První letošní

...buřtíky. Nepečeme často. Ohniště je na společné zahradě, takže se musíme všichni vystřídat. O to víc si to pak užíváme :-).

Noc kostelů

Dost jsem zvažovala, zda se vůbec letošního ročníku zúčastníme. Tento týden byl docela náročný, přiznám se, že vidina poklidného večerního posezení doma byla pro mě ještě lákavější než obvykle. Nakonec jsem se domluvili na kompromisu - půjdeme navštívit jeden kostel. Vybrali jsem si kostel sv. Ludmily na Vinohradech, kde byla komentovaná prohlídka v době, která nám ideálně vyhovovala. Navíc splňoval hlavní kritéria, která jsme si dali - já chtěla něco blízko, neměla jsem vůbec chuť jezdit někam daleko, Klára toužila po gotice. David tedy nechtěl nikam poté, co jsem ho ujistila, že po třetí do "našeho" kostela na náměstí Jiřího z Poděbrad opravdu nepůjdeme. Nejsem si jistá, jestli jsme zvolili úplně dobře. Prohlídka byla spíš pouze přednáška pana faráře, kterou v podstatě předčítal zcela monotóně z listů. Navíc pan farář je polák, což bylo na jeho řeči poznat a děti si stěžovaly, že mu moc nerozumí. Další komplikací byla jakási hudební produkce na náměstí před kostelem, takže celý kostel vibroval v rytmu venkovní hudby a přednáška nebyla ani moc dobře slyšet. Chvílemi jsem měla problém udržel pozornost sama a viděla jsem, že obzvlášť David se občas nudí.

Interiér kostela je ale opravdu krásný. Vím, že byl dlouho zavřený, ale překvapilo mě, že to bylo tolik let - v letech 1974-1992. Nemohla jsme se schodnout s Klárou na takových keramických obrazech. V kostele jich je několik. Kláře se líbily moc, já pořád nevím, ale asi se mi moc nelíbí. Něco mi na nich nesedí, ale nemůžu vůbec přijít na to, co to je. Budu se muset jít na ně podívat znovu.

Cestou domů jsme se rozhodly ( záměrně s y, protože David protestoval) pro krátkou zastávku v kostele sv. Rocha na Olšanském náměstí na Žižkově. I když kolem něj chodíme několikrát v týdnu, je vždycky zavřený. Děti v něm nebyly nikdy a já možná jako malá holka. Jen jsme nakoukli do inetriéru. Právě zde začínala zajímavá přednáška o historii moru v našich zemích. I když by mě to hodně zajímalo a Kláru docela také, poslouchali jsme pouze chvilku a vzhledem k pokročilému času jsem jeli domů. David už byl docela unavený a protivný.

Je docela škoda, že Noc kostelů je v pátek . To už  jsme všichni po celém týdnu dost unavení, obzvlášť u Davida se hodně projevuje spánkový deficit nasttřádaný za celý týden. Za rok zase vyrazíme.

Den plný dojmů

 Ráno nás čekal s Davidem výlet do IKEMu. Moc jsem toho nenaspala, bála jsem se, jak to zvládne. On se tvářil velmi statečně. Ale když pak čekal, převlečený jen do andílka, než si pro něj sestřička přijde,  měl plné oči slziček. Ale byl opravdu skvělý, zvládl to na jedničku. Nakonec samotné vyšetření trvalo kratší dobu, než jsme oba čekali. Cestou domů jsme si zaskočili ještě do areálu Thomayerovy nemocnice. Šla jsem zkontrolovat své bývalé pracoviště. A hlavně jsem Davidovi slíbila muflony. Byla právě doba krmení, tak netrpělivě vyhlíželi svačinku. Fotky jsou jen takové rychlocvaky z mobilu.

Zatímco dopoledne jsme se téměř dva měsíce obávala, na večer jsem se přibližně stejnou dobu neskutečně těšila. Vyrážely jsme s Klárou do Semaforu na Kytici. Asi bych měla vysvětlit, že na gramofonových deskách Semaforu jsme vyrostla. Všechny záznamy představení, které jsme měli doma, jsem uměla zpaměti. V období konce základní školy a gymnázia jsem do Semaforu chodila hodně a pravidelně, všechny představení jsem viděla několikrát. S panem Suchým jsme si vyměnili i pár dopisů, opravdu jsem ho zbožňovala. Po přestěhování Semaforu do Dejvic jsem ale do divadla chodit přestala. Jednak jsem nějak nebyla schopná tuto změnu zpracovat, jednak byly jiné starosti, méně času.... Poslední rok, dva ve mě hlodal pocit, že do Semaforu prostě musím. Když jsme s Klárou přemýšlely, kam vyrazit, navrhla jsem jí, jestli by nechtěla zkusit semaforskou Kytici. Po zakoupení vstupenek jsem si pomalu škrtala čárky, kolikrát se ještě vyspím... Ale zároveň jsem se trošku bála. Bála jsem se, jestli si vše za ty roky neidealizuji, jestli pan Suchý bude stále takový jak si ho  pamatuji, jestli tento styl humoru osloví Kláru. Moc jsem si přála, aby se jí představení líbilo. A ono to klaplo! Kytice skvělá, jako vždy. A pan Suchý popírá všechny biologické zákony. I když bylo vidět, že ho trápí chřipka, rýma a kašel, vše zvládl se svým šarmem a vtipem. A já se znova po letech naprosto zamilovala! Ale - a to je pro mě hlavní - zamilovala se i Klára. Byla představením naprosto nadšená. Dostala jsem tedy za úkol nakoupit vstupenky na další semaforská představení a na Kytici si prý dáme repete. Že tento styl divadla oslovuje další generaci, jsem si ověřila i jinak. Po našem příchodu do divadla jsme zjistily, že spolu s námi přišly asi dvě třídy dětí ve věku 12-13 let. Doprovázely je dvě paní učitelky. Obsadily celý balkon. Před představením dělaly rámus, že jsem myslela, že zboří divadlo. Přes hlediště na sebe pokřikovaly. Byla jsem zoufalá - po letech vyrazím do divadla, na které se těším jako dítě na Ježíška a zkazí mi to takoví spratci (ano, přesně tohle slovo jsem ve svých myšlenkách použila). Velmi mile jsme však byla překvapena, že během přestavení děti naprosto splynuly s publikem.  Nerušily, reagovaly naprosto adekvátně. Myslím si, že kdyby je představení nezaujalo, poznali bychom to všichni velmi rychle. Tak já jdu mrknout na semaforský program!

J.P.Delaney - Ta přede mnou

Anotace z DK:
Temný psychologický thriller. Emma se snaží vzpamatovat z traumatického přepadení a se snoubencem hledá místo, kde by mohla začít nový život. Ovšem žádný z bytů, které navštíví, pro ni není cenově dostupný – anebo se v něm necítí bezpečně. Dokud nenavštíví ten dům na Folgate Street. Je to mistrovské architektonické dílo – minimalistický design ze světlého kamene a skla se vzdušnými, otevřenými prostory. Ten dům má ovšem také svá pravidla. Tajemný architekt, který ho projektoval pro svou rodinu, má totiž pro nájemníky celou řadu nařízení a restrikcí – nesmí mít např. žádné knihy, ozdobné polštáře či jiné dekorativní předměty, dokonce ani fotografie. Tenhle prostor má totiž své nájemníky změnit – a také to udělá. Jane prožila osobní tragédii a také ona potřebuje nový začátek. Když objeví dům na Folgate Street, okamžitě ji uchvátí – stejně jako jeho sice trochu odměřený, ale přitažlivý tvůrce. Brzy po nastěhování se však Jane dozvídá o záhadném předčasném úmrtí předchozí nájemnice – ženě, která byla Jane podobná jak vzhledem, tak věkem. Čím více se Jane snaží v onom příběhu rozlišit pravdu od lží, tím více je nucena podřídit se stejným pravidlům, dělat stejná rozhodnutí, stýkat se s těmi samými lidmi a zažívat stejný teror jako ta předešlá… 

Děj se rozdělený do dvou dějových linek, poukazuje na podobnost mezi hrdinkami. Knížka je velmi čtivá, jen  závěr se mi moc nelíbil. Dějový zvrat mi připadal trochu překombinovaný a křečovitý. Je to knížka, kterou lze přečíst na jeden zátah, ale myslím, že stejně rychle na ní zapomenu. Pouze jedna věc ve mně rezonuje - je občas prospěšné zbavit se nepotřebných věcí. To je něco, co příliš nedokážu a potřebuju se to naučit.

Sobotní maraton

Taková to měla být původně pohodová sobota. Měla jsme naplánové korálkování s kamarádkami na zahradě. Fakt jsem se těšila!
Jenže pak došlo ke změně termínu jedné akce, přibyla další akce a já najednou nevěděla, jak se rozpůlit. Ještě že mám maminku. Ráno jsme tedy nejdříve vyrazila s Davidem. Jeho florbalový tým slavil konce sezony, na Bučis party prostě nemohl chybět. Alespoň tak mi to vysvětlil. Byl to celý den plný zápasů soutěží a her. Uznala jsem, že to je něco, co má rád, co ho baví a kde se s kamarády vyřádí.  Pobyla jsem s ním tady téměř do oběda, potom musela štafetu převzít moje maminka. Moc jí děkuji, že to tam přetrpěla až do pozdního odpoledne. Vím, že akce plné křiku, rámusu, zpocených kluků a tatínků popíjejích celý den jedno pivo za druhým, z duše nemá ráda. Ale kvůli Davidovi svůj odpor překonala. A podle toho, co vše mi David večer vyprávěl, se mu den opravdu líbil.

Musela jsem v poledne utíkat domů, abych naskočila do auta směr Plzeň. Tam nás čekal odložený Plzeňský střevíček. Klára poprvé nové sólo. Myslím, že může být vcelku spokojená. Všechny medaile sice odvezly baletky z Vídně, ale když jsem viděla, jak neskutečně klouže baletizol, myslím, že můžeme považovat za velký úspěch, že neupadla. Takových děvčat, která si tam doslova sedla na zadek, bylo totiž dost. Moc jsem je obdivovala za to, že prostě vstala a svou choreografii dokončila. Já bych určitě s brekem utekla :-). Kláru bolí koleno, musí tancovat s bandáží. Tak je vděčná za dlouhé sukně, které to schovají. Asi nás čeká návštěva ortopedie. Ale prý až po soutěžích. Je mi jasné, že první, co doktor na čas zakáže, je balet.

Domů jsme dorazili po 21. hodině. Byť jsem vlastně celý den nic nedělala, měla jsem pocit, jako bych odehrála všechny zápasy a odtancovala minimálně Labutí jezero. Prostě stárnu!

19/52 Vodní hladina

19/52 Vodní hladina

Pochopila jsem, že ven k vodě se do konce týdne nedostanu, tak alespoň domácí improvizace...

Cheescake

K dnešnímu Svátku matek jsme se s Klárou rozhodly, že spolu připravíme cheescake. Já pro svou mamku, která měla přijít na oběd, Klára zase pro mě. Nikdy jsme cheescake nedělaly, takže jsme si našly recept na internetu. Vybraly jsem tento. Klára více méně vše připravila, na mě zůstal jen odborný dohled a pečení. Před podáváním zase zdobení přebrala Klára. Byl moc dobrý, všem chutnal. Určitě jsme ho nedělaly naposled. Ráda bych ho udělala s jahodami.