Do května....

.. jsme padli nějak po hlavě a hekticky. Nestačím naše novinky a zážitky zpracovávat ani v sobě duševně natož písemně na blogu. Kde začít...Tak třeba kulturním zážitkem. Zašly jsme s s maminkou a Klárou do Stavovského divadla na Valmonta. Byly jsem na něm podruhé, protože jsme z prvního shlédnutí byly tak unesené, že jsme ho prostě musely vidět znovu. Měly jsme štěstí (nebo smůlu?) na druhé obsazení, takže jsme mohly srovnávat. I nadále pro mě patří tohle představení k naprosté špičce toho, co nám Národní divadlo předkládá, ale přece jen je důležité chytit to "správné" první obsazení, v druhém nepatrně přestavení ztrácí na síle.
Zároveň jsem večer pojaly jako dámskou oslavu ( i s bublinkami pro dospělé) Klářina přijetí na osmileté gymnázium. Byla přijata na odvolání, takže jsme si všichni užili 10 dní nervů, pláče, hroucení, pocitů, že nic nemá cenu... A po jednom telefonátu zase naprostá euforie, nadšení, příliv energie... Uff, už bych to nechtěla prožívat znovu.

David zahájil květen zcela dle svého zvyku angínou. Takže dva týdny léků, nočního buzení, dodělávání školní práce. Ale květnové oslavy si ujít nemohl nechat, moc se na vojenský tábor na Kubánském náměstí těšil. Tak tam  s tatínkem a Klárkou na chvíli zajeli. Už mu bylo dobře, antibiotika dobíral, tak jsem to riskli. Já si musela nechat tuto kratochvíli ujít, takže dojmy mám jen zprostředkované. Fotky jsou Klárky.

Já jsem poslední dobou velmi unavená, dolehla na mě asi jarní únava. Večer se už zmůžu jen na tupé civění do zdi, eventuálně na televizi (ale neptejte se, co tam dávají, nevnímám to). Na korálky mi energie už vůbec nezbývá. Mám na kvůli tomu na sebe zlost. Tak jsme ušila jen  drobný úkol do Korálkové školy. Doufám, že se zase chuť k šití obnoví a ke korálkům se vrátím.