Ruta Sepetys - V šedých tónech

 Anotace z DK:

Píše se rok 1941. Lině je patnáct let a těší se, že po prázdninách půjde na uměleckou školu. Jednoho večera k nim domů ale vrazí sovětská tajná policie a společně s její matkou a malým bráškou ji odvlečou pryč. Čeká je deportace do pracovních táborů na Sibiři.
Lina se musí naučit bojovat o život, přijímat obtížná rozhodnutí, spolknout ponižování a bití a hlavně se nenechat zlomit, udržet si vlastní lidství. A to se jí daří díky rodině a také lásce k výtvarnému umění. I přes ohromné riziko si kreslí a zapisuje, co všechno ona a ostatní lidé okolo ní zažívají. Nejdříve kreslí, protože doufá, že se díky obrázkům a vzkazům jejímu otci podaří je najít a zachránit. Později proto, aby uchovala paměť národa a vzdala tak poctu tisícům nevinných lidí, kteří byli odsouzeni k smrti, ať už okamžité při popravách, nebo pomalejší v pracovních táborech.

Ufff... to byla zase silná kniha. Těžké téma velmi čtivě zpracované. Jedná se o prvotinu této autorky, kterou jsem pro sebe objevila teprve nedávno. Autorka má opravdu dar vyprávět o těch nejkrutějších období dějin velmi poutavě. Kniha je velmi čitvá, hltala jsem každou stránku. Přitom jsem při čtení nemohla skoro dýchat, jak jsem měla vše sevřené smutkem. Více takových knížek. Myslím, že zrůdnost totalitních režimů bychom si měli pravidelně připomínat. 

12/52 Jarní flora

 

11/52 Lego příběh

...aneb záchrana kamaráda 

10/52 Ženského rodu

 

Karin Lednická - Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie

 Anotace z DK:

Životice: malá vesnice uprostřed Těšínského Slezska. Po Mnichovu zabrána Polskem, po 1. září 1939 se jako dobyté území stává součástí Říše.
Během války zde tudíž panovaly zcela jiné poměry než v protektorátu. Probíhala tu největší germanizační akce v Evropě. Kdo se nepodvolil, byl vysídlen nebo skončil v lágru. Účast na veřejných popravách byla povinná. Stanný soud zasedal téměř nepřetržitě – často přímo v bloku smrti nedalekého koncentračního tábora Auschwitz (Osvětim).
Starosta Životic zaujal jednoznačný postoj: pěstoval vřelé vztahy s nacistickými pohlaváry a s obyvateli obce začal mluvit německy.
V atmosféře všudypřítomného strachu se Životičtí snažili vydržet do konce války.
Nepodařilo se jim to.
V noci ze 4. na 5. srpna 1944 zastřelili partyzáni v místním hostinci tři příslušníky gestapa.
Následovalo tragické ráno 6. srpna, během kterého gestapo zavraždilo šestatřicet mužů ze Životic a okolí. Někteří z nich zemřeli před očima svých blízkých. Jiní opodál, protože je gestapáci nutili běžet. „Zastřelen na útěku“, stálo pak v hlášení.
Podle velitele zásahu Guida Magwitze to měla být „krvavá msta za zavražděné kamarády“. Pojal ji vskutku důkladně, protože odvetné akce pokračovaly až do února 1945. Během nich zemřeli další lidé, desítky jich byly odvlečeny do koncentračních táborů. Vrátili se čtyři. Vzhledem k počtu obyvatel patří Životice k nejpostiženějším obcím na území České republiky.
A přece jejich tragédie upadla v zapomnění.
Karin Lednická ten příběh znovu přivádí k životu. Kombinuje přepis vyprávění pamětníků a dokumentární část, při níž čerpá z pečlivých rešerší. Text doprovází bohatá obrazová příloha, která podtrhuje autentičnost zaznamenaného.

Přiznám se, že o životických údálostech jsem vůbec neslyšela. Mé mezery v historii jsou takové, že jsem ani nevěděla, jak historie na Těšínsku kráčela. Příběh je psaný dokumentárně příběhovým stylem a není to lehké čtení. Dobové fotografie dělají čtení ještě těžší, ujišťují vás, že se to opravdu stalo, že to není fikce. Je vidět, že autorka si s historickými prameny dala velkou práci. Literaturu faktu lze těžko hodnotit. Snad jen dodám, že pro mě bylo v příběhu veliké množství jmen, která se mi pletla a musela jsem se ve čtení vracet. Ale  zase vzhledem k rozsahu tragédie je to pochopitelné. 

Maturitní ples

 Nemám v plánu tu příliš už děti příliš zveřejňovat a probírat. Jsou už velké. Ale když jsem se dnes celý večer probíraly s Klárou fotkami z únorového maturitního plesu, dostala jsem svolení si tu tyhle uložit.

9/52 Kreativní editing

 

Přiznám se, že tohle téma jde úplně mimo mě. Neumím, netuším, úplně mě neoslovilo. Ale nechtěla jsem mít áčko, tak jsem si pohrála s bromélií.

Výstava orchidejí

Jak každoročně i letos jsem si výstavu v trojské Fata Morganě nemohla nechat ujít. Před skleníkem mě zaskočila fronta, tu jsem tady ve všední den ještě nezažila. Málem jsem to vzdala, ale nakonec jsem téměř hodinové čekání vydržela. A stálo to za to! Posuďte sami, začíná smršť fotek:

                                                                                          

To je jen namátkový výběr. A teď upřímně - kdo z vás prošel všechny fotky? Pokud to někdo takový opravdu je - kloubouček! Napište mi to do komentářů, budu moc ráda!

8/52 Pohled zblízka