Karin Lednická - Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie

 Anotace z DK:

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.
Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim).
Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války.
Nepodařilo se jim to.
V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa.
Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení.
Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.
Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.

Přiznám se, že o životických údálostech jsem vůbec neslyšela. Mé mezery v historii jsou takové, že jsem ani nevěděla, jak historie na Těšínsku kráčela. Příběh je psaný dokumentárně příběhovým stylem a není to lehké čtení. Dobové fotografie dělají čtení ještě těžší, ujišťují vás, že se to opravdu stalo, že to není fikce. Je vidět, že autorka si s historickými prameny dala velkou práci. Literaturu faktu lze těžko hodnotit. Snad jen dodám, že pro mě bylo v příběhu veliké množství jmen, která se mi pletla a musela jsem se ve čtení vracet. Ale  zase vzhledem k rozsahu tragédie je to pochopitelné.