Zahájení sezony v ZOO

Slavnostní akci zahajení sezony v ZOO bych si klidně nechala ujít. Nemám takovéhle masové organizované akce ráda, v davech lidí trpím. Jenže nám poštou přišli volné vstupenky. Nějaké jsme udali, ale přišlo mi líto nechat 4 propadnout, obzvláště když naše děti zoologickou zahradu milují. A tak jsem, navzdory počasí, vyrazili na rodinný výlet. . Počasí se nakonec ukázalo být našim spojencem. Díky němu totiž dorazilo do ZOO relativně málo lidí. Nastudovali jsem pečlivě program zábavných akcí a uzpůsobili jsme naši trasu tak, abychom na žádnou akci nenarazili. Povedlo se, některé části programu byli vzhledem k počasí zrušeny, takže jsme potkávali opravdu málo lidí. Většina zvířat byla schovaná v teple pavilonů, mají více rozumu než my. Děti jsem navlékla jak na cestu na Sibiř, tatínkovi je teplo pořád a já vydržela statečně mrznout od 10 do 16 hodin. Pak už nás nepříjemný déšť vyhnal. Ale viděli jsem, co jsme vidět chtěli. Jen kozy a ovce byly zalezlé a ani dětem se je nepodařilo na krmení nalákat, aby opustily teplo chléva.

Poprvé sama

Klárka už dlouho touží jít ze školy úplně sama. Má cestu nacvičenou, přechází správně. Učila se to pro případ, kdyby byl David nemocný a nebyl nikdo volný, kdo by ji mohl vyzvednout. Ze školy to má, řekla bych, středně daleko. Přibližně dvě zastávky autobusem. Ale chodíme pěšky, cestou přes velký Malešický park. Hodně lidí, málo frekventovaných přechodů. Už si také delší dobu pohrávám s myšlenkou, že by to určitě sama zvládla. Za mého mládí chodily přeci mnohem mladší děti. Jenže nyní, jak to sleduji, to zvykem není. I o rok až dva staší děti vodí rodiče. Dnes jsem se rozhodla, že to zkusíme. Měla jsem strach, ale myslím, že se musí Klára pomalu osamostatňovat. Celé dopoledne dost pršelo, Klára ráno (kdy ještě nepršelo) šla bez deštníku. Měla jsem obavy, že pokud jí ke škole ponesu deštník, bude to brát jen jako záminku ke kontrole a můj projev nedůvěry. Naštěstí se na chvilku počasí umoudřilo a déšť ustal. Měla jsem připravený foťák, že jí  z okna vyfotím, jak kráčí sama  po chodníku, ale překvapila mě svým velmi brzkým příchodem. Tak brzo jsem jí opravdu nečekala. Musela snad celou cestu utíkat, jak byla zadýchaná. Prý chtěla přijít co nejdříve, abych se o ní nebála. Mám to ale velkou a rozumnou holku!

Zlobím se

Dnes jsem se po příchodu Klárky ze školy hodně rozčílila. Ne na Klárku, ale na bezohledné rodiče. S Klárkou chodí do třídy holčička, říkejme jí třeba Mařenka. Mařence bylo v pondělí ve škole špatně, rodiče pro ni přišli a během vyučování odvedli domů. Potud vše v pořádku. Dnes však přišla Mařenka do školy. Paní učitelka děti upozornila, aby k Mařence příliš nechodily, nic od ní nejedly nebo nepily a řádně si myly ruce. Mařenka má ošklivý bacil, je nemocná, ale rodiče musí do práce a nemají pro Mařenku hlídání. Proto musela do školy. Na jméno bacilu si Klárka nemohla vzpomenout. Když jsem jí začala různé nemoci vyjmenovávat, při slovu "spálový bacil" se jí rozzářily oči  - "To je ono!" Během dne odešlo ze školy kvůli nevolnosti pět dětí, všechny z těsného okolí Mařenky. Je mi jasné, že je nenakazila dneska, ale v pondělí. Děsím se však , kolik dalších dětí nakazila dnes. Nakonec šla domů i Mařenka, protože jí bylo natolik špatně, že prostě vyučování nezvládla. Rozum mi stojí nad bezohledností rodičů, kteří klidně vědomě šíří dál infekční nemoc. A překvapuje mě i bezohlednost vůči vlastnímu dítěti, kterému je špatně, ale je vyhnáno z tepla a klidu domova do školy.  Chápu, že je někdy situace težká, pracovní povinnosti neodbytné, ale vždy se snad dá vymyslet nějaké přijatelné řešní. Přijatelné pro všechny, ne jen pro rodiče nemocného dítěte.

Křest knížky

Dnes mě čekalo něco nového. I ve svý pokročilých letech stále zažívám nějaká "poprvé". Poprvé jsem šla na křest knížky. Knížky velmi milé - Třídní knížky do tramvaje od paní Jitky Neradové. Šla se mnou i Klárka. Jely jsem totiž rovnou z baletu a nestihla bych ji odvézt domů a dojet do centra. I ona se moc těšila, i když se také trochu bála, protože jsem jí neprozřetelně prozradila, že paní Neradová je také paní učitelka. Tloukly se v ní dva pocity - obavy z pedagožky a obdiv k blondýnkám :-).
Atmosféra křtu byla velmi příjemná. Jen trochu mě překvapilo, že hlavní kmotra paní Gabriela Vránová se nedostavila. Od profesionálky jejího kalibru bych čekala alespoň omluvu, když už nic jiného. Ale její nepřítomnost nevadila (alespoň pokud budu mluvit za sebe), zástupné komtřičky to zvládly na jedničku.
Kdo mě nezklamal ani trošičku, byla sama oslavenkyně. Je taková, jak jsem si ji představovala - inteligentní, vtipná, elegantní.Podařilo se nám s Klárkou paní spisovatelku na maličkou chviličku zabrat pro sebe, abychom se jí představily a požádaly o podpis. Teď má Klárka knížku s věnováním, hned si ji dala do tašky, aby se ráno mohla pochlubit své paní učitelce.
V Galerii U Prstenu jsme prožily velmi příjemný a zábavný večer. Děkujeme!

Korálky

Klárka hrozně touží tvořit něco z korálků. Sehnala jsem tedy návody na výrobu zvířátek a postaviček. Dnes jsme zakoupily korálky. Klárka se nemůže dočkat, až se pustíme do práce. Jestli nám to ale půjde takovou rychlostí jako moje vyšívání...... Ach jo, potřebovala bych nějak nafouknout den!

Už rozkvetla

Orchidej, kterou jsem nedávno dostala, se předvedla v plné kráse. Má velmi zajímavé květy, takové ještě nemám. Jen je trošku problém, že hodně voní. Tak nevím, jestli se nebude muset z ložnice odstěhovat.

Pichlavé odpoledne

Kaktusy jsem začala pěstovat ve 12 letech. Dokud jsem bydlela u rodičů,  měla jsem pro pěstování ideální podmínky - dvojitá okna. Když jsem se potom odstěhovala, musela jsem u rodičů kaktusy nechat. Ani v jednom bytě nebylo pro ně vhodné místo. Starala se tedy o ně mamka. A asi velmi dobře, každý rok bohatě kvetlly. Při každém mytí oken na ně nadávala, ale pak se z jejich květů radovala. Vždycky jsem jí ujišťovala, ať je klidně vyhodí, já si je vzít nemůžu a chápu, že se o ně starat nechce. Kaktusy rostly a rostly, květináčky byly menší a menší. Po mnoha  letech jsem usoudila, že je má mamka ráda a že je nikdy nevyhodí. Nakoupila jsem tedy nový substrát a květináče, nechala si přivést svou sbírku na zahradu a celé dnešní odpoledne jsem prožila se svými, tedy spíš našimi, kaktusy. Některé letošní velké mrazy nepřežili a zmrzli. Některé jsem musela "zmladit". Na fotkách je jen část sbírky. Hrála jsem si s nimi téměř 4 hodiny. V dnešní zkrácené neděli mi ta hodina opravdu chyběla. Nemusím vám asi popisovat, jak teď vypadají mé ruce, stačí když napíšu, že v rukavicích pracovat neumím. Úlomky trnů budu z rukou tahat ještě hodně dlouho.