Romeo a Julie

Po delší době jsem vyrazily - já, moje maminka a Klárka -  za kulturou. Tentokrát na úplně nové baletní představení Romeo a Julie na scéně státní opery. Protože choreografii vytvořil šéf baletu Petr Zuska, bylo mi jasné, že klasického zpracování se opravdu nedočkáme. Romeo a Julie patří k mým nejoblíbenějším baletům a jsme přesvědčena, že příběh sám je natolik silný, že  unese jakékoliv i bláznivé úpravy. Proto jsem se příliš nebála. Klárku jsme na děj baletu připravila, zásobila ji dostatečně kapesníky. Přiznám se však, že chvilkama jsem se v ději ztrácela i já. Hlavními postavami totiž nejsou dva mladí milenci, ale bratr Lorenzo a královna Mab. Právě  ta mě nejvíc mátla. Neustále totiž zastavuje čas příběhu, posouvá a přehazuje jednotlivé postavy a je vlastně autorkou celého příběhu. Nechci představení nijak hodnotit. Vlastně pořád jsem si neudělala jednoznačný názor. Moderní choreografie, scéna ani kostými mi nijak zvlášť nevadily, i když mě ani příliš nenadchly. Přesvědčila jsem se, že díky geniální Prokofjevově hudbě se může na jevišti dít téměř cokoliv a já stejně budu mít husí kůži. Inscenace je rozhodně zajímavá, i když mě nechytila tolik za srdce, jako jiná nastudování. Byly doby, kdy jsme věděla, že líčit se na představení je naprosto zbytečné vzhledem k potoku slz, které proliju. To tentokrát opravdu nehrozí. Jedna věc mě ale pobavila. Každý autor se snaží, aby jeho pojetí slavného baletu bylo nové, neotřelé, moderní, šokující. Někdy mám pocit, že kdyby někdo udělal "klasiku", umělecky by se naprosto znemožnil. Ale jeden stín nepřekročí nikdo - kostým Tybalta. Ve všech nastudováních, které jsem kdy viděla - a že jich bylo dost - vždy Tybalt musí mít černo-červený kostým. Vůbec nechápu, proč zrovna na tomhle všichni tak lpí.