale brala bych i anglického. V prodejní části byli v nabídce dvě crestedí mláďata, obě opravdu kouzelná. Bohužel však oba kluci. Být to holky, jsou už moje. Ale paneláčky z klecí stavět nehodlám a prostorové kapacity našeho bytu jsou už vyčerpané.
Na výstavě jsme tradičně nefotila, tak alespoň pár fotek z venkovní části Toulcova dvora. Všude sucho, vyprahlo. Králíci za lístek pampelišky dělali "psí" kusy. Vyděsil mě vyschlý mokřad. Místo jezírka jen malá loužička obklopená mrtvými rybami, na kterých si pochutnávaly užovky. Menší rybky se tloukly v oné loužičce, ležely na boku a snažily se mít hlavy ve vodě. Byl to opravdu smutný pohled, ani jsem neměla chuť fotit. Dočetli jsme se, že zaměstnanci dvora se snažili alespoň část ryb odchytit a vypustit do Botiče. Doufám, že avizované deště situaci v mokřadu alespoň trochu vylepší.
A dostala jsme své letos první vosí žihadlo! Prostě odpoledne plné dojmů.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc děkuji za milá slova a těším se na další návštěvu!